V brzké době bude uveden do prodeje dlouho očekávaný a především vylepšený model Playstation 5. Osobně se na něj těším už rok v kuse, protože SONY slibuje vyšší výkonnost, kdy stabilních 60 FPS by mělo být samozřejmostí. Většinu her, co doma mám (cca 150 PS5 titulů) dokáže těch šedesát smímků za vteřinu splnit, každopádně Final Fantasy 16 pro mne byla tou, která „odstartovala“ období zpátečnictví na třicet snímků. Ve stejném období to byly tituly The Plague Tale 2 (po půl roce vyšel patch na vyšší framerate), Dragons Dogma 2 aj. Vývojáři dali jasný signál, že éra plynulosti při 60 snímcích na původní verzi PS5 končí. Naštěstí za chvíli uvidíme PROčko a užijeme si vše opět v plné parádě. Snad.
Čím jsem starší, tím více začínám vzpomínat na období, kdy jsem jako 17 letý kluk koupil za důchod babičky svoji první (a poslední) kameru, začal točit filmy na přijímací řízení na FAMU (nakonec jsem vystudoval Mezinárodní vztahy, kamera skončila ve skříni a je tam dodnes, nepoužívaná) nebo na dobu XBOXu 360, který jsem vlekl přes MHD skrz půlku města v extrémních mrazech a následně den na to sháněl po celé Praze speciální zásuvkovou redukci (konzole byla přivezena z UK, měla anglický napájecí kabel, který nešel do české zásuvky). Nic z toho však nepřebije období mé první konzole PS1.
Původně o ní mluvil jeden kamarád v pondělí ráno v MHD (věděl, jak moc sháním nějakou herní konzoli) a mluvil o tom, že mi domluvil setkání u jeho kamaráda doma, co má nějaký PlayStation 1. Prý je to bomba. Byla. Pro dnešní generaci téměř nevysvětlitelná. Kamarádovi jsem řekl, že jsem svůj boj s hledáním ideální konzole vzdal a ať mi dá pokoj, protože je pondělí ráno a musel jsem opět ztrácet svůj čas ve škole (pozdější ironií bylo, že jsem nakonec vystudoval na vysoké škole 4 obory). Jak jsem jel autobusem a poslouchal nesouvislé historky o nějakém Tekken 3, kdy tam Paul dělá karate (miloval jsem karate), říkal jsem si, že ta návštěva jeho kamaráda nemusí být tak špatný nápad. Ve škole jsem s tím klukem prohodil pár slov (byl sice naprosto arogantní blbec, ale měl konzoli) a šel jsem do své třídy trpět třídní učitelku a další poznámku v žákovské knížce (učitele nenávidím doteď).
Celý den jsem měl v hlavě jen Tekken 3 a konzoli toho arogantního blbce (je právník, takže jsem měl odhad nakonec správný). Další den jsem šel k němu na návštěvu. Bydlel v obrovském rodinném baráku a na vše říkal jednu větu: „však je to logika, mysli.“ Miloval strategie. Kvůli logice. Blbec. Jeho máma mi nabídla svačinu a pití a já následujících šest hodin v kuse sledoval, jak hraje Tekkena 3. Demo. Dvě postavy a tři lokace. Eddie (dva kostýmy) a krásná číňanka, kterou ani dnes nedokážu vyslovit a ani řádně napsat. Také měla dva volitelné kostýmy. Grafika byla ohromující. Něco takového jsem nikdy neviděl. Jen jsem tam seděl a kochal se tím, jak ta mlátička vypadá, jak se svižně hýbe a ovládá. Budoucí právník těch šest hodin mlčel (nikdy moc nemluvil) a jedinou větu jsem vyřkl já sám, bez jeho vyzvání, po cca pěti hodinách. Řekl jsem mu: „vždyť Paul nemá v podpaží chlupy!“ To bylo poprvé a naposledy, co jsem ho viděl se smát.
Asi po měsíci, dvou, od téhle session (on hrál, já se díval) si konečně koupil plnou verzi Tekken 3. Týdny jsem sledoval, jak je ta hra dokonalá, co všechno obsahuje a jak nádherné animované filmečky má. Vzhledem k tomu, že jsem neměl peníze jako on (jeho otec vydělával jako řidič kamionu solidní peníze), jsem doma jen musel trpět a čekat na to, až nějakým způsobem ukecám rodiče ke koupi PlayStationu. Finální motivaci jsem dostal, když jsem k němu jednou přišel a on mi už ve vratech říkal (začal řvát a máchat rukama s následnou ukázkou), jak na něho vběhnul týpek, schovaný za rohem v ulici, s baseballovou pálkou a úplně ho sundal. Já mu říkám: „jsi v pohodě?“ a on jen otráveně odvětil „proč bych nebyl?“ Nakonec se zjistilo během cesty po schodech do jeho obýváku, že se ta situace udála ve hře Tomb Raider 2. Říkal jsem si, co je to ten „tomb rajder“. Koukal jsem.
S totálně otevřenou pusou dokořán. Ta hra byla úžasná. V hodině angličtiny, když se nás učitelka zeptala, jestli máme nějaké dotazy, jsem okamžitě zvednul ruku a zeptal se, jak se vlastně vyslovuje ten „tomb rajder“. Chvíli na mě nevěřícně zírala, pak zjistila, že jsem ji celou hodinu jejího pracného výkladu vůbec neposlouchal, vzdala to a řekla mi, že „b“ na konci Tomb je neznělé. Chtěl jsem přijít do obchodu a říct správně: „prosím, jednoho PlayStationa a k tomu Tomb Raidera 2“. Výslovnost musela být přeci precizní. Už jsem totiž začal plánovat ten nákup. Jen sehnat peníze.
Tehdy mi bylo 10 let, do práce jsem nemohl, matka šetřila na všem, na čem šlo, a otec byl extrémní krkoun, co by nedal na charitu ani haléř. Bylo zaděláno na problému, protože jsem tu konzoli prostě chtěl. Stůj, co stůj. Musel jsem ji mít doma a hrát na ní. Jiná alternativa nebyla. Tečka. Oznámil jsem jim svůj plán a oba svorně odpověděli: „NE!“ Řekl jsem si, alespoň jsem to zkusil, ale co teď. Nebyla šance si ji obstarat. Maximálně jen chodit po kamarádech a spolužácích, kteří ji měli (byli beztak jen 2). Měl jsem každopádně štěstí v neštěstí – rodiče se rozváděli. Respektive se začali rozvádět. V ten moment jsem si řekl – když ne teď, tak už nikdy. Musel jsem jednat a rozehrát svoji špinavou hru na city. Učitelům ve škole jsem začal postupně při hodinách brečet a čekat, až se zeptají, co mi je.
Po dvou týdnech se konečně někdo zeptal. Já odpověděl, rodiče se budou rozvádět a trápí mě to (vůbec mě to netrápilo). Nakonec si po třech měsících pozvali matku, aby situaci v rodině probrali. Po tom, co jí vysvětlili, co se děje, za mnou rovnou přišla s mekáčem a s dotazem, co by mi udělalo radost, abych už nebrečel. Dělal jsem, že vlastně nevím a přemýšlím (dávno jsem to věděl). Nakonec jsem řekl, že by mi možná pomohla zlepšit náladu ta konzole PlayStation. Matka po třech dnech přemýšlení (přeci jen pro matku samoživitelku v roce 2000 byla částka 4 999,- Kč asi až moc) řekla, že mi teda ten „Plejst“ koupí. Do této operace jsem dal skoro půl roku času, ale vyšlo to. Našla podivného týpka, co prodával čipované konzole ve sklepě s pálenými tituly (na originální bych tehdy nikdy nedokázal našetřit). Vybral jsem si Tomb Raider 3, Crash 3, Tekken 3 a Residnet Evil 3.
Ty hry odstartovaly moji novou životní etapu, kdy jsem přestal s kamarády chodit před barák, dělat venku neplechu a začal jsem se plně v klidu a sám věnovat videohrám, které mě provází dodnes (teď jsem se aktuálně dostal k „Dark Souls“ simulátoru autodopravy Snowrunner) a jsou součástí mého života víc, jak cokoliv jiného. Období 2000 rovnou odstartovalo moje další historky a zážitky, které se podle mě jen tak někomu nestaly. Chodit do trafiky pro Playstation časopis, začít postupem času o hrách psát do různých herních webů nebo porovnávat Kojimův pohled na Mezinárodní vztahy s tím skutečným oborem, byl jen začátek. O tom však třeba až příště.
