Zažíváme to my všichni. Už by to nebylo ono, kdybychom se každý rok nedočkali nového CODčka, asasína (ups, roční pauza) anebo něčeho závodně sportovního a sportovně závodního. Rok co rok nám servírují přední herní vývojáři své sázky na jistoty a všichni jsme vřele spokojeni, když si zahrajeme nový Battlefield s časně oznámenými DLC balíčky, Season Passem a Premium účtem. A vůbec netoužíme po něčem novém, že ne? Že? Žeee!?

Momentální nastavená situace s chrlením toho stejného každý rok je sporným tématem. Okruh hráčů, kteří rádi zkusí od každého trochu, je pokaždé zděšen, když se dozví o novém Call of Duty, a musí to dát na sociálních sítích a v lavicích při velké přestávce a chlebem se šunkou od maminky řádně najevo.

Firmy to ale dělají chytře. Jejich základna fanoušků je tvořena jakýmisi „ročními hráči“, kterým nejde o to hrát tříáčkové hry (pojem AAA hra je silně diskutabilní, ale to je jiná kapitola). Stačí jim ta jedna hra, u které stráví cca jedenáct měsíců v roce a ten dvanáctý se vydávají do své oblíbené pobočky pro další číslo do sbírky. Jsou s tím spokojeni a tak jim to vyhovuje. Je to politika jistého zisku, protože daná komunita si to koupí tak či tak – ať to z trailerů nevypadá zrovna lahodně a masáž odpůrců ze všech možných stran je sebevětší. Je to každoroční rutina stejně jako pro podnikatele daňové přiznání.

Otázkou však zůstává, jestli to také není strach vývojářů zkusit něco nového. Přeci jen v dnešní době není zrovna nejjednodušší přijít s novým nápadem, zaplatit ho a doufat, že to neskončí tam, kde končí vaše špatná zkušenost s koprovkou. Vezmeme si Kingdom Come: Deliverance – kdo sledoval různé videa, články ad. věci od Dana Vávry, ví, že jeho turné po všech možných vydavatelích neskončilo nejlépe. Kdo by chtěl „obyčejné RPG ze středověku; středověku bez draků, lektvarů a zakletých princezen v ropuchách“? Evidentně nikdo z pohledu vydavatele. Z pohledu fanouška: perte to sem, vy kdovíkdo z kdovíkde! DONATE!

To máte jako rodičovství. Narodilo se vám jedno dobré dítko, ono roste, kupujete mu nové oblečení, lidé – ne členi rodiny – ho rádi potkávají. A vtom to přijde: uděláme si další, „novější a modernější“, pokud to jde takhle – leč stupidně – říct? Nedáte si radši na svýho ko…a nějaký ten vroubkovaný jahodový durex s pořekadlem "Lepší guma v dírke ako dírka v gume." a necháte to tak, jak to zatím je?

Rodina jako taková funguje, ale jak dlouho se dá přežít štiplavé ukazování prstem „A to vážně budou mít jenom jedno“?