17. září 2020 spatřila světlo světa strategická adventura, která sebe sama a celý svět dungeon crawlu bere trochu jinak. Neříkám, že si ze sebe hry neumí občas udělat legraci, ale aktivně zesměšňovat vlastní žánr a vlastně všechno, co se kolem děje, chce pořádnou odvahu. A ještě k tomu vystavět solidní hru, no to už je pořádný kumšt. Ale povedlo se to hře The Dungeon of Naheulbeuk: The Amulet of Chaos? Jdeme to zjistit...
Do hry se dostáváte bez skrupulí jako parta dobrodruhů pronásledující poklad. Máte tam zbabělého zloděje, hustého hraničáře, lascivní lučišnici, krásnou kouzelnici, ohavného ogra a trapného trpasličího tanka. Po seznámení s hrou můžete do party přibrat jednoho ze tří společníků - krutou kleričku, popudlivého paladina nebo bezbožného barda. Já si pochopitelně vybral barda, protože mě zajímalo, jestli se konečně nějaké hře podařilo z něj udělat schopného pomocníka (spoiler - ne). Ani v Bard's tale nebyl bard k něčemu, to bude asi tradice celého povolání.
Partu máte tedy poskládanou za vás, na vás bude jenom vybírat, co bude kdo umět. S každou úrovní přidáváte v klasickém RPG stylu body do různých vlastností a talentů, můžete se také naučit nové útoky, kouzla a triky. Příběhem procházíte s lehkostí vám vlastní, k obtížnosti se vyjádřím ještě níž. Nicméně jde o generické záležitosti, byť vtipně pojaté.
Hodně kvalitně jsou udělané souboje, které probíhají tahově. Podle iniciativy se určí pořadí a ve svém tahu můžete s postavou vždycky popojít a zaútočit, nebo naopak. Pokud se rozhodnete svého útoku nevyužít, získáte tím postup o asi dvě políčka navíc.
Graficky je hra zpracovaná sympaticky, malovaně a tohoto stylu se drží a odpovídá to duchu všeho kolem. Není to žádný zázrak, ale taky ani tragédie. Prostory jsou pěkně různorodé, ale většinu času ze začátku stejně strávíte uvnitř mezi těmi stejnými sloupy a bednami. Nepřátelé jsou taktéž z rozličných soudků, humanoidi i zvířata či jiné potvory.
Celkový pocit ze hry je poněkud zdlouhavý. Herní doba se natahuje tím, jak pomalu vaše skupina chodí, jak v souboji musíte všechno odklikávat. A přiznám se, že časem vás omrzí i hlášky všech hlavních postav kromě té vaší jedné oblíbené. Na jednu stranu se mi líbí, jak pohodově je to pojaté, na stranu druhou jde pořád o jisté generické věci, kde jdete z A do B a tam je bitka. Tu vyhrajete, vyléčíte se a jdete dál.
Nezkoušel jsem hrát na nejtěžší úroveň, ale hru jsem rozjel na tu druhou nejtěžší, jako to dělám vždycky, když hraju poprvé, abych se s hrou seznámil. No ale netuším, kdo to balancoval, protože hned od začátku dostávala kouzelnice i lučišnice, a vlastně pomalu i barbar, za 80% životů jedním hitem, přičemž já byl rád, že se vůbec trefili. V soubojích je kotel nepřátel už na "normal", snad nikdy nejste v početní převaze, a na vyšší obtížnosti je to ještě horší. Nevýhoda systému boje byla v tom, že nepřátelé nemají nikdy nejmenší problém se promlátit (respektive proběhnout kolem těch mých troubů) do zadních řad, a to naprosto bez nějakého postihu. A když se náhodou zkusíte někde opevnit, dostanete dvě bomby na hlavu za 30% hp, které vás navíc zapálí, a konec. Bez léčivých schopností, a to ani na hraničáři nebo lučišnici, si neprdnete, a možná ani s nimi ne. Netvrdím, že nemám rád výzvu, ale ubránit se střele v prvním kole přes celé bojiště, která složí kouzelnici než vůbec hraje, se prostě nedá. Že všechny peníze pak utratím za léčení mi vůbec nevadilo, počítal jsem s tím, že budu využívat všechny možné dostupné consumables, ale další zásadní problém je v tom, že se jejich spotřebování počítá jako akce - takže se vyléčím, zvednu postavu na nohy a než dojdu na řadu, je zas na zemi. Minimálně jídlo a lektvary by neměly být stejné váhy jako útoky, protože jinak je to na ty dvě nejvyšší obtížnosti skoro nesplnitelné.
The Dungeon of Naheulbeuk: The Amulet of Chaos není špatná hra, už jen podle počtu nočních hodin, které jsem u ní strávil místo toho, abych pracoval. Dokáže vás chytit a vy se pak přistihnete o dvě hodiny později u klasického "ještě jeden fight a konec". A nebo taky znudit stylem "proč to vůbec hraju?". Vypadá hezky, příběh je zajímavý, byť generický - to, že si z něčeho děláte srandu, neznamená, že se dá přehlédnout to, že děláte to samo. Tahové souboje představily několik novinek, jmenovitě třeba, že je důležité, k jakému z devíti políček kolem sebe se natočíte. Ale chtělo by to ještě vylepšit. Se psaním recenze jsem čekal schválně po skončení early accessu, protože předtím tam byla spousta věcí, kvůli kterým bych hru ani nedoporučil. Bohužel release plné hry toho nespravil tolik, abych byl stoprocentně na vlně Naheulbeuku, ale zase není pravda, že by mě hra nebavila. Na normální obtížnost...
