Když je vaše herní historie téměř tak stará jako čerstvý maturant a pod rukama vám prošel slušný počet různých platforem, od osmibitových Atari a jejich levných vietnamských kopií až po současnou generaci PC a konzolí, už vás asi jen tak něco nerozhází. Bohužel, koncepce většiny herní produkce posledních let (desetiletí?) se nám zcvrkla na jen o něco málo více, než vysoce interaktivní filmy, které hráč prostě „projde“. Užije si grafiku, příběh, baví ho herní mechanismy a hra samotná se o něj více či méně dobře stará. Vývojáři mu pravidelně předkládají high-tech formy divadla, šimrají jeho smysly pro krásu a pečlivě se mu snaží dojit „fun“ žlázu, která je často v přímém propojení s tou částí mozku, kde máte uložen pin kreditní karty. Všechno je to tak nějak příjemné, ale také neskutečně povrchní. Někde hluboko pod tímto většinovým (ne, neřeknu mainstr-) nánosem třpytek a lubrikantu se někde v temném koutě ukrývá skupina her, kterou z části tvoří komplexní simulátory a z části hry, jakými jsou například Demon’s Souls a jejich dnes recenzovaný duchovní nástupce, Dark Souls.

Nejsou to hry pro každého. Vyžadují váš pot, krev, velkou dávku příčetnosti a mentálního zdraví, za které vám budiž odměnou, kromě klasických in-game tretek, silné pocity opravdového triumfu, štěstí a radosti, které si nejlépe užijete jen, pokud se nebudete chvíli hýbat. Za rohem už totiž nejspíše čeká další zplozenec pokřivených myslí vývojářů na svou šanci vás jednou ranou zredukovat na hromádku vnitřností a slz… a nejlepší na tom celém je, že vás to bude neskutečně bavit.

Samotnou recenzi Dark Souls začněme, trochu netradičně, u technické stránky hry, která jest asi jediným záporem hry, který není úplně relativní, i když má rozhodně své opodstatnění. Jedná se čistě o konzolovou hru, což v dnešní době značí maximálně průměrné technické zpracování. Hra samotná běží nativně v 720p, které se případně upscaluje na 1080i a nevyužívá berliček vyhlazování, takže výsledek vám nepošle čelist ke kolenům. To by bylo u konzolovky vcelku v pořádku, jenže i přes to všechno dochází frekventovaně k nepříjemným propadům FPS, často v nevysvětlitelných místech a ač většinou odezní po pár sekundách, někdy se dokážou opravdu táhnout. Naštěstí se nejedná o propady do nehratelných hlubin a stále jste schopni reagovat, ale i tak to zamrzí. Jednou z příčin by mohl být fakt, že v samotné hře se s loadovací obrazovkou setkáte jen krátce a zřídka, pravidelně snad jen při smrti. Celá mapa je hráči streamována plynule bez viditelných a rušivých přechodů, což beru jako ohromné plus, pozitivní dopad na atmosféru hry je snad jasný.

Herní svět, do kterého jste doslova vhozeni a který je vám od začátku k dispozici prakticky celý, je skutečně obří. Dark Souls jsou ve své podstatě otevřeným akčním RPG, svou rozlohou a komplexností level designu si tento titul rozhodně zaslouží a v těchto veličinách natrhnou zadnici velkému množství jiných moderních RPG. Pozadu není ani rozmanitost prostředí, z úvodních pasáží v hradě nemrtvých se postupně přesunete do hlubin stok, okolních temných lesů, katakomb, ruin starobylých pevností, dračích jeskyní a tak dále. Všechny oblasti jsou navíc propracované jak v horizontální, tak i ve vertikální rovině a za jejich design a architekturu si vývojáři rozhodně zaslouží ocenění. Vzhledem k plynulosti přechodů snad můžeme výtky z předchozího odstavce hře odpustit.

Samotný příběh Dark Souls je hráči předložen v poměrně dlouhém úvodním videu a tím by také mohl dost dobře skončit. Po úvodním tutorialu, zakončeném desetimetrovým bossem, který by ve vlastní hře obstál maximálně jako slabší miniboss, jste obří vránou vrženi do světa a dělejte si, co chcete a na co vaše schopnosti stačí. Pokud si několikrát promluvíte s nejbližším NPC, něco málo se dozvíte, ale rozhodně nečekejte nějakou obdobu quest logu nebo něčeho podobného. Tutorialem totiž péče vývojářů o hráče prakticky končí. Suma sumárum, svět se měl špatně, dobře, pak ještě hůř a teď se mají nejlépe snad jen mrtví. Vy jste takové štěstí neměli a hru začínáte jako nemrtví. Honba za příběhem opravdu nebude vaší hlavní naplní hry a nebýt občasných cutscén, ani bych ho sám příliš nepostřehl.

Tancujeme kolem toho už dost dlouho, je třeba to konečně říct z plných plic. Dark Souls je velkou měrou hra s obtížností, která v dnešní době působí dost sadisticky. Před patnácti lety by možná až tak nevyčnívala, ale dnes působí jako zjevení. Předchozí Demon’s Souls jsem nehrál, PS3 nevlastním, takže nemohu porovnávat, ale více než jednou jsem slyšel, že Dark Souls jsou v obtížnosti ještě horší. Ze začátku jsem byl trochu zaskočen a umíral jsem, asi stejně jako kdokoliv jiný, pravidelně každých pár minut. Dark Souls dokáže nepřipravené hráče doslova rozdrtit, ti slabší se od ní odvrátí, ti ostatní, a nemusí být nutně silnější - stačí jen odhodlanější, se budou vracet. Dokola a dokola. Smrt je o to nepříjemnější, že se všichni nepřátelé kromě (mini)bossů vždy respawnují a ohníčky, které zde slouží jako checkpointy a kam se při smrti vracíte, jsou relativně daleko od sebe. Situaci mírně zlepšuje postupné odemykání zkratek při postupu hrou, ale i tak se přes některé skupinky nepřátel budete muset prokousat třeba stokrát. Při smrti navíc ztrácíte všechny duše a body lidskosti, které jste postupně tvrdou prací nasbírali a ke svému tělu se musíte dostat, abyste je dostali zpět. Pokud po cestě zemřete, ztrácíte je navždy. Duše ve hře fungují nejen jako zkušenostní body, ale i platidlo. Důkladně si tak budete rozmýšlet, jestli si zlepšit nějakou vlastnost postavy, koupit novou zbraň, nebo upgradovat/opravit tu stávající. Lidskost má zase spojitost především s online aspektem hry, ke kterému se ještě dostaneme.

Na druhou stranu, vše není tak černé, jak se na prvních deset pohledů zdá. Dark Souls má poměrně promyšlený a komplexní bojový model, jehož zvládnutí vám hru trochu ulehčí. Kromě síly zbraně a zbroje musíte sledovat i jejich váhu vzhledem k vlastnostem vaší postavy (kvůli rychlosti), třídu a typ zbraně, možnosti při různém úchopu (všechny zbraně se dají držet jedno i obouruč), speciální vlastnosti a hlavně také staminu, která je při bojích asi nejdůležitější veličinou. Pokud se zadýcháte, nebudete schopni útočit, krýt se, budete se vlastně sotva hýbat, na úskoky ale zapomeňte. Stamina se samozřejmě postupně obnovuje, pro maximální rychlost ale musíte sklonit i štít a jste kompletně otevřeni útoku. Ony ani štíty nejsou v Dark Souls žádnou spásou a pokud nemáte štít se stoprocentní ochranou proti určitým útokům (fyzické, oheň, magie atd.), bude vám při krytí kromě staminy klesat i zdraví. Jedno je jisté, boje v Dark Souls jsem si zamiloval, podobnou úroveň komplexity a obtížnosti dneska v tomto žánru nenabízí skoro nic. Souboje představují výzvu, kde první chyba bývá často i vaše poslední a nemusíte zrovna bojovat s draky a jim podobnými. Stačí dva obyčejní zombíci. Jeden vám nahlodá staminu, druhý pak vyrazí štít, oba vám dají pár ran a pápá, jste u ohníčku. Každá smrt je v Dark Souls poučením. Obecně prostě nesmíte polevit v pozornosti a musíte si zachovat chladnou hlavu. Ani nespočítám, kolikrát jsem zemřel jen proto, že jsem si byl jistý, že stihnu nepříteli uštědřit ještě jednu ránu, než se budu muset krýt. Pokud však budete v klidu, nepřátele budete studovat a nebudete dělat chyby, nejsou Dark Souls až tak špatné. I tak je z pohledu dnešní videoherní produkce hra pro masochisty.

Takřka dokonale pohlcující atmosféru dokresluje hudební podkres, paradoxně právě proto, že tu žádný není. Kromě soubojů s bosy, tam tvůrci zvolili klasickou naléhavou orchestrální hudbu, jste obklopeni tichem, kterým prosakují jen skřeky a kvílení nedalekých potvor a udržují vás v permanentním napětí. Dark Souls jsou celé takové temné, nebezpečné, hnusné, nemocné. Herní prostředí a atmosféra ve vás vyvolává čisté emoce strachu, beznaděje a pomalu ale jistě nahlodává vaší psychiku. Budete se často modlit za trochu slunečního světla, budete se třást klaustrofobií a z některých naprosto odporných nepřátel vám bude špatně. Umělecká vize Dark Souls vyšla na jedničku a design potvor, hlavně bossů, řadím hodně, hodně vysoko.

Online aspekt hry není úplně obvyklý. Při průchodu hrou často narážíte na zprávy zanechané pro vás ostatními hráči, které vás mohou povzbudit, varovat vás, lhát vám, nebo mohou být úplně mimo mísu. Sem tam narazíte i na duchy ostatních hráčů, kteří se nacházejí ve stejném místě jako vy, o něco konkrétnější jsou krvavé šmouhy, které vám přehrají smrt jiného hráče. Toto prolínání světů je hlavním tématem multiplayeru. Pomocí lidskosti se můžete dočasně přeměnit zpět v člověka a jako takový můžete povolávat ostatní hráče na pomoc do svého světa, nechat se povolat do jejich, anebo mohou ostatní hráči nečekaně proniknout do vaší dimenze a pokusit se vás zabít. Vše má své pro a proti, odměny v případě vítězství a tvrdé postihy při prohře.

Zmínit snad už zbývá jen tvorba postavy (dneska to bereme dost napřeskáčku). Recenzi s ní prakticky zakončuji především proto, protože nemá až tak valný význam, jako v jiných hrách. Volba počátečního povolání vás totiž nijak nesvazuje a prakticky určuje jen startovní statistiky a vybavení. Není problém začít jako kouzelník a postupně se přeměnit v rytíře nebo agilního zloděje. Ze základních osmi povolání stojí za to vypíchnout asi jen jedno – bizardní naháč s klackem a pár prkny tvořícími štít, aneb začátek pro zkušené matadory a masochisty.

Dark Souls jsou mistrovským dílem japonských sadistů z From Software. Snad kromě technického zpracování není hře co vytknout a i to se dá, vzhledem k absenci loadingů a rozlehlosti hry, odpustit. Samotný průchod hrou by vám měl zabrat něco kolem 50 – 60 hodin, reálně to ale klidně může být i víc jak sto, záleží jen na vás a na tom, jak se vám bude dařit. Hru jsem před napsáním recenze nedohrál – po třiceti hodinách jsem byl nucen hru restartovat, neboť jsem náhodou zabil důležité NPC a Dark Souls je hrou, která neodpouští nic. Respektive jsem měl možnost jej oživit, ale cena byla pro mne naprosto mimo realitu. Každopádně - v době, kdy se hry snaží být co nejlepšími filmy s příměsí hry, jsou Dark Souls nejlepší čistokrevnou hrou s několika dobře provedenými netypickými prvky. Škoda, že právě to dnes majorita hráčů nechce/nekupuje. „Hráčů“, pche…