Pcčkáři to nemají vůbec snadné. Nebudeme se teď pídit, proč to tak je – velmi rychle bychom asi skončili u pirátství – ale radši se s tím prostě smíříme, neboť nic víc nám stejně nezbývá. O to víc se pak v listopadu chtělo uronit slzu nad oznámením Ubisoftu, že PC verze Assassins Creed: Brotherhood se odkládá. Na „Q1“. Pak na únor. A pak na březen. Konečně.
Asi nemá smysl sáhodlouze se tu rozepisovat o tom, co to vlastně série Assassins Creed je. Ví to každý, kdo kdy někdy zakopl o klávesnici s myší nebo gamepad. Palec nahoru pro Ubisoft.
Brotherhood není čistokrevná trojka série. Co tedy? Datadisk? Příběh dlouhý přes deset hodin, vedlejší mise na dalších dvacet hodin, volné město a mnohem víc – něčemu takovému se asi nesluší říkat jen doplněk. Ke všemu totiž musíte přičíst i multiplayer. Že vám pak hra vyplní mezery v dějepise, dá základy italštiny a zajistí exkurzi do renesančního Říma, o tom snad ani netřeba diskutovat.
Assassins Cred II se stal hitem, který v mnohém předčil čtyři roky starou jeruzalémskou jedničku. Není proto divu, že se tvůrci nepokoušeli vměšovat do perfektně fungujících mechanismů a ve „dvou a půlce“ nám servírují to, na co je hráč zvyklý. Žádná přehnaná snaha o inovaci se nekoná a když už, tak přichází s rozvahou a je pečlivě naplánována. Mýtus o tradičně špatných dvojkách a trojkách je – alespoň pro teď – kompletně zbořen.
Podobně nehezké příběhy se pak vážou i k PC portům. Leckdo může namítat, že série Assassins Creed je čistě konzolová, a aby se neřeklo, po půl roce vývojáři vyplivnou i verzi pro počítače. Své o tom ví třeba konkurenční volnoměstské zábavy typu GTA IV či Saints Row 2. Z PC verze Assassins Creedu – jakéhokoliv – konzolovost nikdy cítit nebyla. A není ani teď, ať si říká kdo chce co chce.
Navíc prim hraje příběh. Ten navazuje na dvojku přesně tam, kde skončila, a proto by každý nezkušený asasín měl nejprve podniknout exkurzi do druhého dílu. V Brotherhoodu se totiž jablko Edenu, kolem nějž se příběh točí i v předchůdci, dostane do rukou vpravdě špinavých a mocných, což si Ezio nemůže nechat líbit. Úhlavním nepřítelem se florentskému hrdinovi stává synek záporáka Rodriga Borgii, hlavouna templářské organizace a papeže, Cesare Borgia. Nechce nic víc než vyhladit asasínské bratrstvo a ovládnout Itálii. Na začátku vám zavraždí strýčka Maria, a jak už tu padlo, uzme i jablko Edenu. Důvodů pro pomstu tak máte víc než dost. A pro cestu do Říma v podstatě taky.
V renesanční metropoli natrefíte na spoustu starých známých. Přítel Leonardo da Vinchi pod nátlakem kývl na spolupráci s Borigovými, což však neznamená, že by vám sem tam nepodstrčil plány svých vynálezů ke zničení. Dál třeba cechovní mistr zlodějů La Volpe či Nicollo Machiavelli – tihle všichni vám pomůžou rozšířit asasínské bratrstvo a pomalu tak podrývat vliv Borgiů v Římě.
Daleko víc než ve dvojce se taky tvůrci věnovali příběhové linii s Desmondem Milesem. Vzhledem k jeho asasínské krvi si s ním také pořádně zaběháte a zasprintujete. Navíc můžete animus kdykoliv opustit a poklábosit s ostatními členy vaší party, kteří se snaží dopátrat pravdy v reálném světě.
Víc z příběhu už by se říkat asi nemělo. Už jen proto, že v akčních hrách nemá konkurenci a třeba i proto, že se mu daleko podrobněji věnoval i Karel Kubásek v konzolistické recenzi hry. A taky proto, že by si ho měl zkrátka prožít každý. I úplný počítačový analfabet může – i na to vývojáři (spíš ale marketingové týmy) mysleli. Knížka pojmenovaná stejně jako hra věrně přepisuje všechny události, které hráč v Brotherhoodu zažije.
A že jich je. Ke všemu ještě Řím co do rozlohy zdatně sekunduje několika městům a venkovu ze dvojky – kalustrofóbní jedinci si i tentokrát přijdou na své. Nově do města můžete vstoupit na svém oři a nově také si lze vybudovat respekt ničením strážních věží Borgiovy famílie. Tím však vedlejšáky v Římě jen začínají. Sem tam – abyste nevyšli ze cviku – můžete vraždit dle objednávky asasínských velmožů Machiavelliho a spol., někdy plnit mise pro kurtizány nebo prostě jen koupit mapu skrytých truhel, poskakovat po římsách a hledat je.
To všechno a mnohem víc znamená, že o nudu nouze opravdu nebude. Navíc nezapomeňte i na další novinku hry – asasínské rekruty. Jakmile osvobodíte město od další borgiovské strážné věže, můžete pomoct občanovi, kterého zrovna šikanuje městská stráž. Za odměnu se stane vaším pobočníkem a z toho plyne spousta zajímavých výhod. Rekruty lze cvičit, doplňovat jim zbroj, vysílat je na mise po světě anebo využít jako pomocníky v boji. Dáte-li znamení, snesou se z nebe a pomůžou vám proti přesile.
Brotherhood se oproti předchůdci vydal daleko víc „stealthovou“ cestou, z čehož plyne řada výhod, ale bohužel i záporů. Mise jsou častokrát ukrutně zdlouhavé. Navíc, během té doby vás třeba nesmí odhalit jediný strážný, což vás – jste-li výbušnější – dokáže často pořádně rozohnit. Ke každé misi se váže i druhotný úkol, který když splníte, získáte stoprocentní synchronizaci. Když ne, hlavu vám za to nikdo neutrhne, ale synchronizace bude jen padesátiprocentní a vy to budete muset zkusit znovu, chcete-li mít hru dohranou kompletně.
Do soubojů vnesl Brotherhood nepatrnou invenci v podobě nových komb, útoků i zbraní – třeba kuše. Jestli se má někde projevit ona „konzolovost“ hry, pak právě tady. Ale, kritici divte se, nic. Stále to funguje precizně, bez jediného pomyšlení na gamepad.
Na co se před vydáním hry upíraly zraky snad všech příznivců i kritiků série, byl multiplayer. Hodně se o něm mluvilo, ještě víc napsalo a teď je tady. Brotherhood dává hráči možnost zabíjení po síti. Módů je ve hře hned několik, trochu však zamrzí volba serveru hrou namísto ručně hráčem. Lze si vybrat z několika charakterů – od lékaře, harlekýna či kurtizány až po kapitána stráží a popravčího.
S dalšími lidmi se pak ve speciálních mapách naháníte a hrajete si přitom tak trochu na hru kočky s myší. Každý hráč v ní má ale dvojroli a ztělesňuje jak kočku, tak i myš. Nikdy totiž netuší, zda ho při nahánění oběti nezabije dřív další hráč. Tenhle mód pak tvůrci obměňují různými variacemi, ať už týmovými či sólovými. Ne že by multiplayer hře škodil, hlavní slovo tu však rozhodně nemá. Troufám si říct, že to zase takový boom není. Sólové kampani se co do zážitků rovnat nemůže.
Zdaleka však není nejslabším článkem hry. Tím je bezkonkurenčně grafika. Jestli tvůrci citlivě zanechali fungující mechanismy tam, kde je ve dvojce opustili, tak na engine se asi lehce pozapomnělo. Drobné bugy nejsou výjimkou, animace postav v cut-scénách už je dnes taky na jiné úrovni, stejně jako vykreslení jednotlivých protagonistů. Je to škoda. Říká se ale že grafika ve hře není to nejpodstatnější, má-li daný titul k nabídnutí co dalšího. A to má Assassins Creed vždycky.
I proto se Brotherhood mezi svými předchůdci neztratí. Příběh sice žádá určitou assassinskou gramotnost, nic to však nemění na tom, že je opět perfektně napsaný. Řím jakožto nová kulisa k Eziovu řádění funguje taktéž výborně, jen těch bugů kdyby občas bylo méně. To však není chyba města, ale grafiky, která se nejvíc přičiňuje ke ztrátovým bodům. PC verze dvou a půltého dílu i přesto nezklamala. Naopak. Byť se na trhu objevuje s téměř půlročním zpožděním. Nevadí to. Příběh jednoho asasínského bojovníka za lepší svět se totiž vyplatí si prožít, jedno na jaké platformě. Je to příběh minimálně stejně intenzivní jako v nejlepších RPGéčkách. Na žvásty o PC konverzích nehleďte, Assassins Creed je prostě sázka na jistotu, a nejinak je tomu i v případě Bratrstva.
