Série úzce spjatá s osobou Toma Clancyho a s charizmatickým Samem Fisherem v hlavní roli definovala pojem tajný agent. Plížení ventilacemi, lámání vazů nic netušícím nepřátelům a podmanění všech stínů připoutalo nadšené hráče několikrát na dlouhou dobu k monitoru. Nikdo si nepřipouštěl, že by Fisher v temnotě zmizel navždy. A opravdu. O Conviction se mluvilo dlouho, tvůrci vytrvale předhazovali dravé veřejnosti tučné flákoty informací a živili tak v lidech motivaci na koupi nadcházejícího dílu.
Prvotní zvěsti vykreslovaly Sama jako dlouhovlasého mrzouta, jemuž touha po pomstě zaslepila rozum a který využívá všudypřítomného davu k uprchnutí před protivníkem. Takto pojatý koncept ale fanoušci rychle smetli ze stolu. Z dílny Ubisoftu tak po čase vykoukl krátkovlasý padesátník, stále v dokonalé formě a připraven najít vraha své dcery. Proměna však lemuje nejen ústřední postavu, ale celý Conviction. A v recenzi si ukážeme, že nové postupy Samovi zdaleka nesluší tolik, jako šediny rýsující se na jeho kštici.
Dějová linie se točí kolem Samovy dcery Sarah. Hlavní hrdina se vzdal místa v organizaci, pro níž od začátku série oddaně pracoval, a hodlá ze všech sil pátrat po vrahovi jeho jediné ratolesti. Viník události se s největší pravděpodobností pohybuje právě uvnitř společnosti Third Echelon, Samova dřívějšího chlebodárce. Stopa vysloužilého agenta přivádí až do Středozemního moře, kde jej také tvůrci znovu propletou s hráčovou klávesnicí. Autoři vykřikovali, že příběh pochopí i naprostý laik co se Splinter Cell her týče. V jistém slova smyslu lze s tímto tvrzením souhlasit, avšak jen do té míry, než začne vycházet na světlo nekalé praktikování Third Echelon, které nakonec vyústí až v pokus o zavraždění prezidentky.
„Starý Sam je pryč,“ utrousí patrně skalní příznivec série poté, co se zděsí nad kompletně reorganizovanou podstatou celého titulu. Z usrkávání kávičky na ostrůvku Malta vás totiž vyruší příjezd několika tvrdých chlápků. Na hráče čeká zběsilý úprk a následná likvidace všech nepřátel v okolí. Tolik zhruba první okamžiky v celém příběhu. Příštích šest hodin se ponese v podobném duchu.
Výčet novinek, kterými nás vývojáři v novém díle zahltili, se zasekl na hodně vysokém čísle. Do jednoho rance je ale s přehledem shrne následující: Víc akce všude. Popravdě netuším, proč se dnešní trend ubírá právě tímto směrem, ale autoři mnoha akčních her jej slepě následují. Ubisoft nevyjímaje. Zapomeňte na pečlivé plánování, na uklízení eliminovaných nepřátel, zkrátka na cokoliv, co by někdejšího Sama Fishera spojovalo s jeho novým já prezentovaným v Conviction. Tvůrci jakoby sérii restartovali. Zpřístupnit titul nováčkům se zřejmě v porovnání se zacílením na jasnou skupinu lidí jeví ziskuchtivým distributorům jako výhodnější/výnosnější čin.
Oprostit se od minulosti, jaká ságu Splinter Cell obklopuje, ale kupodivu netrvá příliš dlouho. Aklimatizace do nového prostředí probíhá nenuceně a pekelně rychlému nástupu akce se stěží ubrání i ten nejzatvrdlejší příznivec stealth akce. Hustá atmosféra vás snadno pohltí do svých spárů a vy si ani neuvědomíte, že se pohybujete přímočarou lineární akcí, která vás sice občas donutí kudysi prolézt nebo se pohoupat na okenní římse, jinak ale vytrvale láduje do hráče adrenalin v koňských dávkách. O ten tu totiž jde především, a ještě o zábavu. Troufám si tvrdit, že ručkování nad hlavami protivníků nadobro vyšumělo do ztracena.
Značných novinek se dočkal soubojový systém. Ve výjimečných chvílích, kdy stealth prvky přetlačí akci, dojde i na pěstní souboje. V celém zápasení ale figuruje jen jediné tlačítko, s nímž soupeře buď využijete jako lidský štít nebo jej zpacifikujete. Poněkud frustrující pro někoho, kdo rád „namíchává“ nová komba. Velkého úspěchu se dočkaly ještě v dobách dávno před vydáním hry trailery, v nichž Sam neortodoxními metodami vyslýchá své nepřátelé. Vytloukávání odpovědí z hlav nespolupracujících jedinců se samozřejmě ocitlo i ve hře samotné. A celé ingame scény bezpochyby zpestřuje, zvlášť odehrávají-li se v duchu, kdy zapírání automaticky konfrontuje nepřítelovu lebku se zdí. V lepším případě.
Častokrát dojde také na použití „lidovější“ odrůdy nádobíčka, jež Sam hojně využíval v předchozích dílech. Jelikož v Conviction se pouští do boje proti organizaci, která ho moderními udělátky dotovala, těžko jej zasponzoruje i nyní. A tak k nahlédnutí pod dveře poslouží vymlácené boční zrcátko z auta, kupříkladu. Postupem času se však Samovo vybavení patřičně zdokonalí.
Většina soubojů však nablízko neprobíhá. Spoustu času strávíte skrčeni za bednou, odkud pálíte na nepřítele. Krytí funguje v tomto případě na jedničku. Přesně v těchto chvílích selhávají veškeré snahy hráče nuceně navodit stealth atmosféru. Poté, co jednoho z protivníků zneškodníte bez povšimnutí některého z jeho kolegů, netrvá dlouho, než se k němu jeho kumpáni seběhnou a během pár chvil vás objeví. Jakákoliv střelba bez tlumiče také logicky vábí soupeře směrem k vám, o čemž vás nezapomíná informovat obří nápis přes celou obrazovku. Za zmínku rozhodně stojí prvek likvidace, kdy vám každý nepřítel zneškodněný holými pažemi umožní jeden nepříliš originální, avšak fungující kousek. Jeho společníky pak totiž můžete odpravit způsobem, kdy je nejprve označíte a poté už jen vběhnete do místnosti, stisknete příslušnou klávesu a kocháte se, kterak jim hlavní hrdina věnuje kulku přímo mezi oči.
Výbavu, s níž se pouštíte proti houfům nepřátel, lze pozměňovat. Sam neunese víc než jednu pistoli a jednu zbraň většího kalibru. Kapsy si ale napakuje širokou škálou třaskavin, přes klasický granát až po přísavnou vybuchující kameru. Za plnění různých druhů výzev (kupříkladu rychlé zmizení z nepřítelova zraku) jste odměněni body, které následně zužitkujete při upgradu jednotlivých zbraní. Sešlo se jich slušné množství a po chvilce ladění z nich dozajista učiníte nelítostný nástroj zkázy. Jejich vlastnosti vylepšíte třeba tlumičem nebo použitím průraznějších nábojnic. Obalit hru více RPG prvky by hře jistě neuškodilo. Upgrade by mohl postihnout nejen zbraně, ale také Samovy schopnosti či jeho další výbavu. S přihlédnutím na délku hry však chápu, proč od něčeho takového tvůrci upustili, jestli o něčem podobném vůbec přemítali.
Utrousit několik slov se sluší i o grafické stránce hry a jejímu zvukovému doprovodu. Ubisoft již několikrát dokázal, že vizuální potřeby svých titulů pokrývá na výbornou. A nejinak se činí i v případě Conviction. Perfektně zvládl i zvukový doprovod. Zejména pak dabing, v němž exceluje nade všemi Michael Ironside coby Sam Fisher. Kanadský herec za léta s postavou dokonale splynul. Těžko si vůbec představit, že by se jeho úlohy zhostil někdo jiný.
Nepostradatelnou úlohu v počinu hraje také multiplayer. Ubisoft na něj klade velký důraz obzvlášť od dob, kdy do svých her napevno zabudoval nechvalně proslulou Ubi ochranu. V online hře si lze vybrat mezi čtyřmi módy, z nichž nejzajímavěji vypadá kooperace, která posbírala alespoň podle některých ohlasů úspěch především na konzolích. A zde funguje podobně. Pokud se vám podaří nalézt server, což se vpravdě poštěstí jen některým, lze s parťákem sedícím na druhém konci světa prolézt úrovně, které tvůrci přichystali.
Zarputilý fanoušek série zřejmě ještě teď bojuje se zvýšeným tepem. Conviction se orientuje na jinou sortu hráčů, především na tu prahnoucí po akci. Tím pádem se před něj staví úplně odlišná škála konkurentů. Ale Splinter Cell se jich nebojí, na to v jeho žilách koluje příliš mnoho superlativ, než aby se nechal zahanbit pádem mezi průměr. Autoři sice tentokrát trochu experimentovali s ingrediencemi, s nimiž dílo kuchtili, přesto všechno ale nenasytnému fanouškovi servírují vydatnou porci adrenalinu a zábavy. Škoda jen, že slehne trochu rychleji, než bychom očekávali. Bezesporu však Sam Fisher celému světu vzkázal, že ani s vráskami ještě nepatří do starého železa.
