Konec loňského roku se fanouškům vydavatelství THQ zapsal do pamětí černým písmem. Firma vyhlásila po dlouhodobých finančních potížích bankrot a osud jejich značek a rozpracovaných titulů visel na vážkách. Metro: Last Light, WWE, South Partk: The Stick of Truth, všechny tyto hry mohly nenávratně zmizet v propadlišti dějin. Naši bychom mezi nimi i pokračování úspěšné strategie Company of Heroes z roku 2006, kterého se v lednové aukci ujala konkurenční Sega. Přes menší zdržení jsme se jej tedy nakonec dočkali. A je to jenom dobře, neboť autoři z Relic tentokráte všechno vsadili na sílu Rudé armády. Na události Velké vlastenecké války.

Singleplayerová kampaň se točí okolo příběhu Lva Abramoviče Isakoviče, bývalého sovětského vojáka, jenž je sedm let od konce války uvězněn v blíže nespecifikovaném sibiřském gulagu. Jednoho dne za ním přijíždí jeho bývalý nadřízený s hodností plukovníka, aby zjistil, kde přesně a proč Isakovič sešel z cesty oddaného komunisty. Co přesně jej na cestě od Moskvy až k Berlínu donutilo k tomuto názorovému obratu. Nutno podotknout, že obě tyto postavy jsou zda přítomny spíše tak nějak navíc. Tím chci říci, že představují prostinké pojítko mezi jednotlivými misemi, kterých je mimochodem celkem čtrnáct a při hraní je krom cutscén potkáte pouze výjimečně.

Každá mise je tedy zcela samostatně stojící jednotkou a nutno uznat, že z velké části nalajnovanou a pečlivě předpřipravenou. Určitou svobodu pochopitelně máte, ale spíš ve smyslu jak danou pozici dobýt než jakými jednotkami. Tento a mnoho dalších aspektů drží pevně v rukou vývojáři. Při hraní se nevyhnete ani obvyklým klišé z Velké vlastenecké války. Minimálně v úvodní misi, která zároveň slouží jako tutoriál, na vás letí jedna za druhou. Aby také ne, když jde o slavný sovětský útok na stalingradské Rudé náměstí. Můžete se tak těšit na nedostatek zbraní, plavbu přes Volhu i střílení zrádců v rámci plnění rozkazu „zpátky ni krok“. Pokud se vám vybavuje první Call of Duty (či film Nepřítel před branami), máte pravdu, mně taky.

Osobně mě také mrzí, že jsme se nedočkali kampaně za opačnou stranu, tedy ze Wehrmacht. Toho si užijeme pouze v multiplayeru a v módu Theater of War, což není v podstatě nic jiného než sada nejrůznějších misí, podobným těm ze singleplayeru. Je tu však několik zásadních rozdílů. O možnosti hrát za Němce jsem se už zmínil (pochopitelně nechybí ani Rusové), zkusíte si i několik kooperativních misí a dokonce dojde i regulérní multiplayerovou hru proti počítači (případně proti více počítačům).

Nesmím zapomenout ani na fakt, že mise nejsou dostupné všechny najednou, ale postupně, na základě roku, ve kterém se právě nacházíte. U obou národů začínáte v roce 1941 a postupně se skrze jejich plnění posouváte časem vpřed až ke konci války. Mise tedy svým způsobem odráží skutečný vývoj na bojišti.

Hratelnost je velice podobná tomu, co jsme měli možnost vidět již před sedmi lety. Stejně jako minule stavíte budovy, cvičíte a vylepšujete jednotky, zabíráte nejrůznější stanoviště a čas od času použijete nějakou tu speciální schopnost svého velitele. Tady toho skutečně není moc co říci, herní náplň je naprosto identická prvnímu dílu a když to fungovalo tehdy, funguje to i tentokráte.

Během hraní mi tak nakonec vadila jenom jedna konkrétní věc – systém životů u pěchoty. Přeci jenom mi nepřišlo příliš... řekněme estetické, aby na sebe jednotky z metru střílely a nikdo se nedokázal „trefit“. Ty uvozovky jsou pochopitelně schválně, neboť životy jim samozřejmě ubývají. Nevím, nemůžu si pomoct, v některých situacích mi to přišlo až absurdní. Třeba ve chvíli, kdy kulomet na transportéru nebo tanku zuřivě pálil do prchající pěchoty a nic.

Jednou z hlavních novinek a podle mého názoru vůbec ta nejlepší na celém Company of Heroes 2 je daleko větší důraz na vliv sněhu a mrazu. Ty už nepředstavují pouhou kulisu, ale zcela funkční prvek ovlivňující hratelnost. V hlubokém sněhu se vaše jednotky pohybují pomaleji než normálně, v mrazu zase... inu, mrznou. Pokud tedy dojde na sněhovou vánici, musíte své jednotky (pochopitelně pouze pěchotu) přesunou k nejbližšímu zdroji tepla (oheň, dovnitř budovy), jinak postupně všichni umrznou. Přesně jako ve skutečnosti. Někteří hráči si sice stěžují, že v multiplayeru sněhová vánice zbytečně zdržuje, já s nimi však nesouhlasím. Naopak si myslím, že se jedná o velice zajímavý prvek, který lze využít ve svůj prospěch.

V případě multiplayeru platí něco obdobného jako u hratelnosti. Základ se od minule příliš nezměnil a tak opět budete až v osmi lidech bojovat buď na získávání vlajek a snižování skóre soupeře (soupeřů) či do úplného zničení. Zásadním nedostatkem je však absence manuálního výběru serveru, lze použít pouze automatiku nebo privátní místnost. Není to úplně ideální řešení, což je umocněno faktem, že systém čas od času ignoruje levely plejerů a velice rád míchá vysoké s nízkými. Velice snadno se tak dostanete do situace, kdy se proti sobě staví ruský zelenáč s německým rutinérem a naopak.

Těsně před samotnou bitvou si pak ještě musíte vybrat správný loadout, česky řečeno vybavení. Těch můžete mít vytvořeno až pět pro každou frakci a volíte si skrze ně trojici velitelů a také trojici vylepšení pro své oblíbené jednotky. Nepředstavujte si však žádné drastické změny, spíš takové drobné úpravy, jako o devět procent rychlejší získávání zkušeností u granátníků, o dvě procenta přesnější kulomet a podobně. Odemykání zlepšení probíhá na základě levelu vašeho profilu a splnění nějakého malého úkolu (například stokrát použít „Urá!“ schopnost Conscriptů). U obou se započítávají jak výkony v multiplayeru, tak singleplayeru.

Company of Heroes 2 bych si nedovolil označovat za plnohodnotné pokračování prvního dílu, přeci jenom, příliš mnoho zásadních změn jsme se nedočkali. Tím samozřejmě nechci kvality dvojky nijak snižovat, ale přeci jenom si myslím, že by tomuto titulu sedělo daleko více označení „datadisk“. Jenže prodávat ji za plnou cenu necelých 50 euro (tedy okolo 1300 korun)? Tím už si nejsem tak úplně jistý a proto udílím pro někoho možná na první pohled nízké hodnocení.

Stejně tak se nemohu zbavit pocitu, že autoři mohli z východní fronty vytěžit daleko víc. Třeba přidat německé spojence (Rumuni, Maďaři, Italové), zpracovat válku s Finskem, zkrátka vymyslet něco, co ve hrách příliš často nevidíme. Šance tu bezesporu byla. Neházím však flintu do žita, moc stažitelných balíčků je v dnešní době hodně velká.