Podle legend žijí v jednom lese malí tvorové, kteří v domečcích z houbiček žijí poklidné životy a starají se o blaho lesa. Nosí bílé čepičky jsou celí modří a říkají si Šmoulové. Ne, počkat, to je špatný příběh, zpět. Kdysi, kdesi v jednom lese žijí bytosti, malí skřítkové, kteří žijí poklidně v domečcích z houbiček. Do doby, než se stane vražda.

Aspoň tak by se dal popsat úvod do kampaně Mushroom Wars 2. Pokračování RTS která původně vyšla na PlayStation Store v roce 2003 a následně i na další platformy se nyní vrací na PlayStation v novém kabátku s novými funkcemi. Ačkoliv jsem hrál první díl, musím popravdě přiznat, že mi hra přišla spíše jako něco na mobil, co zabrání nudě a zkrátí dojezdový čas do práce. Nečekal jsem, že by mohlo mít dílko pokračování a přeci se tak stalo. Nechť tedy boj o houbičky započne.

MW2 má tři herní módy, samotnou kampaň, multiplayer a náhodnou hru. Kampaň je postavena tak, že prvních pár bitev mě vedla za ručičku a počkala, dokud nezmáčknu příslušná tlačítka a pak teprve pokračovala s dalšími instrukcemi. Oproti tomuhle user friendly přístupu bych naopak strhal podání instrukcí, které zabraly půlku obrazovky což bylo vcelku nepohodlné a rušilo to vizuální dojem. Nápis v rohu obrazovky bez černého podkladu by zaručeně stačil, ale to je spíše designová výtka.

Naopak hezká je průchozí mapa znázorňující jednotlivé levely hry. Pokud nepočítám čistě výukové mise, nabízí příběh dohromady sto misí rozdělených napůl do dvou epizod. Příběh jako takový zde defacto nehraje roli, protože je za celou dobu odvyprávěn jen asi čtyřmi krátkými videi, pár obrázky a tím to skončilo. Jestli jsem ho dobře pochopil, tak jedné rase skřítků žijícímu v houbičkách zabili vojevůdce, a tak se vydali na trestnou výpravu. Poté co se však utkají s údajnými vrahy, vstoupí do konfliktu třetí strana nekromantů s oživeným vojevůdcem, jejichž roli poté přebíráte a rozhodnete se vyhladit obě zbývající rasy, a ještě se zvládnete pustit do křížku i s jednou rasou mimozemskou. Jak to celé dopadne prozrazovat nebudu, ale za mě je příběh jednou z největších slabin hry. Chápu, že tvůrci chtěli dát kampani nějaký příběh, aby ji netvořili pouze jednotlivé, na sebe nijak nenavazující bitvy, ale chtělo by to přeci jen trochu ještě dopracovat. Na jednotlivé levely, tak vyprávění v zásadě dopad nemá, až na občasné změny rasy. A teď hurá do bitvy samotné.

Ty se dělí na tři typy - dobývání, dominance a král vrchu. V rámci dobývání jde vlastně jen o co nejrychlejší a nejdrtivější zabrání nepřátelských houbičkových domečků. V rámci dominance jsem zase musel zabrat konkrétní budovy v rámci bojiště. Většinou se jednalo o houby v podobě věží (asi bedly), které produkují další vojáky bez nutnosti nějakého vylepšení. No a král vrchu je vlastně postavený na tom samém principu co dominance s tím rozdílem, že po zabrání alespoň jedné speciální budovy se začne odpočívat číselník nastavený na hodnotu tři sta. Kdo se první dostane na nulu vyhrává a samozřejmě platí, že čím více budov tím rychlejší odpočet.

Kromě těchto speciálních budov jsou ve hře ještě pevnosti, střílny a základní vesnice. Pevnosti slouží jako takové opěrné body, které neprodukují, stejně jako střílny vojáky, přičemž je nelze vylepšit, ale dávají bonus k útočným a obraným statům jednotek. Oproti tomu střílny vylepšit lze, stejně jako vesnice, které jsou základním kamenem každého kola. Jako jediné produkují obyvatele (vojáky) a lze je několikrát vylepšit. Až na výjimky mají maximální kapacitu ve výsledku sto obyvatel, což je po spojení několika vesnic v jednu údernou sílu už slušný počet.

Ačkoliv jsou základní pravidla boje jednoduchá, mohou se i ulehčit nebo naopak zpestřit. V případě dominance a krále totiž stačí pohlídat, aby nepřítel nezískal všechny speciální budovy a mezitím ho v klidu dorazit stejně jako v rámci dobývání. V případě bojů čtyř ras na jedné mapě to často bitvu jen urychlí. Další velkou proměnnou jsou hrdinové. Těch má každá rasa několik, ale v rámci kampaně se dočkáme vždy jen dvou, přičemž na výběr je mezi válečníkem a kouzelníkem. Přiznávám, že jsem celý příběh prošel na easy obtížnost, kdy nepřítel hrdiny ani jiné záludné fígle moc nepoužíval a výprask jsem tak dostal většinou jen kvůli neuváženému rozložení sil. Později v těžších obtížnostech však UI tahala esa z rukávu až jsem nestačil zírat.

Válečník jedné rasy například umí dočasně opevnit konkrétní budovu, takže je potřeba větší množství jednotek k jejímu získání. Oproti tomu čaroděj jiné rasy vyvolá v konkrétní budově mor a vyhladí tak její obyvatele do jednoho. Mě tak potom nic nebránilo budovu bez větších ztrát v klidu zabrat. Jinou chuťovkou je vrácení pochodujícího vojska zpět na základnu což znemožní případnou pomoc dobývané vesnici. Každý hrdina má takové skilly čtyři a musím uznat, že do hry vnášejí prvek překvapení a velké možnosti plánování. Za mě určitě palec nahoru. Jediné, co mě mrzelo, že hrdinové na samotné mapě nepochodují. Jsou vidět jen jako obrázky na obrazovce, ale fyzicky se na bojišti nezjeví.

Bojiště samotná vypadají, stejně jako celá hra, po grafické stránce moc hezky, přičemž se na nich střídá i několik ročních období. Jsou ale využitelná i k likvidaci nepřátel. Kromě neutrálních střílen, které pálí po všem, co okolo nich projde jsou to například ohnivá jezera, která vše ohnivými koulemi pro změnu usmaží. Na jiné mapě zase mravenčí průvod neumožňuje přejít k nepříteli na jedné straně mapy, dokud se nevypořádáte s dalším na svojí straně. Takových zpestření je v rámci kampaně více a stejně jako hrdinové pomáhají zpestřit průběh bitvy.

Po dohrání kampaně je čas na zábavu s přáteli v rámci multiplayeru. Kazda rasa dostala jednoho dalšího hrdinu, ale jinak je vše při starém. Jedina volba, kterou můžete učinit je, jestli chcete bojovat s jednim protihráčem nebo dat epickou bitku 2v2. A pokud by Vás omrzel i ten multiplayer tak je tu ještě custom varianta, kde si nastavíte kolik hráčů nebo botů bude hrát na jaké mapě atd.

Na závěr bych snad zmínil ještě hudbu, která je hravá a příjemná na poslech a tolik se zase neopakuje, takže nepůsobila nijak otravným dojmem jako například u nedávno recenzovaného Evil Genius 2.

A to je k téhle real-time strategii asi tak vše. Pokud bych ji měl na závěr nějak shrnout tak bych o ní řekl, že je chytlavá, je roztomilá a ve více lidech se může jednat o skvělou náplň pro večerní setkání. Na druhou stranu ji musím vytknout chyby v ovládání, malý důraz na příběh v rámci kampaně a při odehrání hry na jeden zátah snad i malou dávku pocitu, že se nic až tak zásadně nemění, resp. mapám chybí větší množství bossů nebo nějakých zpestření.

Za poskytnutí hry děkujeme společnosti Zillion Whales