Když se řekne slovo sniper, okamžitě se mi vybaví několik věcí. Především by to byl Vasilij Zajcev, známý to sovětský odstřelovač z bitvy o Stalingrad. Pak také pár takto pojmenovaných filmů a z toho virtuálního hlediska několik stejnojmenných počítačových her, hlavně Sniper Elite a Sniper: Ghost Warrior. Je zvláštní, že se tyto hry, které od sebe dělí celých pět let, dočkávají v relativně krátkém časovém rozmezí druhého pokračování. Zatímco na druhého Ghost Warriora si ještě nějaký ten měsíc počkáme, Sniper Elite V2 na naše počítače a konzole Xbox 360 a PlayStation 3 zaútočil už na začátku května.

Ještě před samotným zhodnocením nového titulu od britských vývojářů z Rebellion Developments je potřeba říci, že Sniper Elite V2 je spíše než plnohodnotným pokračováním remakem původní hry. Zajímavostí také je, že jsem stále nepřišel na to, co má vlastně to samotné slůvko „V2“ v názvu představovat. Jistě, vzhledem k obsahu singleplayeru by se dalo předpokládat, že odkazuje na nechvalně proslulé německé rakety z konce války. No jo, jenže ty nesly označení „V-2“. Tudíž jde buď o nějakou chybičku, zkrácení nebo V2 reprezentuje „druhou verzi“, s odkazem na první větu tohoto odstavce. Ale to je jen taková vsuvka, pojďme na samotnou recenzi.

Hlavním hrdinou příběhu Sniper Elite V2 je (opět) americký důstojník Karl Fairburne, který je během závěrečných týdnů druhé světové války na Evropském kontinentu vyslán do Berlína, aby se vypořádal s německými vědci pracujícími na nacistickém raketovém programu. Vzhledem k tomu, že se o to stejné pokouší krom Američanů (chcete-li západních spojenců) také Sověti, musí Fairburne uzpůsobovat svoji taktiku a ty, kteří se nechtějí přidat na stranu západu odstranit z cesty.

Upřímně řečeno, nechci vám kazit potenciální zážitek a tak nic víc prozrazovat nehodlám. Singleplayerová kampaň má totiž velice jednoduchou, přímočarou a ničím nepřekvapující příběhovou linku, tudíž každé další slůvko by vyzrazovalo víc a víc. Na závěr bych snad jenom rád doplnil, že dojde i na ty slavné německé rakety V-2 a že se během hraní střetnete jak s německými, tak sovětskými jednotkami. Nečekejte však, že se proti vám postaví pouze pěšáci, občas taky budete muset zlikvidovat třeba tank (to taky sniperkou či Panzerfaustem).

Vzhledem k tomu, že je Fairburne především odstřelovač, bude vaší hlavní zbraní při likvidaci protivníků odstřelovací puška. Autoři se v tomto směru vytasili s několika, konkrétně třemi historickými kousky, krom amerického Springfieldu se postupem času propracujete i k ruskému Mosinu a německému Gewehru 43 (K43). Nechybí však ani běžně používané samopaly všech tří stran (tedy Thompson, MP40 a PPSh-41) a tři pistole. Především pistoli Welrod si skutečně zamilujete, neboť je jako jediná vybavena tlumičem. Všechno ostatní vás okamžitě prozradí.

Neméně důležitou součástí hráčova vybavení jsou i granáty, miny a kameny. Všechny tyto předměty slouží především ke kladení pastí a zajišťování své pozice. Mrtvá těla můžete „obohatit“ o minu, které vybuchnou při příchodu nebožákova kolegy, mezi dveře lze natáhnout drát přivázaný k jištění granátu, kameny zase odlákáte jinak nepřekonatelnou hlídku. Možností je skutečně hodně a každá situace se dá vyřešit několika různými způsoby. Může se tedy na první pohled zdát, že Sniper Elite V2 je otevřeno alternativním řešením a tichému postupu.

Jaká škoda, že předměty to končí. Každá z misí je totiž přísně lineární a hráči nedovolí z nalajnované cesty ustoupit ani o píď. Celá záležitost dokonce došla tak daleko, že v některých případech nám autoři vysloveně nutí použít určité řešení. Například když kulomet stojí vedle plynové lahve, hlídka chodí vedle výbušniny a tak dále. Ale abych nekecal, pár otevřenějších částí se také najde, pokud si však nechcete způsobit žaludeční problémy, zvolte tu nalajnovanou.

Smutné je, že i když se na nějaký tichý postup vyprdnete a zcela proti obecným představám o odstřelovačích budete střílet všechno živé, hra vás za to nijak nepotrestá. Ať už si budete počínat jako Sam Fisher nebo Rambo, co pokaždé zalarmuje celé Německo, je to jedno (maximálně se vám postaví o trochu více nepřátel). V některých momentech je to až absurdní, třeba když musíte infiltrovat jednu z obřích pevností, co bránily Berlín. Když pominu fakt, že jsou brány do pevnosti neustále otevřené (což nedává moc smysl), je zvláštní, že spuštění alarmu a masakr hlídek před pevností nic nezpůsobí. Wehrmacht je zkrátka nad věcí.

I když daleko pravděpodobněji je to způsobeno tím, že vojáci reagují na základě určitých oblastí. Většinou to funguje tak, že jedna oblast se rozkládá od checkpointu k checkpointu, přesto se podobně jako v případě předchozího odstavce nevyhnete nechápavým pohledům. Třeba v situaci, kdy vyvoláte poplach. Probojováváte se mapou, až vstoupíte do sklepa jedné budovy. A najednou se to stane: hudba utichne, Němci jsou v klidu, jako kdyby se nic nestalo. Vtipné je, že když projedete sklepením a zase se ocitnete o patro výš, všechno se zase vrátí do předchozího stavu.

Wehrmacht (nebo Rudá armáda) jako takový možná občas dělá nějaké ty chyby, samotní vojáci jsou však velice přesní a nebezpeční nepřátelé. Tedy, záleží na dané situaci. Pokud se snažíte pohybovat potichu nebo dokud není přesně známa vaše pozice, umělá inteligence dokáže reagovat velice zvláštně. Třeba v případě, kdy někoho zastřelíte. Nepřátelé jsou sice schopní zakřičet „odstřelovač“ (nebo jinou související hlášku) a začít vás hledat, ovšem i tak dokáží vyběhnout na otevřené prostranství a čekat na ránu z milosti. Poměrně komicky pak působí situace, kdy se takhle na jedno místo seběhne nepřátel rovnou několik.

Jakmile však odhalí, kde se schováváte, z občas směšných figurek se najednou stanou zabijáci, které se naučíte nenávidět. Přesnost jejich mušky se totiž velice snadno vyrovná té vaší (o to víc, pokud hrajete na nejvyšší obtížnost, v tomto případě AI trefuje naprosto všechno) a to nemluvím ani tak o ostatních odstřelovačích, ale i o obyčejných pěšácích, kteří v ruce třímají samopal. Kdyby to bylo na vzdálenost několika metrů, dalo by se to ještě pochopit, ale aby vás dokázali s naprostou jistotou trefovat přes celé náměstí? Huh, respekt výcvikovým táborům.

Nehledě na to, že jakmile jste odhaleni a nějaký ten náhodný skopčák / Rus zařve „je tady“, okamžitě o vás ví všichni všechno. V jaké budově a za jakým oknem se právě krčíte, jakou máte zbraň v ruce, pomalu i co jste měli ten den zrovna ke snídani. Zkrátka klasika.

Na závěr této části taková zajímavůstka. Vzhledem k tomu, že se celá kampaň odehrává během bitvy o Berlín, nutně párkrát narazíte na Němce bojující s Rusy. Zajímavé je, že pokud se prozradíte, oba tábory na sebe okamžitě zapomenou a začnou střílet jenom po vás. Pokud zmizíte z jejich dohledu, začnou se střílet zase mezi sebou a takhle pořád dokola.

Nejzásadnější novinkou Sniper Elite V2 je rentgenová kamera, která obohacuje záběry letící kulky a její následný průchod tělem nebohého protivníka. Aktivuje se buď náhodně nebo ve chvílích, kdy se vám povede nějaká obzvlášť povedená rána. Jak už její název napovídá, celý proces obohacuje o anatomickou vsuvku. Těšit se tak můžete nejenom na drcení kostí, lebek, průstřely srdce, plic či žaludku, ale také na oči, ledviny a dokonce i varlata (viz videodojmy z demoverze).

Jistě je vám tedy jasné, že tyhle záběry jsou pořádně brutální, zvlášť v případě varlat, jejichž rozprsknutí je hlavně pro nás, mužskou část populace, řádně děsivý pohled. Zásadnější výtku k této rentgenové kameře nemám, snad jenom mi přišlo zvláštní, že se lebka po zásahu vždycky tak šíleně rozprskne. Neříkám, že to není možné, ale aby se po zásahu mezi oči rozletěla půlka lebky? Přijde mi to přehnané, ovšem netvrdím, že by to ráže 7,62 mm nedokázala.

Další důležitou součástí hry je i kooperace a multiplayer. Chci zmínit především kooperaci, neboť kompetetivní multiplayer v recenzentské verzi bohužel chybí. Nicméně mám informace, že jej mnoho hráčů nehraje. Nevím, zda je to způsobeno tím, že je zatím k dispozici pouze mód Team Deathmatch, či něčím jiným, ale... Situace je prý podobná jako v případě Men of War: Condemned Heroes, což je bezesporu škoda. Zvlášť, když je tato část exkluzivní pouze pro počítačovou verzi hry.

Daleko důležitější je však stejně kooperace. S jedním z vašich kamarádů si můžete projít nejenom celou singleplayerovou část, ale také několik speciálních módů – Kill Tally (můžete si jej zahrát i sami a bráníte se v něm vlnám nepřátel), Bombing Run (společně se svým kamarádem musíte sesbírat části tanku na jeho opravu, abyste mohli uniknout z Berlína) nebo Overwatch (jeden hráč vystupuje v roli odstřelovače a zajišťuje podporu svému spoluhráči, který je na zemi a plní zadaný úkol). Hrát můžete pouze prostřednictvím Internetu, lokální síť bohužel chybí.

Víte, když o tom tak přemýšlím, třeba chyba není ve Sniper Elite V2. Třeba je tahle recenze taková, jaká je, jenom kvůli tomu, že jsem od titulu čekal trochu něco jiného. Pokud se vám hra z okolních obrázků líbí, máte rádi střílečky a maketu odstřelovačky máte schovanou dokonce i pod polštářem, rozhodně do toho běžte. Neprohloupíte. Sniper Elite V2 je kvalitní hrou, nepostrádá několik velice hezkých a zajímavých nápadů a jako celek více méně funguje. Jestliže však podobně jako já předpokládáte, že se budete plížit kolem německých hlídek, mít velkou svobodu pohybu v otevřených lokacích a děsit členy Wehrmachtu svojí přesnou muškou, budete lehce na rozpacích.