Jak uvést recenzi hry, na níž jsme čekali déle, než trvá povinná školní docházka? Hry, která byla ve vývoji tak dlouho, že pokud jste v době jejího ohlášení měli psa, je již takřka stoprocentně mrtvý? Když jsem nadšeně poprvé usedl k Duke Nukem 3D, bylo to ještě na základní škole. Dnes jsem už dospělý pracující člověk a na střípky ze začátku dvanáctiletého vývoje nástupce DN3D (ve skutečnosti byl však oznámen už v roce 1997) si už nepamatuji prakticky vůbec. Doba je dnes naprosto jiná, jak ve světě reálném, tak v tom herním. Ač jsem tomu v hloubi duše věřil, nikdy jsem si nemyslel, že k tomu opravdu dojde, ale je to tak – před hodinou jsem dohrál asi nejznámější herní vaporware, Duke Nukem Forever.
Gearbox Software minulý rok v září přivedli všechny pravověrné fanoušky Duka do varu oznámením, že od původních vývojářů z 3D Realms převzali, co se dalo a datum vydání upřesnili z notoricky známého: „When it’s done”, na květen 2011. Nebyl by to ale Duke, kdyby přišel včas. Své červnové dostaveníčko s hráči však již dodržel, důkazem budiž tato recenze (pořád tomu nemůžu uvěřit) a fronty třicetiletých maníků v herních obchodech.
Duke je zpět, aby všem nakopal prdel a pořádně si zažvejkal. Dvanáct let klidu – DN: Manhattan Project nepočítáme – se na něm zhola nijak nepodepsalo a díky nezaměnitelnému hlasu Jon St. Johna, dabéra Duke Nukema, vám to bude jasné hned od prvních sekund hry. Ta začíná stejně jako demo tam, kde končil DN3D, tedy soubojem s imperátorem Cycloidů, tentokrát „jen“ na obrazovce obří plasmy v Dukově luxusním apartmánu. Idylka se spoře oděnými děvami však netrvá dlouho a náhlá invaze emzáků posunuje hru přesně tam, kde jsme jí tak dlouho chtěli mít. Proběhneme se městem, útrobami Duke Dome, cestou na Hoover Dam se projedeme v monster trucku známém z dema, na přehradě porazíme Cycloidy… a to je vše přátelé. Zde totiž přichází první tvrdá rána, která se, na rozdíl od těch ostatních, prostě nedá odpustit.
Z předchozích dvou vět, ač ta první byla popravdě trochu přehnaná, už asi tušíte, o co jde. DNF si totiž z dnešních her bere několik prvků. Některé přibližují danou hru realitě, jiné potěší casual hráče a další jsou dané dobou vývoje, která se u dnešních FPS pohybuje v průměru kolem dvou let (buďme štědří). U DNF jsme nechtěli ani jedno. Měla to být satira s nadhledem, nekončící akce s tunou nepřátel, oldschool hardcore hratelností a životností alespoň z poloviny takovou, jakou hry dříve (před deseti a více lety) mívaly. Z těchto zbožných přání se nám po tolika letech splnilo jen to první a s přimhouřeným okem i to třetí. Rozhodně takto nechci hru hned odepsat, má i své dobré stránky, jen bych rád odklidil z cesty ta největší negativa, kterým se prostě nedá vyhnout, a budete se s nimi potýkat po celou dobu hry, která v tomto případě činí mrzkých 7 – 10 hodin. Na dnešní dobu možná lehký nadprůměr, avšak vzhledem k délce vývoje, který překonává dnešní FPS nejméně čtyřikrát, je to bída. Na vině budou nejspíš četné změny enginů, kdy prostě není možné již hotové mapy převést do nového enginu, ale musí se dělat znovu. I tak, pokud bychom počítali dobu vývoje jen od poslední změny enginu, vycházely by nám stále poměrně dlouhé čtyři roky a ani těm herní doba prostě neodpovídá.
Další radikální změny, které mají nejspíš za úkol přiblížit hru současné generaci FPS a tím pádem i realitě (realita a Duke – oh, come on!) jsou nechvalně známé automatické doplňování zdraví a omezení současně nesených zbraní na dva kousky. Osobně mi přišlo, jako by na porady v Gearboxu chodil nějaký antikrist, mával flipcharty s čísly prodejů Call of Duty a Halo a krmil designéry představami, že to dneska už prostě jinak nejde, pokud má hra mít byť i jen tu nejmenší šanci na úspěch. Tohle je ale Duke Nukem! Duke Nukem přece unese víc, než jen brokovnici a pistoli! V průběhu hry si na tento fakt naštěstí vcelku zvyknete, zvlášť díky hromadám zbraní, které se všude válí. V místech soubojů s bossy se tak vždycky povaluje dostatek raketometů (jediná zbraň, kromě devastatoru a granátů, která na ně platí) a vývojáři vás nenechají na holičkách takřka v žádné situaci. Arzenál DNF obsahuje téměř všechny staré známé kousky a cirka čtyři nové, které většinou sbíráte z mrtvých emzáků. Jediná zbraň, se kterou se musíte rozloučit, je notoricky známá Mighty Boot, kterou nahradil „moderní“ úder pažbou zbraně a Freezethrower umožňující střelbu za roh, za který ale dostanete náhradu s automaticky se obnovující energií.
To, že je Duke nejcharizmatičtější m mužem na Zemi, je známý fakt. Jeho šarm dokáže rozžhavit do běla chtíčem každou ženskou v okruhu pěti mil bez ohledu na věk a jak už to u podobných nadsamců bývá, jeho ego mu propůjčuje takřka nadlidské schopnosti. Ve hře se tak namísto zdraví a štítů setkáme právě s hodnotou Dukova ega, které nám supluje právě zmíněné hodnoty. „Power armor is for pussies!“, odvětí Duke na nabídku Master Chiefovy (série Halo) zbroje a má recht. Když máte koule z ocele, můžete se v klidu spolehnout na svoje ego, že zastaví všechny ty kulky, rakety a lasery, které po vás budou nepřátelé metat. Hodnota ega se sama pomalu doplňuje (aka autoheal) a i když o něj dočista přijdete, ještě pár ran vydržíte (za to nejspíš může ta ocel v koulích). Maximální hodnota vašeho ega se dá zvyšovat různými činnostmi a zde se právě dostáváme k tomu dobrému, ba přímo skvělému, co Duke Nukem Forever nabízí.
Hra je totiž doslova prošpikována maličkostmi, které nenajdete nikde jinde a které z jinak vcelku průměrné, leč zábavné hry, dělají pro mnoho lidí návrat populárního kultu osobnosti. Zmíněné zvyšování ega provádíte například posilováním, hraním různých miniher rozesetých po herním světě, prohlížením hanbatých časopisů, hledáním nahotinek v počítačích, močením a dokonce i házením papírových šipek nebo v jednom případě i návštěvou tzv. „glory hole“ na pánských záchodcích strip clubu. Může se tak stát, že si herní dobu notně prodloužíte hráním pinballu, kulečníku, air hockey nebo basketballu. S tímto se prostě nesetkáte nikde jinde (alespoň v žánru FPS), než v DNF. Interakce s prostředím je kromě již zmíněných miniher a hříček obecně na dost vysoké úrovni. Budete dělat popcorn v mikrovlnce, řídit monster truck na dálkové ovládání, po zmenšení budete například odšroubovávat matky z ventilace a zajezdíte si v RC buggy, vysokozdvižném vozíku, či pojízdné výškové plošině! Vývojáři vás prakticky neustále překvapují dalšími a dalšími šílenostmi. Pokud vám tento styl Duke Nukem hry sedne, prakticky není šance, že by vám slezl úsměv z tváře na dobu delší, než pár minut.
Humor je, stejně jako i u jeho předchůdce, prostě kořením DNF. Duke „hlásí“ o hodně častěji, než před lety a i když se párkrát během bojů opakuje, uslyšíte dostatek unikátních hlášek, z nichž některé vás donutí se zasmát i nahlas. Vývojáři si rozhodně nebrali servítky a Duke se více, či méně nepřímo naváží do množství známých her a sérií (např. Halo, Donkey Kong, Gears of War, Half-Life), filmů (Inception, 300) i herních studií („I hate valve puzzles!“). Právě točící se káča z Inception v jedné snové úrovni mi přišla jako perfektní nápad a podobných narážek jsou zde spousty.
Je to právě ten feeling a atmosféra, které drží Duke Nukem Forever nad vodou. Občas, když jsem během hraní tak trochu ztrácel naději, jsem se prostě podíval na starou známou brokovnici (vypadá úplně přesně, jak vypadala dříve, jen samozřejmě v Unreal enginu), popošel pár kroků, postřílel pár prasat, Duke zahlásil cosi o vepřovém a vše bylo zase dobré. Nostalgie je strašná věc.
Jak je na tom hra technicky, už asi všichni moc dobře víte. Grafika si za poslední dekádu prošla dvěma změnami enginů (id Tech2 – id Tech4 – Unreal 2.5) a ani ten poslední není dnes již nic moc. Vývojáři jej sice značně modifikovali, a tak nemůžeme mluvit o naprostém technickém propadáku. Hra alespoň perfektně běhá i na starším železe. Osobně jsem hru testoval na 3 roky starém notebooku s C2D 2.4GHz a 8600M GT, kde hra bez problémů běhala bez AA v 1280x800 při takřka maximálních detailech a na přetaktovaném čtyřjádru s HD5770, kde jsem si ve FullHD rozlišení mohl dovolit prakticky cokoliv.
Designéři si na hráče také připravili všelijaké fyzikální puzzle, kterých je však na můj vkus v Duke Nukem hře až moc a trochu zbytečně hru zpomalují. Díky občas trochu chaotickému level designu tak mohou vzniknout nepříjemné záseky, když prostě netušíte, kam máte pokračovat dál. Jinak je hra klasicky lineární a koridorová, což ale v tomto případě vůbec nevadí.
Tak a jsme v závěru recenze na hru, o které by před rokem každý řekl, že nikdy nevyjde, i když v to potichu doufá. Patnáct let od Duke Nukem 3D se nepříjemně vleklo a do dnešního hypermoderního a hyperrealistického světa vstoupila hra, která se v mnoha ohledech vymyká zaběhaným konvencím žánru a v jiných se zase až bolestivě podřizuje době. Duke Nukem Forever je těžce schizofrenní hra a je nesmírně těžké ji jednoznačně hodnotit. Moje osobní hodnocení v průběhu hry lítalo v celém spektru a teď, když ji mám za sebou cítím se trochu smutný. Byla to skvělá a pozitivně šílená jízda, která však netrvala tak dlouho, jak bych si přál a musel jsem se v jejím průběhu přizpůsobit několika věcem, kterých jsem se od DNF prostě nechtěl dočkat. Na opravdu vysoké, nejlépe absolutní (z nostalgie), hodnocení to prostě nestačí.
