Zdá se, že upíři jsou zpátky v kurzu. Ne že by někdy úplně vymizeli, ale chvilku to vypadalo, že si dávají voraz a nabírají síly někde ve své polstrované rakvi a čekají až na ně zase přijde řada. A zdá se, že čas přišel, minálně pro ty, kteří jsou svázaní s The World of Darkness, což je hra na hrdiny, jejíž počítačovou adaptaci známe jako Vampire: The Masquerade.

Od vydání klasických titulů Redemption a Bloodlines už uplynulo hodně času, ale v posledních letech se na nás šinou různé blbůstky všech možných žánrů a na rozdílných platformách, zatímco Bloodlines 2 je zatím v nedohlednu. Tak proč si nezkrátit čekání pomocí Vampire the Masquarde: Swansong?

Zdaleka ejde o triple A titul jako Bloodlines 2, ale ani o indie textovku, nýbrž o narativní RPG, jak tomu sami autoři z Big Bad Wolf studios říkají. V případě Swansongu to znamená, že před sebou máme něco jako Detroit: Become Human (případně jakoukoliv jinou záležitost od Quantic Dream) s lehkými RPG prvky. Sounds good, ideální věc, kterou můžete hrát v obýváku s pivkem v ruce a vaše drahá polovička se klidně může jen dívat, protože člověk to ani nemusí hrát, aby si všechno užil.

Prim by tu měl hrát příběh a bambilion možností, jakými se může vyvíjet. Ve Swansongu se podíváme do Bostonu léta páně 2019, kde se stala taková nemilá věc a velkolepá párty, odehrávající se za zimního slunovratu, na které se mělo stvrdit spojenectví mezi Camarillou a warlocky z Hartfordu se úplně nepovedla. Dokonce natolik, že došlo k vampířímu masakru upíří hlava Bostonu netuší, kdo a proč to udělal. A je na trojici ústředních hrdinů, aby vypátrali viníka.

Máme tu ambiciózní jižanskou černošku Emem, která by se ráda v politických kruzích posunula o pár příček nahoru, šviháckého lovce Galeba, jež slouží Camarille po několik staletí a psychicky nestabilní Leyshu, kterou doprovází její šišlající dcerka Hasley. Na začátku dáte každé z postav do vínku určité vlastnosti, jako rétoriku, schopnost pracovat s technologiemi, vzdělanost a tak vůbec. Mimochodem těch bodíků je poměrně málo, takže jen stěží vytvoříte postavu, která bude umět všechno, což je vlastně fajn a co se roleplayingu týče, přišlo mi to jako dobrý nápad. Já jsem z prastarého Galeba udělal technologického analfabeta, který zná dějiny a dokáže dobře zastrašovat své okolí, ale jinak neumí ani s kalkulačkou. Jakmile rozhodnete, co kdo bude umět, můžeme jít na to.

Herní náplní je pobíhání po lokacích, kecání s NPCčky, luštění puzzlů (netuším proč) a trocha té detektivní práce, kdy se nejen snažíte najít všelijaké předměty, ale i rozluštit, co se v dané lokalitě přihodilo. Například hned v jedné z prvních misí se ocitnete na místě masakru a pokoušíte se zjistit, jak to dopadlo s dítětem (tzn. někomu, koho upíři vzali mezi sebe) princezny. Takže chodíte, čučíte po okolí, mluvíte s policií, která už je na místě, a občas zapojíte vylepšené upíří smysly, abyste si všechno to pospojovali dohromady.

Na první pohled to zní zajímavě, ale v porovnání s jinými tituly je tu velmi málo možností. Vývojáři se to snažili okořenit tím, že některé vaše akce stojí trochu “many” nebo vám přidají bodíky hladu. Když váš hlad dosáhne určité míry, musíte se nakrmit, tedy v překladu - najít šťavnatého nebožáka, zatáhnout ho někam do spíže a trochu mu pustit žilou. Nebo sehnat krysu, jestli to není pod vaší úroveň.

Každá z postav má ještě navíc jednu vampíří schopnost specifickou jen pro ní takže s Emem může skákat přes propasti, Leysha může být neviditelná a Galeb zase dokáže vycítit nemrtvé, jenže jejich používání je hodně prvoplánové a často nefunguje tak, jak by mělo. Mimochodem jakýkoliv platforming je příšerný, postavy samy od sebe neumí skákat nebo lézt na překážky, musíte přijít k určitému místu a u něj zmáčknout akční tlačítko, které spustí příslušnou animaci. Je to tak kostrbaté, že to sami autoři zjevně věděli a využili toho jen několikrát, aby nekazili zážitek.

Což byla marná snaha. Největším problémem je totiž příběh a jeho vyprávění, což by měla být alfa i omega Swansongu. Dialogy jsou z velké části napsané neobratně a často neberou ohledy na předchozí události nebo témata, co jste již probírali. To, že můžete započít konverzaci s NPCčkem, ale jediná možnost o čem se bavit je ukončení rozhovoru, je už jen třešnička na tomhle dortu z krevní sraženiny.

Nezachání to ani osobnosti postav, protože Emem je nesympatická a hysterická, Galeb je většinu času leklý jak ryba a Leysha pořád naříká. A ta její dcerka tomu taky nepřidává. Když moje přítelkyně poprvé viděla, jak Swansong hraju (to bylo asi 15 minut) řekla mi, že jí dialogy a intonace postav přijdou prkenné. Já se v té chvíli snažil hru obhájit tím, že vývojáři chtěli, aby měli upíři tradiční mrtvolné vystupování bez emocí, ale postupně jsem tuhle teorii začal zatracovat a smířil se s tím, že je to prostě špatně napsané a zahrané. A ač občas narazíte na vtípek nebo zajímavější dialog, tak se to pod nánosem těch špatných ztratí.

Což je velká škoda, protože potenciál Swansong měl. Avšak výsledné provedení nedopadlo úplně nejlíp. A to jsem se ani nezmínil o tom, že titul vypadá opravdu meh a to mě grafika většinou moc nepálí. Jenže prapodivné modely postav, které občas nedodržují standardní lidské proporce mě zkrátka vytáčely. Takže ani za tohle bodík nahoru dát nemůžu. Bohužel. Ve výsledku tu tak máme produkt, který je zářnou ukázkou průměru a ačkoliv vás neurazí, ani vás ničím nenadchne. Můžu ho tak směle doporučit jen skalním fanouškům žánru nebo World of Darkness.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Playman