Nebe a peklo patří (stejně jako dobro a zlo) mezi základní lidská měřítka. Byl jsi hodný, půjdeš do nebe. Zlobils? Peklo tě rádo přijme. Je to tak jednoduché. A určitě jste někdy přemýšleli nad tím, co se děje s člověkem po smrti. Názory se liší. S postupem času nás peklo, nebe a posmrtný život tak nějak přestávají zajímat (taky máme hodně jiných starostí) a existenci čehokoliv po naší smrti rázně popíráme. Daniel Garner a jeho žena si jednou za hustého deště vyjeli autem. Po cestě se však srazili s nákladním autem a oba to nepřežili. Tedy alespoň tak nějak. Jisté ovšem je, že ačkoliv Danielova žena putovala bez problémů do nebe, Daniel byl nařčen z hříšnosti a musí si tedy projít očistec. S Danielem si promluví jakýsi světec, který jako by jako z oka vypadl Kainovi (až na ty zuby) a zadá mu úkol. Musí zabít čtyři satanovy generály před tím, než zformují invazní armádu do nebe. Když se mu to povede, uvidí opět svou ženu a budou spolu žít v ráji. Po delším rozhovoru Daniel nabídku přijme a vydává se tedy kosit, kosit a kosit.

Nu, příběh tedy rozhodně není hlavní devizou nové zběsilé akce od Dreamcatcheru. Ten má své přednosti jinde a opravdu se ani za mák nesnaží atakovat Half-Life trůn. Ten si dělá zálusk na jiný, mnohem krvavější. Setkání s druhým Serious Samem jsme si odbyli asi před dvěma lety a po jeho odchodu zbyla na trhu obrovská trhlina (asi tak od Atlantiku po Pacifik), kterou se rozhodlo malé vývojářské studio s překrásným názvem People Can Fly (kéž by…) zaplnit svým debutem Painkiller a rozhodně si nedávají pozor, aby tuto trhlinu nepřeplnili, protože do hry vložili tolik hratelnosti a novoty, až oči přecházejí.

Co vás jako první doslova praští do očí bude už menu. Hra se nedrží všech dogmat, která dosud (jen s málem světlých vyjímek) při tvorbě úvodních menu panovala. V základním menu není sice nic, kromě položky, která by se měla normálně jmenovat suše New Game (ale jmenuje se originálně Sign the Pact – angl. Podepište pakt) nic převratného, ale na jednu úžasnou vychytávku přijdete ve chvíli, kdy si z pentagramu vyberete misi a dáte start. V tu chvíli se obrazovka plynule přemění na loadovací obrazovku, která se velmi podobá té předchozí, jenže je více zvýrazněn pentagram, obrázek mise a další vesměs dekorativní prvky. Museli byste to vidět, abyste pochopili, co tím myslím. Vaše první krůčky v samotné hře rozhodně nebudou malé, ale vaše zbraň se kýve stylem, jako byste dělali obrovské kroky. No co, zvyknete si.

-Na co si ale zvyknete hodně rychle v každém případě je engine notně podpořený excelentním fyzikálním enginem Havok (mohli jste „vidět“ už v Max Payne2), který některým věcem až nechutně realistický háv. S vlastním grafickým enginem tvůrci rozhodně neudělali krok vedle, což je vidět hned na první pohled hlavně na modelech postav, které jsou v některých ohledech až maniakálně detailní. Když ale na nějaký takovýto drobný detail přijdete, budete mít ze hry ohromnou radost. Třeba mě naprosto dostalo, že když jsem zabil jednoho pekelného mnicha, tak jsem před tím, než se vypařil zahlédl, že má nějaké divné drápy a od té doby jsem každého zabitého mnicha pozorně prohlížel, abych se ujistil, že se mi to nezdálo. Třeba zrovna mniši jsou ještě na zádech podivně poškrábaní, což není obyčejná textura, ale zblízka je opravdu vidět roztržená látka a pomocí bump-mappingu upravený povrch rány. Takovýchto detailů je ve hře přehršel. Třeba čarodějnice se po smrti rozpadne na hejno vran (hrozně jsem se poprvé lekl a bál jsem se, že po mě ještě půjdou), takže pokud zabijete třeba deset čarodějnic najednou (nic těžkého), máte pocit, že jste se ocitli uprostřed malého tornáda. Při takovém množství detailu asi myslíte na to, jak se to asi může normálnímu člověku hýbat. Nemějte strach!!! Painkiller je naprosto skvěle odladěná hra a i na mém už letitém počítači (letitém znamená pár let starém – skoro 2 roky) postaveném na obstarožním AthlonXP 1800+ podpořeném 512MB DDR RAM a vynikající (ale dnes již neprodávanou) GeForce4 Ti4200 se vše hýbe na maximální detaily v rozlišení 1024x768 v 32bit naprosto bez problémů (jen s občasnými záškuby, které přisuzuji spíše fragmentaci a Windows než nedostatku výkonu.). Jako minimum se objevuje Athlon 1.2Ghz, 256MB RAM a GeForce2. Myslím si, že se na podobné konfiguraci dá celkem dobře hrát, protože optimalizace je opravdu dobrá a množství nastavení sice nepředčí Quake3, ale i tak je jich dost. Po zvukové stránce není hře co vytknout (kolikrát už jsem tohle psal?) a vyzdvihnout bych chtěl hlavně excelentní hudbu, která perfektně dobarvuje frenetickou akci a smrt všude kolem.

Zbraně nejsou rozhodně obvyklé a autoři místo kvantity vsadili spíše na variabilitu a použitelnost. Setkáváme se zde s asi pěti druhy zbraní, každá se dvěma mody, které jsou jinde jako jedna zbraň. Vaše základní zbraň Painkiller je v prvním modu něco jako motorová pila a ve druhém jakýsi bumerang, následuje brokovnice kombinovaná s zmrazovačem, kolíkomet (žádné šípy, ale pořádné půlmetrové dřevěné kolíky, se kterými můžete přidělávat kostlivce ke stěnám a obřím démonům alespoň uděláte lacinou akupunkturu) kombinovaný s granátometem, rotační kulomet s raketometem a poslední zbraň si nechám pro sebe, neboť je opravdu lahůdková (ne, neřeknu ). Se zbraněmi se opravdu dosytosti vyblbnete (taky máte na čem). Aby bylo ale kosení tolika rozmanitých druhů nepřátel opravdu pořádně zábavné, připravili vývojáři opravdu perfektně nadesignované levely. Třeba hned úvodní hřbitov má vše, co by měl mít, rozlehlá mauzolea, spoustu náhrobků, temná zákoutí apod. Design levelů je tedy také na velmi dobré úrovni a zrovna si nějak nepamatuji, kdy a kde jsem viděl lepší. Asi v Serious Samovi . Hra je rozdělena do pěti kapitol a na konci každé sedí opravdu obrovský boss. A když říkám obrovský, myslím obrovský. Představte si asi dvacetimetrového kyklopa, který by vás mohl každou ranou svého mohutného kyje doslova rozmáznout. Zabít ho je ještě těžší než ho narvat do jednoho obrazu. Tyto lahůdkové bossy si budete moci díky systému misí, kdy si každou dokončenou úroveň můžete zahrát znova a znova, vychutnat kolikrát budete chtít..

Co je na této hře ale nejlepší je její hratelnost, která skutečně dosahuje zábavnosti prvního (i druhého) Serious Sama. Frenetická akce je opravdu to, co člověk jednou za čas potřebuje a čekání na ni se jednoznačně vyplatilo.