Říkáte si, že My Friend Pedro jste už někde zaslechli? Jasně, jde o titul, který světlo světa spatřil už v roce 2014 v podobě Shoot 'em up flashové hry. Pokud vám to něco říká, tak víte, že jde o doslova frenetickou 2D akci, která se s ničím nepárala, zahodila příběh za hlavu, a šlo v ní o pouhé zabíjeni jednoho nepřítele za druhým.
A přesně v tomto duchu vývojáři ze Studio DeadToast chtějí na tuto šest let starou záležitost navázat. V době, kdy se odkládá jedna hra za druhou, se určitě nějaké to rozptýlení hodí. Pojďme se tedy podívat, jak se autorům povedlo přenést tuto záležitost do moderního hávu na soudobé generace konzolí, přesněji řečeno na PlayStation 4 Pro.
Jak jsem již naznačil v úvodu této recenze, tak tohle přesně od My Friend Pedro rozhodně nečekejte ani na současných konzolích. Tou úplně nejelementárnější premisou a podstatou hry je, že na vás byla vypsaná odměna a všichni v okolí se vás snaží zlikvidovat. A váš cíl je prostý – dostat se do samotného centra veškerého internetu a zjistit, kdo za tím stojí, abyste se jej mohli posléze zeptat: "proč?".
Na počátku celého dobrodružství (pokud se tomu tak dá vlastně říkat) se probudíte ze spánku se ztrátou paměti. První, na čem váš zrak utkví, je vcelku netradiční herní postavička. Ano, ... možná již někteří tuší, protože jde o banán. Ne, nedělám si legraci – je tomu opravdu tak. Naprosto běžný, nenahnilý, žlutý, tvrdý a velký – banán. Smiřte se s tím, že na vás bude i mluvit – de facto takový běžný domácí mazlíček, jenž by mohl mít svůj "domeček" v misce na ovoce – sdílený třeba s jablky nebo hruškami na stole vaší domácnosti.
Těžko se mi o banánu píše jako o postavě nebo domácím mazlíčkovi připomínajícím pejska. Říkejme mu tedy průvodce. On se totiž vzepřel všemu tradičnímu, co je ve světě známo a bude vás učit bojovat, vysvětlovat prvky hry či směrovat kudy jít apod. Dokonce vás vezme na místo, kam chodí meditovat, aby vás naučil tajnému uklidnění mysli, díky němuž můžete zpomalit čas. Přesněji řečeno zažívat okamžiky jak z Matrixu nebo Max Payna.
Trochu si říkám, který scénárista tohle dokázal vymyslet a zda to zvládl bez použití jakýchkoliv látek, ale to je věc jiná. Pojďme zpět ke hře samotné, kterou zvládnete projít během čtyř až šesti hodin v závislosti na zvolené obtížnosti - jsou na výběr tři. V té nejnáročnější se vám neobnovuje zdraví a protivníci jsou maximálně rychlí a nic vám nedarují. Ale ve hře jde "utopit" mnohem více času díky znovu hratelnosti jednotlivých kol, ale o tom o pár řádků níže.
Jak jsem naznačoval, jde o zběsilou akci viděnou z bočního pohledu. Ten pocit, kdy se rozběhnete, prorazíte okno, abyste se chytli lana visícího z římsy vysoko nad vámi a zhoupli se na druhou stranu ulice. Ve chvíli, kdy se jednou rukou držíte lana, aktivujete zpomalení, třímaje v druhé ruce zbraň a vidíte, jak jedna kulka za druhou od nepřátel, kteří stojí pod vámi, mine vaše tělo o několik centimetrů. V tu chvíli vystřelíte první projektily ze své pistole a zacílíte přesně na všechny protivníky. Při dopadu na druhé straně ulice odhazujete prázdný zásobník v době, kdy deaktivujete zpomalení času. Zpětným pohledem vidíte čistou práci, kterou jste odvedl.
Takhle na papíře to zní vskutku hezky, jak z nejednoho akčního hollywoodského filmu. Dokonce se i takto popsaná scéna odehraje přímo před vámi a vy jste hlavním hrdinou. Nicméně ovládání vašeho avatara není úplně dokonalé a místy nejste spokojení s tím, že vás úplně neposlouchá, jak si představujete. Nejvíce frustrující pasáže jsou okamžiky, kdy se snažíte přeskakovat z jedné římsy na druhou.
Dobrým nápadem se jeví použití dvou zbraní naráz. Čímž se z vás může stát ultimátní zabiják. Co může být trochu problémem, je míření. Obzvláště, když s každou zbraní míříte na jiného nepřítele. Posléze už nemáte takovou možnost ovlivnit, kam jej chcete zasáhnout. Přeci jen takový head shot vám dá více bodů.
Bodů? Ano, to je asi to nejdůležitější, oč zde běží. Za každé zabití jste bodově ohodnocen. Pochopitelně vyšších známek se dočkáte v momentě, kdy uprostřed salta uspíte „chuligána“, více než v momentě, kdy jej zasáhnete při běžné chůzi nebo běhu. Navíc vás ve zběsilé jízdě za body doslova honí mocný násobitel, který se zvýší vždy s každým dalším zabitím a ukončí v momentě delší odmlky v likvidaci.
Po ukončení každé úrovně vidíte celkové skóre, jež se vám povedlo získat. A nechybí ani celosvětové žebříčky. Trochu mi spadla brada, když jsem si myslel, že se mi kolo povedlo, se ziskem přes 2 miliony bodů. No, a nejlepší hráč na planetě měl přes 35 miliónů.
Možná trochu netradičně vybočím z klasického hráčského pole. A pozastavím se nad tím, zda je tohle ještě morální. Být hodnocen za zabíjení lidí, byť ve hře. Vím, tohle téma zde bylo už několikrát. Jen je škoda, že vzhledem k použitému banánu coby průvodci, autoři nezakomponovali i jiné kousky z ovoce nebo zeleniny. Likvidace zákeřných paprik nebo dýní posedlých mojí smrtí by byla pro mě snesitelnější a možná i zábavnější. Tohle zamyšlení nemá jakýkoliv dopad na moje hodnocení hry, spíše jsem se nad tímto faktem chtěl pozastavit.
Nechme morálku bodového hodnocení za zabíjení nepřátel stranou a říkejme tomu spíše, že hra obsahuje díky tomuto prvku velkou znovu hratelnost, protože porazit onoho velmistra s víc jak 35 milióny bodů může být pro leckoho motivující. A ano, zkusil jsem to znovu a pochlapil se – 3,5 milionů bodů bylo mé maximum a hra mně ohodnotila známkou A.
Pochopitelně My Friend Pedro nechybí ani boss fighty. Nečekejte něco zásadního. Jejich předvídatelnost je veliká, protože po pár desítkách sekund se naučíte pohyby, které boss dělá a využijete toho ve svůj prospěch. Ale ať jen nekritizuji, taková honička po dálnici byla zábavná. A jde o pěkné vybočení mimo klasické mantinely celého konceptu hry, díky čemuž tvoří vhodně doplňující pasáže.
My Friend Pedro se může chlubit zábavným a svižným tempem hry. Místy tomu však brání horší ovládání, které je nejvíce citelné během skákacích pasáží. Někoho by mohla odradit též vizuální stránka hry, jenž není nikterak okouzlující. Tento fakt trochu omlouvá cenovka hry (okolo 500 Kč) nerovnající se AAA hrám. Což je i logické vzhledem k faktu, že tyto indie záležitosti nedostanou tolik finančních prostředků nebo času.
Pokud se však s ovládáním naučíte sžít, dostane se vám do rukou zábavná 2D akce, kde můžete místy prožívat pasáže jak z nejednoho hollywoodského filmu. Napomáhá tomu herní prvek zpomalení času, a vy si můžete pěkně užít každý okamžik, jak v Max Paynu. Příběhovou kampaň sice projdete za přibližně pět hodin, ale u hry vás může udržet znovu hratelnost v podobě soutěžení s ostatními hráči na světě v bodování toho, jak dobře a rychle dokážete likvidovat jednoho protivníka za druhým.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Devolver Digital
