V roce 1999 vyšla bez nějaké zásadní marketingové kampaně hra na Playstation 1 Syphon Filter. O rok později jsem si pořídil čipovanou konzoli a prodavač ze sklepa, kde měl tehdy svůj byznys, mi řekl, ať zkusím jednu celkem povedenou střílečku. Řekl jsem si, že se mi úplně nechce vyhazovat dvě stovky, zvlášť když mi bylo tehdy deset let a peněz jsem neměl na zbyt. Ten den jsem odmítl s tím, že až si něco našetřím, určitě si ji koupím. Měl jsem jiné hry ke koupi – Crash 3, Resident Evil 3 a Tomb Raider 3. Řekl mi, ať alespoň zkusím DEMO Syphon Filter a uvidím sám. Prý je to pecka. Úplně pro mě. Po měsíci hraní jiných her se mi ten DEMO disk dostal konečně do rukou a já si řekl, proč to vlastně nezkusit. Chtěl jsem do té trial verze dát maximálně pět minut a jít do dalšího Tomb Raidera s podtitulem The last revelation. Dopadlo to úplně obráceně – u zkušební verze jsem nakonec zůstal asi měsíc v kuse a u čtvrtého dílu Tomb Raider jsem vydržel asi hodinu a pak se do hry čistě nutil. Syphon Filter byla jedna z her, která kompletně ovlivnila moje dětství.
Tehdy začínající studio Eidetic stálo za výrobou a 989 Studio, dnes známé kvůli povedené Days Gone, titul vydalo. Přišli s něčím opravdu na tu dobu originálním – špionážním thrillerem a velkou dávkou akčních scén. Sakra dobrých akčních scén. Povedlo se jim udělat z neznámého titulu s velmi podivným názvem (nestále jsem se ptal učitelky angličtiny, co to vůbec znamená v češtině a co tím slovním spojením myslí) jednu z nejznámějších herních trilogií v historii Playstationu. Je tak známá a respektovaná, že vydavatel Days Gone 1 veřejně uvedl, proč neplánuje zatím druhé pokračování – chce nový Syphon Filter s plně otevřeným světem jako to má Wildlands nebo Breakpoint. Dvacet pět let stará videohra a dodnes si ji hráči, tvůrci a vydavatelé pamatují a chtějí pokračování. Sérii bohužel zabilo čtvrté pokračování na PS2, jenž bylo tragické, nenaplnilo vysoká očekávání a multiplayer v té době na konzolích nebyl zvykem ani nutným standardem. Navíc tento žánr není určen pro více hráčů. Je určen čistě pro jednoho v rámci hlavní kampaně, pro více se udělalo takové „DLC“ v rámci druhého dílu a bylo povedené.
Příběh byl čistě špionážní – Washington D.C. je ohroženo teroristickou skupinou, jenž vlastní zbraně hromadného ničení (biologická forma, plyn) a plánuje zde provést umístění a následně odpálení bomby, která by následně zabila miliony civilistů. Jste součástí protiteroristického komanda americké zpravodajské služby Gabriela Gabe Logana a jeho parťačky Lian Xing. Mají za úkol teroristickou skupinu postupně vypátrat, najít vodítka k ní, zabít je a v neposlední řadě deaktivovat rakety, mířící na město. Je to tedy klasický špionážní thriller, vyprávění je na akční hru kvalitní, má tempo, nenudí, navazuje na sebe logickou formou, disponuje hlavou i patou. Není přepálený, nepřehledný či infantilní. Dospělý, vážný, temný, povedený. Vývojáři si dali tu práci, aby byla kvalita na vysoké úrovni. Příběhové filmečky jsou pravidelné, jako kdyby na nich dělali lidi od filmových thrillerů. Postupem času se tak stáváme svědky zrad z vlastních řad, spolupráce s nepřítelem a snahy pošpinit hlavní hrdiny hry, kteří nasazují svůj život, aby ochránili svou zemi. Pokud jste viděli seriál 24 hodin, jste doma.
Hratelně se jedná o naprostou báseň. Jedná se o ryze akční hru s prvky stealthu, jenž je ovšem jen v několika pasážích, a ne vždy je nutný, ale celkem se hodí. Pokud se prozradíte, máte nepřátele v takovém množství a připravenosti vás zabít, že je lepší opravdu použít tiché, nenápadné likvidace, a především se neprozradit. Začínáte v ulicích Washingtonu, kde pátráte po daných teroristech, jenž dva z nich v následujících levelech eliminujete. Poté se přesouváte po celém světě a skončíte ve Střední Asii. Design úrovní je ohromující – temné uličky plné přestřelek a hořících aut v D.C., zasněžená základna v Kazachstánu nebo finální (avšak nejvíc nudná) část v podzemí, kde na vás čeká šéf teroristické organizace Erich Rhoemer a zbraně hromadného ničení. Prostředí se střídá velmi rychle, je nápadité, celkem rozlehlé (i na přímočarost hry), mají své skryté „podlevely“ se speciálními zbraněmi, které se pro průchod opravdu hodí. Věřte mi – dostat se z hořícího vagonu metra a celé zastávky, dá opravdu zabrat. Nudil jsem se vyloženě až v dolech v posledních lokacích, jinak jsem se natolik bavil, že úvodní začátek celého Syphona, si pamatuji i po 20 letech. Kompletně.
Co se týká střelby, máte dvě možnosti – automatické a ruční zaměření. To první se používá v 95% celé hry, u těch zbylých se používá druhá varianta a ta je pro případy, kdy střílíte z větší dálky odstřelovací puškou nebo pokud má nepřítel neprůstřelnou vestu a nemá helmu na hlavě. Je snazší ho rovnou trefit do hlavy a neplýtvat munici a čas střelbou na hrudník, když má vestu. Na výběr máte pistoli s tlumičem, automatickou pušku, brokovnici, granáty, odstřelovací pušku nebo třeba i granátomet (pokud ho dokážete ve skrytých lokacích najít). Hráč si může libovolně přepínat zbraně a každá má své výhody a správné použití. Pistole je standard pro všechny situace, kdy nepřítel nemá vestu, brokovnice je pro situace, kdy je terorista odolnější nebo je třeba jeden z hlavních bossů. Puška se mi zase hodila do stealth pasáží nebo v případě lokace v parku, kdy jsem v časovém limitu musel deaktivovat několik výbušnin a lokace měla větší periferní vzdálenost pro likvidaci protivníků na dálku. Ušetřil jsem si tak pot i nervy, kdy mě tlačil čas a já se nemohl zdržovat se souboji na blízko s několika útočníky s neprůstřelnou vestou najednou, kteří mají brokovnici nebo pistoli. Když nepomohla puška, pomohly granáty! Bylo hned po problému.
Audiovizuální zpracování je na konzoli PS5 původní, i když jsou tam nějaká ta vylepšení. O něco lepší grafika (pozor, žádný významný rozdíl se nekoná!) a lehce upravený pohyb pro současné hraní. Mně se hra graficky líbí i po těch dvaceti pěti letech, kdy vyšla (má vlastně tento rok čtvrt století života), zvuky jsou pro mě nostalgické, protože takový zvuk, co vydává pistole s tlumičem, snad nikde neuslyšíte. Hořící auta, krásně vymodelované město, hořící metro po výbuchu, zasněžený Kazachstán – to všechno je na rok 1999 i v dnešní době krásné sledovat. Tehdy si vývojáři opravdu dali tu práci a vytvořili titul, na který se vzpomíná a jež se hraje i po čtvrt století po jeho uvedení na trh! Novinkou je, že si hru můžete kdykoliv uložit, přetočit zpět, pokud se vám něco nepovedlo a chcete si to zkusit o minutu vrátit a zkusit znovu. Nemusíte tedy načítat pět minut starou uloženou pozici. To je podle mě enormní výhoda, použil jsem ji v závěru hry, jenž byl při finálním bossovi celkem frustrující. Každopádně tak originální boss fight jsem dlouho nezažil. Každý souboj s hlavními členy teroristické organizace byl výjimečný a bavil. Opravdu bavil.
Závěrem mě zklamala nulová marketingová propagace SONY, kdy ani pořádně nedala vědět, že hra bude opětovně vycházet na trh. Byly asi dva trailery k jedničce, o dvojce se nepsalo snad už vůbec a člověk musel kontrolovat PS Store. Syphon Filter 1 je jedna z nejlepších her všech dob, dala základ pro další špionážní thrillery (Chase the train) a vývojáři ukázali, že éra PS1 byla jedna z nejlepších ze všech. Tehdy vycházela jedna kvalitní hra za druhou, dnes vyjde jednou za několik let. To je velká škoda, ale člověk se může vždycky vrátit ke klasikám z mládí a znovu si je projít a připomenout si, proč musel rodiče rok, dva přemlouvat ke koupi konzole.
