Uncharted: Golden Abyss to nemá vůbec lehké. Je totiž jednou z několika her, které doprovázejí nový handheld PlayStation Vita na trh a i díky slavnému jménu se k ní upírají pozornosti snad všech případných zájemců o tuto novou konzoli od Sony. Je to jedna z těch her, o které se mluví hlavně ve smyslu: „Mám si kvůli tomuhle Vitu koupit?“ Přiznejme si totiž, koupili byste si Vitu jenom kvůli Fifě? Kvůli dalšímu WipEoutu? ModNation Racers? Everybody’s Golf? Těžko. Pokud byste do ní šli, tak právě kvůli Uncharted, protože tak nějak cítíte, že je ze současné nabídky to, co vaši novou hračku nejvíce zaměstná. Nyní se pojďme přesvědčit, zdali je to pravda.
Na začátku musím upozornit, že se sérií Uncharted na PS3 mám pouze asi půlhodinovou osobní zkušenost, ale to by přeci jen nemělo zase tolik vadit (když tak mě za to v komentářích sežerete, budiž). Uncharted: Golden Abyss se totiž odehrává dokonce před prvním Uncharted: Drake’s Fortune, ale příběh obou her na sebe nijak nenavazuje, takže nejde o prequel v pravém slova smyslu. Točí se okolo záhadného masakru španělské expedice hledající zlaté poklady ve Střední Americe před čtyřmi sty lety a současně s tím také okolo toho, že se v současné době to zlato opět někdo pokouší najít. Konkrétně zlotřilý generál Guerro a také Nathanův „přítel“ Dante. Ze starých známých (kteří se čistě technicky starými známými teprve stanou) potkáte jen Nathanova mentora Jacka Sullivana a abychom výčet hlavní postav ukončili, musíme ještě zmínit Marisu Chase, vnučku archeologa, který měl na odhalení celé zlaté záhady největší zájem – ten naivně čistě vědecký.
Příběh je fajn, ale nic extra zamotaného ani překvapivého, takový klasický dobrodružný trhák. Nás všechny stejně ovšem zajímá, jak se to na Vitě hraje. A už v prvních minutách zjistíte, že opravdu dobře. PSV je takové, jaké bychom si přáli už kdysi PSP. Narážíme samozřejmě na přítomnost dvou analogových páček, díky kterým se hry konečně dají normálně ovládat. Jenže tím pohyb po ruinách v džungli zdaleka nekončí. Uncharted: Golden Abyss přímo ukázkově využívá všechno, co Sony vývojářům dalo k dispozici. Dotykový displej, dotykovou plošku vzadu i pohybové senzory uvnitř.
Klasický pohyb, skákání a neuvěřitelné akrobatické kousky nemusíte provádět jen kombinací páčky a ovládacích tlačítek, pokud Nate potřebuje někam preručkovat, stačí přejet vždy barevně lehce zvýrazněné výstupky prstem na dotykové obrazovce, a on si už s nimi poradí sám. Potřebujete vyšplhat po laně? Vyberte si: kromě páčky to jde jak šoupem po displeji, tak i šoupem po dotykové plošce na zádech PSV. Pádlovat? Pádlujte si vepředu nebo vzadu, jak je libo. Je potřeba přeskočit větší vzdálenost z výstupku na výstupek? Kromě páčky můžete pro správný odraz také naklonit celé PSV.
Popravdě, zrovna hrátky z gyroskopem (třeba když přecházíte rozviklanou kládu) jsou spíše to nudnější, ale pohyb po herním prostředí pomocí klasických páček, dotykového displeje i zadní plošky je velice zábavný a občas prostě vychytanější než kdybyste museli odpáčkovat všechno. Záleží na situaci, kdy se rozhodnete pro ten anebo ten styl ovládání. Deník a logické hádanky se pak také logicky ovládají na displeji, stejně tak třeba obkreslování symbolů, které naprosto logicky děláte „čmáráním“ po displeji. To by jinak prostě nešlo a v dobrodružné hře to dává naprostý smysl. Stejně tak jako smetávání hlíny a prachu z nalezených předmětů. Vývojáři v tomto případě naštěstí mají mozek, takže žádnou z těchto a dalších „speciálních“ činností neděláte tolikrát, aby se z toho stala nepřístojná otrava. Dávkování rozmanitého herního obsahu prokládaného animacemi s příběhem funguje zpočátku na jedničku. Bystří čtenáři právě zpozorněli („Proč sakra teďka napsal „zpočátku“?).
A nyní boj. Co by to bylo za Uncharted, kdyby se v něm nestřílelo a nebojovalo, že. Z hlediska ovládání konečně můžeme prohlásit, že pokud vám nevadí střílečky na konzolích, nebudou vám rozhodně vadit ani střílečky a podobné hry na PlayStation Vita. Zarytí PCčkáři budou nad neexistencí myše naříkat vždycky, takže si pojďme spíše představit, čím PSV naopak klasické kombo dvou analogových páček a vrchní čudlíku R obohatilo.
Virtuální realitou. Co prosím? Upřesníme. Levým L vytáhnete zaměřovač, to známe. Normálně byste se snažili na cíl zamířit pravou analogovou páčku a to také tak zhruba provedete, PSV ale konečně všem páčkovým nemehlům (jako mě) nabízí způsob, jakým směrový kříž doupřesnit tam, kam ho chcete. Opět za použití pohybových senzorů konzole. Stačí prostě celým PSV „pohnout“ přesně tím směrem, kam chcete střílet. Jako kdybyste zaměřovali v reálném životě. Musím se přiznat, že jako velké páčkové nemehlo jsem tento styl ovládání používal opravdu hodně a nebylo výjimkou, že jsem si prostě regulérně stoupl doprostřed místnosti a točil se pomalu kolem dokola (až později mě napadlo zvýšit citlivost senzoru, ostatně doporučuji vám to udělat tak jako tak) – prostě skoro taková virtuální realita.
Jenže jak správně tušíte, zde taky trochu vězí podraz. Přiznávám se, že jsem celé Uncharted odehrál v pohodlí domova a veřejně prohlašuji, že si nedokážu představit, jak bych to dokázal v jakémkoli dopravním prostředku. Díky výše zmíněnému ovládání bych vypadal jako úplný idiot, ale hlavně, jinak to prostě nešlo. Na normální obtížnost je totiž Uncharted: Golden Abyss svinsky těžká hra. Zhruba někdy v půlce už jsem prostě zbaběle přešel na automatické zaměřování (které vás zaměří na protivníka po stisku L, nicméně už jej zaměřovač nesleduje, když se hýbe, to už si musíte poradit sami) a i tak jsem měl co dělat. Protivníci jsou prostě ostrostřelci, kteří ví, kam mají střílet, i když jste schovaní za kamenným sloupem (příklad z mise, kde se musíte dostat ze strany k týpkovi ovládajícímu oštítovaný kulomet) a ani krytí za překážkou vás před jejich kulkami občas stoprocentně nechrání.
Čím více postupujete příběhem, tím více protivníků vám hra do cesty staví a velké finále už je dovedené ad absurdum. Někdo by nazval častou smrt pod kulkami nepřátel z nejrůznějších stran a úhlů jako „výzvu“, ale já se nebojím ji označit jako frustrující. Často totiž umřete třeba proto, že se zrovna nechce Nathan přilípnout k vyhlédnutému krytu, ať mačkáte kolečko, jak zběsile chcete. Nebo vám umře společnice Chase, protože prostě nestihnete během pár vteřin zlikvidovat pětici nepřátelských snajperů (mimochodem ve většině pasáží jsou zase společníci pro změnu nesmrtelní a ani pár granátů je nerozhází). Bez odstřelovací pušky, která zabíjí většinu protivníků na jednu ránu, a automatického zaměřování bych si asi opravdu rval vlasy ještě častěji. Nehledě na pasáže, když prcháte před hroutícími se troskami a každé špatné nasměrování pohybové páčky nebo zmáčknutí Xka pro skok vás stojí život. K plošinovkám to patří, ale kdybyste hru hráli sami, pochopíte. Jinak skvělé ovládání vás totiž právě nejčastěji ve vypjatých chvílích zradí.
Když už jsme u těch frustrujících momentů, vážně by se měli pěstní souboje s „bossy“ skládat z toho, že ve správnou chvíli přejedete po displeji ve směru šipky? Odpověď zní: ne, tohle už prosím v životě ne. Opakovat totiž jeden závěrečný souboj asi desetkrát jen kvůli tomu, že si Vita můj přejezd prstem vyložila jako špatný, mě opravdu nebaví.
Audiovizuální stránka je taková, jakou byste od handheldu nové generace čekali. Neposadí vás na zadek, ale snad nikdo si už nebude moci stěžovat, že jsou ty přenosné hry hnusné. Naopak, Uncharted je velice graficky zdařilé a úspěšně smazává rozdíl s hraním „na velkém“ a „na malém“. Například tekoucí voda v řece je na pohled úplně úžasná, element z opačného spektra – oheň – pak ale zase například neuvěřitelně hnusný a kostičkovaný. Hudební doprovod a dabing postav je pak klasicky na vysoké úrovni a dokazují, že i na PSV je Uncharted hrou se třemi Áčky.
A tak se dostáváme zpátky na začátek. „Mám si kvůli tomuhle Vitu koupit?“ Řekneme vám to asi takto, pokud nad koupí Vity uvažujete, tak je to nejspíše proto, že prostě hrajete opravdu rádi a máte potřebu hrát i na cestách. A nevykládejte si naši recenzi prosím špatně, Uncharted se na PSV opravdu podařilo to, co od něj společnost očekávala: nabízí skvělý dobrodružný zážitek šitý nové konzoli míru.
Na druhou stranu ale musíme podotknout, že příběh je sice fajn, dlouhý (Golden: Abyss vydrží s přehledem na 10-15 hodin hraní), ale zas tolik „kulervoucí“ ne. A paměť se ještě živě pamatuje na všechny spíše frustrující než zábavné momenty ze závěru hry. A právě velké finále nám spíše brnkalo na nervy než na mozkové stimulanty štěstí. Osobně bych si Vitu tedy kvůli Uncharted: Golden Abyss nekoupil (ale i kvůli řadě jiných důvodů, které budou rozvedeny v naší celkové recenzi samotné konzole). Pokud bych již ovšem Vitu měl, byla by to jiná – to by Uncharted: Golden Abyss určitě nechybělo v mé poličce, protože je to nejspíš doopravdy to nejlepší, co se pro ní momentálně prodává.
