K něčemu se vám přiznám. Nikdy jsem neměl rád tahové strategie. Teď nemyslím ty typu kampaňové části kteréhokoliv dílu série Total War, spíš něco ve stylu... napadá mě třeba RPG Heroes of Might and Magic. Znáte to, ne? Skupinka dobrodruhů stojí proti pár příšerám, každá postava má určité kvantum akčních bodů a jakmile je všechny vyčerpáte, je na tahu váš soupeř (tedy ty příšery). A hádejte, o čem také je XCOM: Enemy Unknown? Jo, přesně tak, bojová část téhle strategie probíhá v tahovém režimu. Naštěstí to však celé dopadlo dobře, ale to si zatím nechám pro sebe, minimálně na těch několik následujících odstavců. Všechno pěkně popořadě.

Některým našim čtenářům možná v hlavě vrtá ten název. XCOM: Enemy Unknown, XCOM: Enemy Unknown... Dost možná si pamatujete, nebo jste dokonce hráli UFO: Enemy Unknown! No vidíte, tohle není náhoda, projekt vývojářského studia Firaxis Games je totiž moderním přepracováním téhle osmnáct let staré strategie. Nemusíte se však bát žádných moderních „vylepšováků“, autoři se drželi hezky zpátky a do původního konceptu příliš nezasahovali. Pár operativních zákroků by se samozřejmě našlo, ale nikdy nejde o nic tak zásadního, jako v případě zároveň vyvíjeného titulu XCOM, z něhož se stala regulérní střílečka. Byť také zachovává většinu z toho, co značku tolik proslavilo.

Singleplayerová kampaň začíná pořádným průšvihem, doslova. Mimozemšťané útočí, tým nejlepších vojáků je ze tři čtvrtin mrtvý a připravovaný plán XCOM zatím funguje spíš na papíře než ve skutečnosti. Ale nepředbíhejme. Jako první útok nepřátelské rasy odnáší Německo, na které dopadají zvláštní zelené kapsle, obalené taktéž zeleným slizem. Lidé panikaří, zvlášť při pohledu na nebožáky, kteří nedokáží včas uprchnout a jsou nemilosrdně vtahováni do těchto schránek. Vláda do akce okamžitě vysílá svůj speciální tým, jenže ani ten nemá příliš štěstí a vedení s ním velice rychle ztrácí spojení. Co se to sakra děje?

Mezinárodní koncil (představte si něco na způsob OSN) má hned od počátku jasno – Zeměkoule je pod útokem zatím neznámé mimozemské rasy a proto spouští speciální projekt XCOM, připravený právě pro tento případ. Jeho úkol je jednoduchý, bránit naši planetu. Velením jste pověřeni právě vy, jenže ani nemáte příliš mnoho času se pořádně rozkoukat a okamžitě letíte zpátky do Německa. Musíte přeci zjistit, co se stalo s německými kolegy... První mise je koncipována jako jednoduchý tutoriál a i když se z vojenského hlediska jedná o řádný propadák (viz předchozí odstavec), je to jenom první bitva, která vám vaši válku rozhodně neprohraje.

Středobodem vašeho hraní bude podzemní základna. Na rozdíl od předchozích dílů je jediná a tím pádem se do ní soustřeďuje naprosto všechno, co budete k vítězství potřebovat. Své oddělení tu mají vědci, inženýři, vojáci, nechybí ani improvizované letiště nebo místnost pro sledování satelitů, které monitorují mimozemskou aktivitu. Každá z těchto vyjmenovaných částí je stejně důležitá a žádnou z nich se nevyplatí dlouhodoběji ignorovat, neboť v XCOMu všechno souvisí se vším. Tak například abyste dokázali využít sesbírané zbraně mimozemšťanů, musíte je nejprve předat vědcům, ti připraví podklady pro inženýry, ti vytvoří použitelné modely a vaši vojáci pak dají ostatním nepřátelům ochutnat jejich vlastní medicínu. Celý proces však zabere nějaký ten čas a zároveň bude stát nějaké ty peníze, ukořistěný materiál a samozřejmě i lidské zdroje.

Jako vůdčí osoba projektu XCOM je vaším hlavním úkolem obrana Země, přesněji řečeno udržení míry paniky jejího obyvatelstva na přijatelné úrovni. Mimozemšťané útočí po celé planetě, často na několika místech zároveň a vy si vždy musíte vybrat, komu zrovna pomůžete. Ostatní mají zkrátka smůlu, panika se v daném státu (respektive státech) o něco zvýší a pokud dosáhne kritické úrovně, mezinárodní koncil přijde o jednoho ze svých členů. Pro hráče to pak znamená zmenšení měsíčního příjmu a ztrátu vojáků pocházejících z toho místa, v krajním případě dokonce neúspěšný konec kampaně (pokud koncil opustí příliš mnoho států). S ochranou mimochodem úzce souvisí i předtím zmiňované satelity. Různé státy vám za jejich vypuštění nad jejich území poskytují různé bonusy - inženýry, vědce, levnější hloubení prostorů pro základnu, atd.

Neméně důležitou složkou jsou i vojáci, hlavní úderná síla při plnění misí. Vaši muži (a ženy) však nejsou žádné bezejmenné klony, každý z nich funguje jako samostatná jednotka s vlastní zvolenou specializací, inventářem a samozřejmě také zkušenostním systémem. Dokonce můžete editovat i jejich vzhled a jména, ale to je skutečně spíš jenom takový milý bonus. Povyšováním si pak odemykáte jednu z dostupných schopností, které lze využít na samotném bojišti.

Á propos, bojiště, kam si lze vzít skupinku čtyř až šesti postaviček. Je důležité hned na úvod zmínit, že výsadek vždy probíhá na předem připraveném místě, možnost vlastního rozmístění známá z předchozích her bohužel přítomna není. Od výsadku jsou pak pravidla hry více méně stejná: hýbáte se svými jednotkami, střílíte se s nepřáteli, používáte rozličné schopnosti a jakmile vyčerpáte veškeré možnosti pro dané kolo, je na tahu umělá inteligence. Úkoly pro jednotlivé mise jsou pak různé – někdy stačí zlikvidovat všechny nepřátele, někdy odjišťujete nastraženou bombu, někdy zachraňujete civilní obyvatele a čas od času se vydáte na průzkum létajícího talíře. Nejprve si ho však musíte sestřelit.

Nikdy bych nevěřil, že by mě něco takového mohlo tak chytnout a nepustit. Jak už jsem se zmiňoval v úvodu, tahové strategie (nebo RPG, abyste neřekli) mě nikdy příliš nechytly. Pár jsem jich sice zkoušel, ale nikdy jsem u nich nevydržel déle než několik minut. Tady? Naprosto jiný případ! Hned od prvních misí mě XCOM: Enemy Unknown pohltil a s napětím jsem očekával další tah. Taktizoval jsem, vymýšlel různé obchvaty a nevěřili byste, jaký vztek ve mně vyvolala smrt jakéhokoliv veterána. V tu chvíli většinou následovalo okamžité načtení uložené pozice a já se snažil zajistit, aby můj velezkušený voják přežil, v nejhorším případě utrpěl jen nějaké to zranění a pouze si tak pobyl pár dnů na marodce.

Pár slov také ke grafickému zpracování bojiště. Ke komixovému nádechu, který některým hráčům vadí již teď, se příliš vyjadřovat nechci, mně se například docela i líbil. Spíš se chci zmínit o animacích, které boje doplňují. Hru pohání třetí Unreal Engine, který čas od času ty probíhající strategické šachy obohatí o nějakou tu jednoduchou animaci. Sprintující voják, zalarmovaní nepřátelé, střílející postavičky,... Vypadá to moc hezky. A co víc, engine dokonce podporuje i jednoduchý fyzikální model, takže si nikdy nemůžete být jistí, jak dlouho vám váš kryt vydrží. Nebo nepřátelským jednotkám. Víte, co tím myslím.

Mimochodem, v dnešní době už je bohužel téměř nemyslitelné, aby hra vycházela bez multiplayeru a tak nechybí ani v XCOM: Enemy Unknown. Hráčům budou k dispozici bitvy jeden proti jednomu, kdy každá strana dostává určitou sumu peněz, za níž si sestaví svůj šestičlenný tým. Rozdíl oproti hraní s umělou inteligencí už pak bude pouze v tom, že můžete do jedné skvadry namixovat lidi i mimozemšťany.

Už teď se nebojím prohlásit, že XCOM: Enemy Unknown sklidí úspěch. Svému osmnáct let starému tatínkovi rozhodně ostudu neudělá, o tom nepochybují. Pamětníci zřejmě budou žehrat na některé změny, zejména na způsob výsadku nebo počet možných základen, ovšem nemyslím si, že by to měl být až zas tak zásadní problém. Série se krom toho vůbec poprvé podívá i na konzole, tedy na Xbox 360 a PlayStation 3 a upřímně, ovládat to na konzolovém ovladači samozřejmě půjde, ale přeci jenom, nad myš a klávesnici není. Zvlášť u strategií.