Pravdou je, že se u her chceme nejen bavit a odreagovat, ale taky bát. A mnohdy i tak, že se hodí si vedle počítače složit rezervní gatě. Vzrůstající počet zombie a hororových počinů to jen dokazuje. Možná, ale opravdu jen možná, se chtějí svést na vlně úspěchu, kterou už před třemi lety vyvolal jistý mechanik Isaac Clarke na jisté vesmírné lodi Ischimura. Dead Space tehdy hráče chytlo a není se absolutně čemu divit. Atmosféra prosycená strachem, bezmocí, prázdnotou a bůhví čeho ještě nedávala lidem spát a těm, co náhodou usnuli, se o ní zdálo. A ti, kteří se neprobudili, ani když je horda nekromorfů zrovna hodlala stáhnout z kůže, ti si mohou říkat ideální adepti na hraní druhého dílu.

A podle čísel prodejů a dalších statistik je jasné, že takových je valná většina. Dead Space má – nebo lépe řečeno mělo – vše, co hra potřebuje, aby vtiskla nesmazatelný otisk do povědomí hráčů. Silný příběh, mrazivou atmosférou, obstojnou herní dobu, originalitu a sympatického klaďase coby hlavního hrdinu. Navíc v Isaacovi dřímá silný potenciál. V jedničce nemluvil, ve dvojce mu ale tvůrci konečně rozpohybovali ústa a jaký je z něj panečku charizmatický chlapík! Jestli to Vicerall vezme ve trojce za správný konec, má tenhle mechanik na to vyzvat na mezigalaktický souboj i kormidelníka Sheparda, a to už je nějaký kalibr.

Dead Space, a je jedno jestli jednička nebo dvojka, patří mezi tituly, které slabší povahy po setmění nespustí. Upřímně, není proč se jim divit. Ozvučení, pečlivě načasované lekačky, to všechno v jedničce fungovalo a mnohdy vyděsilo natolik, až se z toho ježily chlupy i na nejintimnějších místech. S napětím se tedy očekávalo, zda dvojka překoná vysoko nastavenou laťku prvního dílu. Už teď můžeme s klidem prohlásit, že ano. A to ne nějak ušmudlaně. Pěkně ladně. Jako srnka.

Pojďme si tedy říct, co se vlastně po událostech z jedničky stalo. Proč musí Isaac zase vytáhnout v plné polní proti tunám krvechtivých nepřátel? Vše se točí kolem Markeru. A taky kolem jedné další maličkosti. Ono…no…Každý si myslí, že si Isaac události z Ischimury vymyslel. Nebo alespoň všichni chtějí, abyste si to myslel. To by tedy vysvětlovalo, proč jste se po krátkém intru probudili ve svěrací kazajce v blázinci budoucnosti na jednom z Uranových měsíců. Do toho navíc ještě hlavní hrdina trpí halucinacemi, v nichž se mu zjevuje mrtvá přítelkyně Nicol. Hra vás poměrně dlouho nechává v nevědomosti a teprve jak se postupně příběhem prokousáváte dál, zjišťujete, what the hell se tady děje.

Prozradit víc rovnalo by se hříchem. Byť se možná jedná jen o soubor klišé hororového žánru, autoři to dokázali podat tak, že se prostě nudit nebudete. Důležitou roli hraje atmosféra. Znovu stejně hustá jako skotská mlha, ne-li víc. Je ale trochu škoda, že tvůrci sázejí na ty samé osvědčené triky jako v jedničce. Nekromorphové ležící na zemi zničehonic obživnou a vrhnou se na vás nebo někam dojdete, zhasnou všechna světla, robotizovaný hlas řekne: vydržte, než se něco dokončí a mezitím se na vás odevšad vrhají nemrtví. V jedničce to fungovalo a funguje to i tady, jen tomu něco chybí.

Prostě už tyhle momenty tak nějak čekáte. A to je rozhodně škoda, nebylo by od věci trochu si zaexperimentovat.

Přibylo několik nových zbraní, inventář a další náležitosti se nemění. Vše při starém. Zůstává zachován i koncept upgradovaní pomocí sbírání jednotlivých uzlů a jejich následné využití v Lavici, tedy zařízením na zlepšování dovedností ať už vlastních nebo vlastního vybavení. Osobně jsem si dost oblíbil Javelin Gun. To je věcička, která vystřeluje elektrické hroty a když se trefíte, tak to chudáka nekromorfa přišpendlí ke zdi a je s ním ámen.

Když si detailněji prohlédneme, jaké zrůdy se to na nás vrhají, zjistíme poměrně nelibou věc. A sice že jich docela dost zůstalo z jedničky. Vřískající děcka, pak ty malé otravné bestie co vám skáčou na záda jako pijavice a spoustu dalších se objeví i v pokračování. Přibude samozřejmě i několik nových, jeden z nich na vás chrlí cosi, co neumím popsat slušněji než slovem „zvratky“ a když na vás tenhle vodotrysk spustí, je lepší klidit se pryč. Nebo mu ustřelit končetiny, tohle na ně stále platí.

Ne už tehdy, když se na vás přiřítí nějaký větší soupeř. To se pak souboj pořádně protáhne, musíte totiž objevit jeho slabinu. Využít kineze a dalších schopností, které máte. Sem tam tvůrci navodí dojem ještě větší chaotičnosti nějakou minihrou, za což nelze než připsat bezvýznamné plus. Není taky od věci, když od vás hra tu a tam začne vyžadovat přemýšlení. Co se musí spojit s čím, abyste mohli dál. Pořádně se rozhlédnout po dalších možných cestách a podobně.

To vám je pak úplně fuk, že je Dead Space 2 vlastně stoprocentně lineární hrou, když se celých těch 15 kapitol ženete za modrou čárou.

Graficky se jedná o parádně odvedenou práci. Prostředí hraje v podpoře hororové atmosféry klíčovou roli a tady se jí – podobně jako v jedničce – zhostilo na výbornou. Co na tom, že se občas objeví nějaký bug. Ta prázdnota, temné chodby a stěny zalité krví či popsané nesrozumitelnými nápisy, to vás prostě dostane. Budete se bát už jen pocitu, že nevíte, co na vás číhá za rohem. A byť už třeba tušíte, že by tam něco mohlo být, stejně se leknete. A taky by to mělo ve správném hororu vypadat.

Grafiku slušně doplňuje i hudební ozvučení. Intonace skladeb se odvíjí od toho, jestli zrovna probíhá souboj či nikoli. Když se výrazná muzika utiší, znamená to pravděpodobně, že nebezpečí pominulo. Jestli ne, tak na vás někde, skryt v koutě, ještě čeká zatoulaný nekromorf.

Byť některé zlé jazyky tvrdí, že Dead Space 2 prakticky nic nemění a příliš zbaběle kráčí ve šlépějích úspěšně jedničky, není to pravda. Je to stále výborná hororová záležitost, která si zaslouží vaši pozornost. Protože ať už jste hráli jedničku nebo ne, dvojka vás dostane. Buď perfektně dovyprávěným příběhem, nebo nervy drásající atmosférou nebo čímkoli jiným. Upřímně, je to jedno. U adepta na hru roku se takové prkotiny neřeší.