I když by se na první pohled mohlo někomu zdát, že série DiRT se snaží být díl od dílu realističtější a více "rallyovější", není tomu skutečně tak. Nejnovější DiRT Showdown totiž neslibuje ani více rally ani větší reality, DiRT Showdown všechny tyto prvky smetl ze stolu a rozhodl se, že zahraje na trošku odlišnější strunu, než by každý od pokračování DiRT3 čekal. Přece jenom, ještě před pár lety bylo napsáno na krabičce jméno legendárního jezdce rally Colina McReye, na jehož počest byl vytvořen i první a druhý díl.

Dalo by se to říct i tak, že při vývoji tohoto DiRTu si vývojáři moc hlavu nelámali. Pokud jste totiž hráli nějaké předešlé díly, zjistíte, že tento je doslova vykrádá a to ne málo. Prakticky byla vzata trať, ať už z druhého nebo třetího dílu, přidalo se do ní více efektů a ohňostrojů a bylo vymalováno. Nechci tím samozřejmě naznačovat, že taková je celá hra. To určitě ne. Pouze jsem chtěl hned na úvod upozornit na to, jak to u některých „novinek“ v tomto novém díle funguje. Když už ale mluvíme o těch přehnaných efektech a ohňostrojích…

Dost už, že výběr je podstatně chudší než u jakékoli konkurence, vedle hlavního tour totiž nabídku zdobí pouze Joyride (upravenější Gymkhana ze trojky), multiplayer a základní nastavení hry. Původně jsem se chtěl navíc vyhnout všem předsudkům vůči našim západním kolegům, tato hra je ale tak americká, až je to hanba. Pro někoho to možná tak velký problém nebude, arkádová náplň a hratelnost hry rychle chytne a jen tak nepustí, to se nebojte. I přesto mám ovšem pocit, jako by mi v této hře chybělo něco, na co bych rád později vzpomínal.

Hnacím motorem celé hry je samozřejmě světové tour, které čítá celkem čtyři pod kategorie. Ty se odemykají na jednoduchém principu vyhrávání závodů, kdy budete muset dokončit vše, co vám vývojáři postaví do cesty. To není zrovna příjemné, pokud jste si moc neoblíbili některou disciplínu a hra vás nutí k jejímu zdolání. Ve většině případů jsou typy závodů ale zábavnější, než by se dalo čekat, proto se nejedná o žádnou katastrofu. Gymkhana sice ve World Tour nedostala moc místa, pár koleček si ale zadriftujeme v nějakém tom závodu. Od využití plného potencionálu Gymkhany tu slouží Joyride, který je plný úkolů a odměn v několika bláznivých lokacích. Jedna hlavní je mimochodem převzata z DiRT3.

I když se všechny závody odlišují v několika ohledech, všechny mají jeden prvek stále stejný. Destrukce. Na ní se snad nejvíce apeluje, a to i v různých rychlostně založených závodech. Nikomu tedy nevadí, pokud se rozhodnete zbavit vašeho soupeře a dostat se na první příčku právě zákeřným nárazem, za který se v některých disciplínách také dostávají i body. Pokud se vám podaří soupeře úplně zneškodnit, například u takového derby, hra vás obmění většinou 500 body. Jediné, co tuto bodovou hranici v této hře může překonat je vytlačení soupeře z arény. Různě podobných typů her je v této hře naštěstí hojné množství.

Na pořádné zneškodnění soupeře vám ovšem nepomůže nic jiného, než zvýšit sílu, rychlost a ovladatelnost daného auta. Tyto tři faktory lze totiž po celou dobu hraní na svém vozidle stále vylepšovat, dokud tedy nedosáhnete bodové hranice vašeho vozidla písmenem A. Rozdíl jde dokonce i dobře poznat na trati při samotné jízdě, hlavně, co se týče ovladatelnosti. Samotný vozový park není také zrovna nejchudší. Některá auta jsou licencovaná, některá naproti tomu ne. V druhém případě se spíše jedná o derby, kde se vyskytují různé dodávky apod. U hry tohoto žánru ale na tento fakt snad nejde brát ani moc velký důraz. Pro fanoušky, kteří právě odsedli od DiRT3 se tam taky najde pár totožných kousků. Z něj byl taktéž převzat i model poškození, který mně možná přijde i malinko horší než v onom předešlém díle.

Multiplayer zde možná nehraje hlavní prim, nějakou pozornost by si ale mohl zasloužit. Nic přece nemá nad rozbíjení si nárazníků s kamarády. S těmi se můžete zabavit ve všech disciplínách, jež jsou přístupné v offline režimu ještě s pár bonusovými závody, speciálně určenými pro hru více hráčů. Stejně tak, lze hrát se svými přáteli na rozdělené obrazovce, což se taky už moc často nevidí. Největším problémem snad byl nedostatek hráčů, kteří by byli ochotni se zapojit do hry. Čekání se občas nakonec i vyplatilo, ale většinou jsem se zasekl u hledání lidí. Osobně doufám, že tento problém je pouze krátkodobý a v budoucnu se už nebude vyskytovat. Za zmínku určitě stojí i služba zvaná RaceNet. Jedná se o odpověď na Autolog u série Need for Speed, to znamená, že máte možnost posílat své statistiky vašim přátelům, a stejně tak je vyzvat i na různé challenge. Že bych ale tuto službu nějak významněji využíval, to se asi říct nedá.

Jak jsem řekl již na začátku, hra je plná efektů a nablýskaných aut, od kterých se odráží světlo výbuchů, ohňostrojů a jisker. Graficky se proto povedla více než dobře. Na obrazovce tyhle všechny efekty skvěle vypadají. Hra také disponuje celkem rozsáhlými možnostmi úpravy grafiky, takže si ji každý může upravit, jak mu jen jeho počítač dovolí. Na konzolích asi není co řešit, i tam vypadá Showdown úctyhodně. Skok od DiRT3 asi není tak velký, jak by někdo mohl čekat, i přesto je vidět nějaký ten posun.

DiRT Showdown není rozhodně nejlepší díl série. S odstupem mohu říct, že je to nejspíše nejhorší díl, jaký nám Codemasters Racing přichystal. To ale nemusí hned znamenat tragédii. Tato hra si totiž najde své obecenstvo, pro které také byla vytvořena. Ona se jednoduše liší od těch ostatních regulérních rallyových dílů a možná je to i dobře. Nějaká odbočka v sérii nikdy neuškodí, pokud se dobře zvládne. A DiRT Showdown se zvládl dobře, sice ne nejlépe, ale dobře.