Alenka v říši divů není v říši počítačů žádným nováčkem. Na druhou stranu ale z povědomí hráčů na několik let úplně zmizela. Vzkřísit se jí povedlo až nyní. Z pohádky pro děti Alenka vyrostla v pohádku pro dospělé, až se z ní stal krvežíznivý horor. Nebo lépe řečeno – krvežíznivá hopsačka. Srovnávat jedenáct let starou American McGee’s Alice a její novopečenou mladší sestru asi nemá příliš cenu. Během té doby v Říši divů uplynulo moře vody… či spíš krve a byť Madness Returns sází prakticky na stejné prvky, je – logicky hlavně po technologické stránce – zcela jiná.

O tu pološílenou, kočky nahánějící Alenku, o tu samozřejmě nepřijdete. McGeeho zvrácený svět se znovu naplno rozevírá a vy si budete v jednom kuse žasnout nad scenériemi, které Alenčin ufantazírovaný mozek plodí. A proč na mě sakra útočí čajová konvice?

Příběh hry se odráží od minulého dílu. Na začátku se hráč v úlomcích dozvídá, jakými traumaty si Alenka prošla a proč se teď ocitá v křesle psychologa a v sirotčinci. Úvodní pasáže, odehrávající se v Londýně, mile překvapí. „Alenkovská“ grafika a nezvykle věrné a detailní zpracování jednotlivých ulic – byť jich není mnoho – navodí přesně tu ponurou a zablácenou atmosféru, jakou by člověk od anglické metropole očekával. Kdyby Alenka nespadla po nějaké době zase zpět do své říše – kam koneckonců patří – klidně by se v londýnském prostředí mohla odehrávat.

Místo toho se musí popasovat s plejádou nepřátel v jejím vlastním prostředí, kteří netouží po ničem jiném, než ji jaksepatří rozkouskovat. Jak oldskůlové.

To neříkám jen tak. Alice: Madness Returns se totiž hratelností vrací do let, kdy hopsačky a následné bitky s nepřáteli představovaly zlatý důl herního průmyslu. Alenka poskakuje po roztodivných houbách, točících se kolečkách, vyzdvihuje jí vzdušný vír, sem tam někoho zmasakruje a zase běží dál. Každého, kdo má raymanovský styl hraní rád, musí nejnovější Alenka potěšit. Navíc, tohle všechno se děje tak nějak nenuceně, až se člověk kolikrát diví, že na obalu svítí v červeném rámečku 18+.

Je totiž otázka, zda dospělého hráče tenhle hopsoidní styl udrží v židli. Protože jestli malé děcko zkrvavené kulisy podle PEGI mravně pohorší, zbývá dospělý jako jediný možný konzument téhle hry. A já pevně věřím, že Alenka má na to, aby si ho získala. Nepřekypuje sice survival atmosférou, ale to ona ani nechce. Jednotlivé pasáže spíš než hrůzu nahání úsměv. Trochu pokřivený, ale co už. Kdo z vás kdy zabíjel pepřenkou?

Když už jsme u zbraní, právě tenhle kuchyňský doplněk tu supluje lehký kulomet, jímž Alenka kropí nepřátelé s poměrně smrtící kadencí pepřových zrnek. Jako další zbraň pak má hlavní hrdinka za pasem vorpalovou kudlu. Osobně nevidím příliš rozdílů mezi ní a kuchyňským nožem od Horsta Fuchse, ale budiž. Poctivým sběrem zubů (jak pohádkové), si pak tyto zbraně můžete vylepšovat. A – abych nezapomněl – jako obrana proti nepřátelským útokům a k jejich odrážení slouží deštník. Vzhledem k jeho schopnostem evidentně ne jen tak ledajaký.

Soubojů vás v rozmanitém Alenčině prostředí čeká dost a dost. Kupodivu se nedá říct, že by je nějak zbytečně tížil stereotyp či jiný neduh, ale naopak že probíhají poměrně svižně a intuitivně. Jen ta kamera by nemusela poletovat jak smyslů zbavená. V tomhle typu her je to však stejně tak trochu fuk, protože prostě mlátíte kolem sebe hlava nehlava a doufáte, že zasáhnete co nejvíc protivníků. Úplně vypustit taktizování se však rovněž nevyplatí. Po stisknutí Shiftu se Alenka na čas vypaří a objeví se až po chvíli – má tak k dispozici poměrně zajímavý úhybný manévr, se kterým boj nabírá na ještě větších obrátkách. A jak už tu padlo, nudit se při nich nebudete. Tedy alespoň zpočátku ne.

Byť svým pojetím Alenka ke stereotypu či linearitě přímo vybízí – světe div se – žádný na vás nečeká. Samozřejmě, kdo nemá zájem a jen znudeně přeskakuje z jedné traverzy na druhou, asi si příliš srandy neužije – o tom žádná. Lineární hra samozřejmě je, ale častokrát dokáže hráče mile překvapit. Čím? Třeba mu někde nastraží vedlejší cestu, kam když se vydá, vrátí se s nějakým cenným předmětem do sbírky navíc. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se v domnění, že kráčím po hlavní trase, dostal do slepé uličky a napěchoval si inventář zuby či lahvemi – obojí se v Alence sbírá a zúročuje.

Graficky si hra vede velmi obstojně. Díky celkovému vzezření sice vypadá hravě, ale to je jen iluze. Jak už padlo výš, perfektně autoři vyobrazili viktoriánský Londýn a nebýt to Alenka, klidně by do takto zpracovaných kulis mohli zasadit celý titul. Grafika zvládá právě díky své osobitosti držet krok s ostatními tituly, což jí pohodlně stačí. Koneckonců, nikdo po Alence nechce, aby sváděla audiovizuální boj s třetím CryEnginem či Unrealem.

Jenomže aby se Alice: Madness Returns mohlo zařadit mezi ty nejáčkovější tituly, muselo by nabídnout mnohem, mnohem víc než nyní. Na druhou stranu je jasné, že s těmihle ambicemi McGeeho hoši Alenku nekřísili. Chtěli prostě jen oživit zaběhlou značku, nabídnout hráčům svižnou a lehce staromódní hratelnost, a to se jim v obou případech povedlo na jedničku. Alenka je fajnová – a lehce morbidní – hopsačka na léto, která i přes svůj hororový nádech vykouzlí úsměv na tváři. To vše ale jen dočasně.