Uznáváme, tehdejší „představení“ titulu Enemy Front, jež jste mohli zaznamenat v našem speciálním silvestrovském podcastu pro rok 2011 (odkaz zde ), sice s hrou Sniper: Ghost Warrior 2, které se podíváme na zoubek, příliš nesouvisí, ale byl to asi jediný čas, kdy se o polském vývojářském studiu City Interactive mluvilo v pozitivních větách. Vskutku, Sniper: Ghost Warrior byl a zůstane stále asi jedinou hrou tohoto studia, která stojí za zahrání. Protože druhý díl je víceméně pouhopouhým nudným titulem, od kterého by hráči a hráčky, kteří mají aspoň trochu vkusu, měli dát ruce pryč.
Je tu pravděpodobnost, že si po dohrání tohoto titulu budete chtít vzít svůj harddisk, strčit ho do odpadkového koše, následně ten odpadkáč vezmete, hodíte ho do popelnice směsného odpadu, zavoláte popelářský vůz, ať vám obsah popelnice sešrotuje a vrátí vám ho. To, co dostanete do rukou, pošlete do NASA, aby ho vystřelili do vesmíru, a pak možná budete mít hřejivý pocit, že jste udělali něco dobrého. Ale ne, tak hrozná ta hra nebyla (anebo byla?).
Dovolíme si říct, že kdyby místo vašich nepřátel chodili strašáci z polí, a místo krve jim z hlavy nebo jiné části stříkal například písek, mohla by hra dostat hodnocení takových 7+. Hra samotná trpí strašnou koridorovostí, takže pojem „stealth“ je spíše úsměvný než vážný. Celou hru budete z devadesáti procent procházet tím stylem, že někam přijdete, možná sundáte hlídkujícího snipera, čtyřikrát vystřelíte do pohybujících se klaunů a pokračujete do další části, kde vás bude čekat to samé. Sice párkrát budete muset chránit svoje spojence krycí palbou, protože se jim jejich akce příliš nepovedla, ale tím se hra ještě více zjednodušuje. To už jen hledáte postavičku se samopalem a střílíte.
Hra vám navíc až moc pomáhá. Často dostanete instrukce, jakého vojáka máte sejmout jako prvního. A když ne toto, tak vám radí vaše zbraň tím, že se v objektivu ukáže červené kolečko, které značí, kam vaše kulka vyletí. To má být nějaká výzva? Výzvu hledejte až na nejtěžší obtížnosti, kdy se vám kolečko nezobrazuje, a proto musíte sami odhadovat, kam to asi poletí. A když už se náhodou prozradíte, tak nastává jedna z velice mála situací, kdy si řeknete, že jste to podělali a radši rovnou načtete poslední uloženou pozici. To se totiž konečně projeví, že zbraně, které mají vaši nepřátelé v rukách, mají vážně ostré kulky, a nejsou to tedy nějaké kuličkovky za 300Kč. Přestože u sebe máte dvě lékárničky, a další jdou najít cestou, tak stačí takové čtyři dobře mířené střely a jste bez lékárniček, pátá šestá a sedmá vás dodělají.
Kdyby měl nový Sniper aspoň trochu zajímavý příběh, tak by finální hodnocení bylo o něco vyšší. Jde tu o zabránění prodeje biologické zbraně. Toť vše. Nic zajímavého. Příběh je rozdělen do tří aktů, přičemž se jeden odehrává v nedaleké minulosti, 15 let v minulosti a nakonec v přítomnosti. Jde klasicky o to, že něco mělo jít jako po másle, ale někdo, nebo něco, zapříčinil, že to tak lehké nebude. Jelikož je příběh už tak dost sám o sobě malý, nebudeme vám z něj více momentálně prozrazovat. Během hraní stejně na příběh zapomenete. Je dokonce možné, že si po jistém čase hraní řeknete, do jakého scénáře jste se vlastně dostali.
Když se ještě vrátíme k výše zmíněným třem herním aktům, tak to je směska všeho možného. Nedaleká minulost se odehrává na Filipínách. Příběhově jde o nejslabší část hry, a ani graficky zde autoři nevyužili sílu CryENGINU 3, který si pro tento titul zvolili. Třetí akt vás zavede do Tibetu. Rozuzlení příběhu tu dělá, překvapivě, zakončení příběhu a zdejší grafické zpracování u nás skončilo na druhém místě. Pro nás je vítězem druhý akt odehrávající se v Sarajevu. Tento akt nás, nechceme říct, že brutálně, ale hodně, bavil. Zpracování zdevastovaného Sarajeva ukázala, že CryENGINE 3 patří momentálně k těm nejlepším enginům, co jsou. Ano, žádný Crysis 3 nečekejte, ale graficky se hra opravdu povedla. Tím narážíme na to, že grafické zpracování této hry je jediným bodem, který se opravdu povedl. A ani se zvukem to nedopadlo špatně. Pokud neslyšíme kvalitu jak z doby kamenné, dokážeme poslouchat leccos. Ale to je detail.
Příběh, hratelnosti, grafika,… Na co jsme zapomněli? Co tato hra ještě nabízí? A jo vlastně, multiplayer.
Teď nastává ta otázka, proč se nám zdá, že multiplayer je spíše jen „uspokojující“ než něco více. Jde tu o to, že to není klasický multiplayer. V klasickém se běhá po mapě a střílí, a ten, kdo kempí, je „noob“ a „dítě hrající hru pro dospělé“. Tady je to naopak. Multiplayer se zde zakládá právě na dobrém zakempení a velké trpělivosti. Je možné, že budete někde pět minut čekat, a nezabijete ani jednoho protivníka. Pak se přesunete, a budete rozdávat headshoty jak na běžícím pásu. Můžete také zkusit infiltrovat nepřátelskou část mapy a střílet nepřátelské snipery zezadu do týla. Po tomto výkonu se nám ale začaly ukazovat první narážky na nás. Především slavné „noobování“. Rádi kempíte? V tom případě si multiplayer užijete. Kempíte neradi? Zkuste to, když se vám to nebude líbit, vypněte multiplayer.
Finálním verdikt zní jednoduše tak, že Sniper: Ghost Warrior 2 je určitě zklamáním. Nudný příběh, příliš jednoduchá hratelnost způsobená neustálým voděním za ručičku, nechutně krátkou hrací dobou (s občasným přeskočením ze střední obtížnosti na nejtěžší nám to trvalo dohrát přibližně 5 hodin, což je opravdu málo), multiplayerem, který není špatný, ale každému se asi nezalíbí. Pozitivem je zde grafická stránka hry a tu a tam náhodně zapnuté zpomalené záběry, kdy vidíte svoji kulku, jak letí vzduchem přímo do nepřítelova těla. To je fakt povedené. Jděte si spíš zahrát jedničku, uděláte líp. Od tohoto titulu spíše dejte ruce pryč a šetřete si na nějakou jinou pecku.
