Rok se s rokem sešel (prakticky na den přesně) a na scénu dorazilo další pokračování série Assassin’s Creed, tentokráte bez číslovky, s podtitulem Brotherhood. Jedná „pouze“ se o přímé pokračování velmi kladně přijatého druhého dílu (PS3 verze si od nás odnesla 92%) a na plnohodnotný třetí díl si počkáme do příštího roku. Brotherhood jako takové bych nedoporučoval jako vstupní bod do série, hráč by minimálně zezačátku poměrně tápal a jelikož se jedná o zážitek především příběhový, patřičně by si ho neužil. S tímto faktem v mysli jsem se rozhodl příliš neopakovat a nevysvětlovat reálie, principy a herní mechanismy světa Assassin’s Creed (2) a zaměřil se spíše na evoluci, kterou Brotherhood bezesporu je… a to evolucí proklatě dobrou a komplexní.

Brotherhood začíná přesně tam, kde skončila dvojka. Minerva mizí zmatenému Eziovi před očima a ten prchá spolu se strýcem Mariem z Říma zpět do vily v Monteriggioni, aby ochránili Apple of Eden a rozluštili poselství, které jim Minerva zanechala. Klid však nemá dlouhého trvání a město je obléháno synem Rodriga Borgia Cesarem (ten vlasáč z traileru). Ten se zmocní Jablka, vlastnoručně Maria zavraždí a Ezio je spolu se svou rodinou nucen prchnout. Kroky jeho koně ho donesou zpět do Říma, kde se ho ujme starý známý Niccolò Machiavelli a příběh Assassin’s Creed: Brotherhood může konečně naplno začít. Vše se samozřejmě odehrává v genetické paměti assasina Desmonda Milese, na což už jsme v sérii zvyklí. V roce 2012 tentokrát strávíme o něco více času než dříve, ale moderního assasina, kterým se Desmond pomalu stává, si stále naplno neužijeme.

Návrat v novém pokračování slaví, kromě již zmiňovaných, také temperamentní Caterina Sforza (známá především z DLC Battle for Forlì) a starý dobrý Leonardo da Vinci. Toho si do Říma povolal Cesare Borgia, což se hodí i Eziovi, neboť při obléhání Monteriggioni přišel o všechny nabyté specialitky, jako jsou dvojitá ostří apod. Cesare po Leonardovi zase chce všelijaké válečné mašinky, které budete v průběhu hry v kůži Ezia ničit. Dočkali jsme se i několika flashbackových misí do Florencie. Příběhová linka je jako vždy chytlavá, s několika zvraty a nudit se rozhodně nebudete. Finále je… asi nic neprozradím, když řeknu, že stojí za to a jedná se tak trochu o cliffhanger, takže natěšenost na třetí díl dosahuje maxima.

Hra je tentokrát situována jen do jednoho města, kterým je samozřejmě samotný Řím. Ten je podle vývojářů třikrát větší, než byla Florencie ve dvojce a je tím největším městem, které se v sérii kdy objevilo. Mohu potvrdit, že je opravdu obrovské a kromě městské zástavby zde najdeme i dostatek volných plání, takže si dosyta užijete nového prvku hry, kterým je vždy dostupný kůň, na jehož hřbetě se nyní můžete prohánět i ulicemi a nejste ochuzeni ani o boj na statných ořích. Ten mi osobně přišel vcelku těžkopádný, a ač se kůň ovládá podstatně lépe než dříve, vaše vlastní (Eziovy) nohy prostě nenahradí.

Dokola propíranou herní novinkou je také samotný koncept bratrstva, kdy najímáte assasiny z řad problémových občanů Říma, postupně je trénujete a při samotné hře si je pak můžete zavolat na pomoc. Funguje to obecně dobře a takový „nájezd“ partičky assasinů vypadá nadmíru efektně, zvlášť když minimálně jeden z nich umí používat kouřové bombičky. Trénink probíhá skrze kontrakty z různých koutů Evropy, kam své svěřence posíláte a oni tím získávají zkušenosti, postupují po levelech a samozřejmě můžou na své misi i zemřít, což zabolí, protože vytrénovat z nýmanda opravdového mistra nějakou chvíli trvá. Samotné využívání assasinů je potom čistě na vás, zavolat si je můžete kdykoliv, ať už jako přímou pomoc v boji, nebo jako spršku šípů, která odstraní všechny stráže v dohledu. Samotná hra je ovšem většinou tak jednoduchá, že své bratry (a sestry) budete povolávat spíše z legrace než z opravdové potřeby. Jako prvek, díky kterému byste se měli cítit jako opravdoví vůdci bratrstva, to ovšem funguje na jedničku.

S prozkoumáváním Říma se váže další novinka a tou je předělaný ekonomický model hry, který je podstatně vyváženější než minule. Pokud hrajete tak nějak svižně a nezabýváte se dohráním hry „na 100%“ (což je v Brotherhood o trochu víc šílené, než ve dvojce), nebudete mít peněž na zbyt. Město totiž renovujete z vlastní kapsy - otevíráte obchody, kupujete památky a budovy pro frakce (kurtizány, žoldáci a zloději). Mimo to se ještě staráte o vlastní arzenál a výstroj. Zbraní je v Brotherhood opravdu požehnaně, za což může především implementace obouručních zbraní, které s sebou můžete permanentně tahat (výtečné pro souboje s jezdci). Přibyla i kuše, se kterou jsem si opravdu vyhrál. Abyste to s renovacemi neměli tak jednoduché, musíte z každé čtvrti předem odstranit věž a k ní přidruženou posádku vojáků rodu Borgia, jinak si neotevřete ani stánek s rychlým občerstvením.

Samotné mise jsou klasické a po hraní dvojky nikoho nepřekvapí. Eliminuj toho a tamtoho, leckdy i s časovým limitem anebo nutností stealth postupu, pár eskortních misí a leckdy i něco originálnějšího. Co je však novinkou je takzvaná stoprocentní synchronizace, čili „jak to Ezio doopravdy udělal“. Misi můžete samozřejmě dohrát po svém (50% synchronizace), nebo se držet zadání pro totální synchronizaci. Odměnou vám bude dobrý pocit a ze zkušenosti ostatních (sám to nemohu potvrdit) i pár cheatů pro případ, že byste si chtěli již prošlé vzpomínky projít ještě jednou a jinak. V praxi fungují podmínky pro synchronizaci jako sekundární cíle a musím říct, že s výjimkou časových limitů fungují perfektně a pokud se rozhodnete se jimi řídit, zažijete o moc víc stealth akcí než minule, což považuji ve hře o assasinech za velké plus. Samotných misí, kde střet se strážemi vyústí v konec mise, také přibylo.

Technická stránka hry se od minula nezměnila ani za mák. Engine je nachlup stejný, se stejnými problémy. Framerate je na X360 drtivou většinu času solidní, sem tam člověk zpozoruje zpomalení, či trhnutí, nic hrozného. Problémů s prolínáním předmětů navzájem a předmětů s prostředím se už asi nezbavíme. Celkově vypadá hra pořád skvěle, vezmeme-li v úvahu, že se jedná o plynulé dobrodružství bez delších loadingů a engine se musí navíc poprat s opravdu obrovským prostředím plným lidí a dalších objektů. Prakticky jediným případem, kdy hráčovo oko trochu trpí, jsou cut scény. Obličeje enginu nikdy moc nešly. Parkourové animace jsou stále perfektní a plynule do sebe zapadají. Pobíhání a skákání po střechách tak stále vypadá skvěle. Přibylo několik animací zabití - balet smrti, který s pomocí Ezia rozpoutáváte, rozhodně nenudí a napomáhají tomu i „dorážky“, kdy vojáka například bodnete skrytou čepelí a ještě ho střelíte (na mysl se mi kradlo: „I’ll kill you so hard you will die to death!“). Soundtrack je z většiny nový, některé motivy z předchozí hry se opakují, ale není jich tolik.

S grafikou se pojí také něco, co bych nejlépe nazval asi „uměleckým zážitkem“. Celý Řím a především známé památky, jsou vymodelovány do nejmenšího detailu a třeba koloseum nebo Pantheon vypadají skutečně impozantně. Možnost si na tato umělecká díla vyšplhat je pak jen třešničkou na dortu. Většinu postav z příběhu, hlavně postavy rodu Borgia, si navíc můžete najít třeba na Wikipedii a dozvědět se víc o jejich životě. V tomto směru funguje Assassin’s Creed: Brotherhood jakožto historická fikce naprosto dokonale.

Kolem a kolem, Assassin’s Creed: Brotherhood je minimálně přesně tím, co jsme si přáli. Dále rozvíjí příběh Ezia Auditore da Firenze a přidává nové herní prvky a obsah. Hraje se stejně dobře, žádná revoluce se nekoná. Tedy alespoň ne v dnes recenzovaném singleplayeru. Příště se ale sejdeme u recenze multiplayerové části. Tak zatím bruste čepele!