Mario je pro mě srdeční záležitost. Jako malý jsem ho hrál ještě na „kazetkových hrách“, kdy jsme trávili společně hodiny a hodiny sjížděním do potrubí, skákáním po nepřátelích a zachraňováním nebohé princezny Peach před zlým Bowserem nebo bojích s Donkey Kongem. A byl to právě on, a nikoliv pokémoni proč jsem si po letech pořídil Nintendo Switch a znovu chtěl zažít s italským instalatérem dobrodružství v Super Mario Oddyssey. Nyní se však můj kníratý přítel vydává znovu zachraňovat ostatní a ani tentokrát nebude sám.
Hned pro začátek přiznávám, že nemám zkušenosti s předchozí Mario + Rabbids Kingdom Battle a nemohu tak posoudit změny mezi jednotlivými díly ani případnou příběhovou návaznost. Slibuji ale, že si určitě udělám volno a KB si zahraji také. Hned v úvodu hry mě překvapilo, jak daleko se Mario tentokrát vydal. Hrad princezny Peach s přesahem do vesmíru je na míle vzdálen tomu, co pamatuji z dávných časů, i když je pravda, že při Odyssey jsem měl podobné pocity. Mariovi je už zkrátka naše planetka malá, a tak si tentokrát udělá cestu po širých galaxiích, a to ve společnosti nejen Peach a Luigiho, ale i bláznivých králíků, kteří zpodobňují jejich trhlejší kopie. Máme tu tak třeba Rabbid Peach s raketometem nebo Rabbid Maria s pneumatickými rukavicemi a tím jejich výčet nekončí.
A zatímco si tahle skupinka hoví na hradě, zaútočí obrovská temná manta, která je pouze předvojem její ještě větší a mocnější paní jménem Cursa. Té jde o ovládnutí vesmíru a pochytání bytostí jménem Sparks. Že je vám ten příběh povědomý? A co když italského údržbáře vyměníte za modrého superrychlého ježka? Ano, hned v úvodu jsem měl pocit, že sleduji barevnější, bohatší a hezčí verzi dobrodružství ježka Sonica, konkrétně Sonic Colours Ultimate. Na druhou stranu Mario má o dost vtipnější společníky.
Příběh by samozřejmě nebyl ničím bez pořádných lokací a těch se nám dostalo ve Sparks of Hope požehnaně. Po zaškolovacím intru jsme hozeni na slunnou planetu, kterou však vlivem zlých sil trápí déšť a její strážce (taková hloupější verze Neptuna) je z toho celý nešťastný. Podobně jsou na tom i další světy, které sužuje Cursa pomocí jakési černé, chapadlovité hmoty, kterou je třeba bez milosti odstranit a celou planetu tak zachránit.
Co rozhodně musím vývojářům přičíst k dobru jsou skryté lokace a celkové možnosti objevování. Opět si za příklad vezmu první planetu. V rámci příběhu jsem musel projít několik soubojů, zpřístupnit několik lokací, a poté následoval finální souboj. Vcelku svižné, easy, a zabralo to asi tak tři až čtyři hodinky. Odměnou byly dva speciální krystaly, díky kterým mohu svou vesmírnou lodí pokračovat k další nové planetě. Tím je splněna ale tak polovina všeho v dané lokaci. Teď hurá šmejdit.
Každý svět totiž nabízí spoustu věcí a questů k objevování. Za vedlejší úkoly dostáváte žetony, které můžete směnit u obchodníka ať už za informace nebo gear a různé další itemy použitelné při soubojích. Jedním ze speciálních předmětů je například klíč, který odemyká dveře do tajné místnosti. Jen ji musíte najít. Lokace na první pohled působily rozsáhle, ale ve finále nebyly zase tak obrovské, abych se musel bát, že budu hodiny a hodiny hledat nějakou blbůstku.
Bonusové body přičítám i za dnes už legendární zelené potrubí, které tu a tam čouhá ze země a slouží buď jako propojka mezi dvěma místy po mapě nebo vezme celou partu do speciální lokace s úkolem, za který dostanou jeden z žetonů daného světa. Pro rychlý pohyb po mapě můžete po aktivaci využít i staré dobré vlajky. Nehrozí tak přebíhání z jedné strany mapy na druhou a zpět. Ne že by to bylo nějak extra třeba.
Nejvíce se asi naběháte při samotných zápasech, které jsou tahové ala starý dobrý, legendární X-Com. Jen místo emzáků tu máme zlé, opravdu zlé králíčky a další roztodivné potvůrky, ale to trošku předbíhám. Základem každého boje je váš tým. Většinou jsou to tři postavy a je jen na vás koho vyšlete zdecimovat ďábelské ušatce a kdo bude zahřívat střídačku. Já si nemohu vynachválit kombinaci Maria, Rabbid princezny Peach a Edge, která se k naší partě přidá vcelku brzy po začátku hry. Později přibude například i Bowser, ale já si tohle trio oblíbil. Každý z hrdinů má k sobě navíc pro začátek i jednoho Sparkse, který majiteli propůjčuje speciální schopnosti. Například u RP bylo ideální požehnat jejím raketometům ohněm a tři dobře mířené ohnivé rakety pak dokážou v řadách blízko stojících nepřátel způsobit slušnou grilovačku. Stačí jen přidat brusinky.
Časem můžete Sparků přiřadit k hrdinům více, ale základem je dobrá koordinace a nutnost při soubojích přemýšlet. Několikrát jsem zažil, že pouhé slepé střílení po všem, co se přiblížilo, mi přineslo akorát prohru. Naopak se vyplatí Mariem posílit ostatním útoky, pak popoběhnout a zaútočit na nepřítele zblízka a pak následně utéct do bezpečí, a ještě dvakrát vystřelit z krytu. Osvědčilo se i zaútočit s Máriem a Edgem a následně aktivovat jejich schopnosti útoku na nepřátele v dostřelu poté, co udělají jediný krok. Rabbid princezna pak vypustí ohnivé rakety a hořící nepřátelé jsou pak jen poplašené kachny na střelnici.
V soubojích se objevují i klasičtí Máriovi nepřátelé, konkrétně takové ty dvounohé houbičky nebo sovičky nebo co to v původních hrách mělo být. Sympatické jsou i arény ve kterých souboje probíhají a co mě rozhodně pobavilo byly malé roztomilé bombičky, které můžete omráčit a hodit zpět mezi nepřátelskou hordu. Vrcholem roztomilosti jsou záběry, kdy některý z hrdinů střílí po nekrytém nepříteli. Oběť totiž vždy nasazuje automaticky napůl vyděšený a napůl odevzdaný výraz. Až mi je občas bylo líto pozabíjet.
Na to ostatně mysleli i sami tvůrci, a ne vždy je tak nutné vyhubit celé bitevní pole. Souboje mají několik verzí a liší se úkoly i počtem hráčů. V rámci příběhu tak například můžete narazit na misi pouze pro Maria a Luigiho. Jindy místo pobití všech protivníků musíte dostat alespoň s jednou postavou na předem určené místo či odolávat hordám nepřátel, dokud pomocí přibíhajících bombiček nezničíte nějakou překážku atd. A jsou tu samozřejmě i speciální souboje s bossy, kteří svoji kůži rozhodně nedají zadarmo.
A tak nezbývá než zvyšovat level nejen hrdinům, ale i Sparkům, kteří pojídají zvláštní druh barevných hvězdiček a tím získávají lepší a lepší staty. U hrdinů je na výběr seznam skillů, které lze postupně odemknout a které udělají boj zajímavější a především snadnější. Celý systém je vyřešen vcelku příjemnou formou, kdy má každá postava na výběr pouze omezený počet skillů takže vám nezamotá hlavu přemíra možností. Já to celé nechal náhodě a zvolil možnost automatického přiřazení a hotovo. Mile mě i překvapilo automatické levelování postav, za které nehrajete. Pokud Váš hlavní tým poskočí o další level, automaticky se o něj posunou i zbylé postavy. Odpadává tak strach z dilematu, koho používat více kdybyste v pozdějších částech hry potřebovali zrovna jeho schopnosti. Takhle ho nebo ji prostě jen vyměníte a hotovo. Za mě palec nahoru.
Do toho všeho hraje příjemná hudba, u které jsem však po nespočtu soubojů začal mít pocit určité neměnnosti. Na druhou stranu je to lepší, než kdyby titul provázela jen jedna skladba v nekončící smyčce. Tvůrcům bych ale dozajista vytknul absenci dabingu většiny postav. Jestli to mělo nějaký účel, já ho nenašel.
Přejděme k výtkám tohohle díla. Ne vše je tak růžové nebo spíše barevné a hezké, jak se může zdát. Asi největším zklamáním jsou nepřátelé. Ne, že by byli hloupí, to ani náhodou, naopak jsou vcelku chytří a nemilosrdní, ale moc jich na výběr není. Většinu času během svého putování bojujete s několika verzemi těch samých nepřátel, i když s rozdílnými útoky, což moc nepotěší.
Co mě při bojích vysloveně ubíjelo, byly animace. Některé schopnosti hrdinů totiž při spuštění mají vlastní video, při které se sklil nabíjí a které několik vteřin. Zprvu krásný detail, ale když během jednoho delšího souboje vidíte Luigiho natahovat ten luk už po páté, tak mu trochu přejete, aby se ta tětiva už přetrhla. A to ani nemluvím o léčící srdíčkové sekvenci Rabbid Peach. Když jsem po jaké době zjistil, že to jde urychlit stiskem tlačítka, bylo to jako požehnání od papeže. I to se ale postupně změnilo v otrávení, že ho musím vůbec mačkat.
Trochu si zahejtím i nad způsobem léčení postav. V rámci souboje můžete používat houbičky pro léčení nebo schopnost RP, ale po soubojích se postavy automaticky nedoléčí. To mě vskutku nemile překvapilo, a tak nezbylo nic jiného než nakupovat houbičky u obchodníka a maximálně využívat léčící abilitu králičí princezny během bojů. Úplnou náhodou jsem časem zjistil, že když zmáčknu během pobíhání po mapě šipku dolu vyskočí možnost vyléčení celého týmu za směšný obnos. Nepamatuji si ale, že by mě na to hra v nějakém tutorialu upozornila. Škoda.
Ostatně bojů je chvilkami také více než je zdrávo. Například v již zmiňovaném majáku musíte projít několik pater plných nepřátel, kteří útočí. Jasně, potřebujeme nějakou výzvu a nemůžeme procházet prázdné lokace, ale měl jsem pocit, že v rámci příběhových částí je místy těch nepřátel napěchováno už zkrátka moc, a ne vždy se jim dá vyhnout.
A na úplný závěr jen drobný technický postřeh ke hraní mimo dokovací stanici. Hra sice vypadá krásně, ale načítání soubojů nebo menu trvá o poznání déle, než když jste zadokovaní u TV.
I přes pár výtek je Rabbids Sparks of Hope dalším skvělým Mariovým dobrodružstvím, které se kromě lehkých nedostatků, co se originality týče, nemá za co stydět a čas u ní Vám bude krásně utíkat. Příběh zabere odhadem tak 20 hodin, pokud budete úplná jelita, ale určitě jde dohrát. A pokud máte rádi objevování,zahrajete si o poznání déle. Kéž by bylo více takových her.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti ConQuest entertainment a.s.
