Joo dětství, to je to období, kdy toho člověk ještě spoustu nezná, věci objevuje poprvé a má ještě má radost z poznání nového. Ať už jde o Strážce vesmíru, šmoulovou zmrzlinu nebo tátovo pornáče pod postelí, svět je pořád plný překvapení. Bohužel čím jsme starší, tím víc toho zažijeme a těch překvapení je míň a míň a když už nás něco překvapí tak většinou nemile, a to i co se týče her.
To se ale nelíbilo vývojářům v Thing Trunk, založili iniciativu Return 2 Games a jali se své hry vyvíjet tak, aby hráče přenesli do jejich mládí a zkusili navodit právě onu atmosféru, kdy poznává zatím nepoznané. Book of Demons nás konkrétně přenáší zpět o víc než dvacet let, kdy vyšlo první Diablo a pokud je vám okolo třiceti (auto článku se právě chytá za hlavu a jde si pro pivo a říká si, že tak starej přece není), nejspíš jste při jeho prvním hraním také byli sotva desetiletými prcky.
Takže ano, historie se takřka opakuje, neohrožený rek přichází do vísky, pod jejímž svatostánkem bují prastaré zlo a je jen na něm, aby ho rozsekal na maděru. Jenže namísto ponuré Diablí noty se na to v Book of Demons jde zvesela, už jen roztomilá “papírová” grafika člověku říká, že tahle gamesa ve vás noční můry probouzet nechce. Koneckonců proč by to taky dělala, dospělákovi stačí když ve schránce najde dopis z finančáku nebo se jde podívat se na ceny bytů v Praze a už z toho nemůže usnout, tak proč by ho ještě měly strašit hry.
Čili zatímco Tristram terorizoval krvežíznivý démon Diablo bok po boku s brutálním Butcherem a dalšími pekelnými výrůstky, v BoD na vás čeká veselý pekelník koupající se v ohnivé vaně, jehož věrným kumpánem je Cook. Vesnický mudrc, jež díky svému vzezření i hlasu může směle kandidovat na dvojče Decarda Caina, je oproti svému vzoru o něco méně despotický, ale samo sebou pro vás identifikuje neznámé předměty a řekne vám i nějakou tu variaci na “Stay awhile listen” a další hlášky. Holt na milovníky Diabla autoři pomrkávají snad ze všech koutů.
Oproti běžným hack’n slash RPGčkům však BoD nabízí několik neotřelých twistů, které se vám možná zpočátku nebudou úplně líbit, ale časem budete vývojářům blahořečit, že vůbec dokázali něco takového vůbec vymyslet a povedlo se jim odlišit od konkurence. Tou první věcí je nemožnost volného pohybu. Váš hrdina má prapodivné zábrany a při toulkách v podzemí odmítá opouštět bezpečí dlážděných cest a chodníků. To vaši nepřátelé zvesela ignorují a chodí si kudy chtějí. Ač mi tahle mechanika zpočátku přišla extrémně limitující, dává to hře úplně jiný rozměr a musíte taktizovat jinak než jiných podobných titulech.
Další zásadní věcí jsou karty. Ano, zjevně všichni milují kartičky a karetní hry, měli jsme je v NHL 2002 tak proč je nemít v akčním RPG, žejo. V BoD slouží karty jakožto vybavení a kouzla zároveň - funguje to tak, že v zatuchlém podzemí najdete nějaký ten čertův obrázek a po jeho sebrání zjistíte, že jde buď o předmět nebo kouzlo. Pokud je to kouzlo, bude vás stát jeho seslání určitý počet many z vaší zásoby a onen čárymár můžete sesílat, dokavaď nějakou magickou sílu máte. A pokud je to předmět, bude vás jeho nasazení a používání taktéž stát určitý objem many, avšak v tomto případě nejde o její vyčerpání, nýbrž pasivní blokaci. Například máte devět bodů many, i nasadíte si brnění za pět manabodů a využitelné množství many (pro sesílání kouzel) pak klesne na čtyři, protože zbylých pět využíváte právě na nošení onoho životachrániče. Jednoduché a elegantní. A tak to máme rádi.
Podobných zajímavých prvků je v BoD vícero a doopravdy nemůžu najít snad žádný, který by mi vadil. Hodně se mi líbí fakt, že vývojáři se nesnaží hráče frustrovat a ztrácet jejich čas, například hned dopředu víte, kolik je ve kterém patře zajímavějších bedniček, pokud nějakou část mapy projdete a všechno v ní už seberete, hned se vám to na minimapě vyznačí atd. Dokonce to zašlo tak daleko, že než vlezete do temných kobek, můžete si navolit průměrnou délku oné návštěvy. Dle zvolené délky se vám pak vygeneruje větší či menší dungeon, podle toho, kolik máte na hru času. Vážně paráda.
Faktem je, že první projití hry je poměrně snadné a já sám jsem se musel zabít jenom proto, abych věděl, jak to vlastně vypadá (prostě si pak dojdete pro svůj náhrobek a z něj uzmete předměty co z vás vypadly), ale v endgame si pak můžete dát obtížnosti vyšší, což neznamená jen tužší nepřátele, ale hra vám i náhodně vybere několik karet z vaší sbírky, jež budete muset v dalším dungu použít. Díky tomu budete muset zkoušet kombinace, které by vás vlastně ani nikdy nenapadly, protože jiná kombinace kartiček vám v běžném hraní sedla více. A pro největší fanoušky je tu roguelike mód, což je libůstka, kterou momentálně hraju já a nějakou dobu mi to asi ještě vydrží.
Když se nad Book of Demons zamyslím, můžu říci, že jediné, co mi chybí je kooperativní multiplayer, který by tomuhle zážitku dal ještě další rozměr, ale na druhou stranu, být osamoceným papírovým rekem má také své kouzlo. A třeba se dočkáme příště. Thing Trunk totiž mají velké plány s jejich R2G iniciativou (rádi by udělali například Book of Aliens), jejich uskutečnění jest závislé na úspěchu Book of Demons. Takže pokud máte chuť zahrát si podařené a unikátní akční RPG, můžu BoD jenom doporučit, autoři si podporu rozhodně zaslouží.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Thing Trunk
