Jedna z mála prezentací, na kterou jsme byli opravdu pozváni, se točila kolem polské hry Enemy front od pánů ze City Interactive. Měli jsme ale domluvené pouze jedno místo, a černý Petr nepadl na Petra, ale na mě, a tak jsem po chvíli hledání usedl v malé místnosti, kde měla show probíhat. Kdybych řekl, že jsem tam byl s tvůrci sám, ani bych tolik nepřeháněl. Za novináře zde byli další dva lidi, stejně jako za vývojáře - jeden profesionální hráč a jeden profesionální kecal.
Ihned nám před očima naskočila úvodní obrazovka a mezitím, co tvůrci zarytě mlčeli, hra se nejdříve uložila (z mně neznámého důvodu), načež se začala načítat. Když se po asi dvaceti sekundách stále nic nedělo, zdálo se, že zamrzla. „Nebojte, ono se to rozběhne,“ ujišťoval nás jeden z tvůrců, zatímco druhý dvakrát silně klepnul do počítače. Na to se konečně začalo něco dít, stroj se probudil k životu a Kecal začal lehce nastiňovat příběh, mezitím co Hráč popadl do ruky ovladač, aby se mohl před námi co nejvíce předvést.
„Hrajete za novináře během druhé světové války, kterému kvůli okolnostem nezbude nic jiného, než začít se osobně angažovat. Jak jinak než se zbraní v ruce. Celá hra běží na Cryenginu 3, takže je to ještě k tomu v parádní grafice.“
No, nebylo. První, co mě napadlo, když jsem hru viděl, byla Mafie. Graficky nebyla špatná, ale už nějakou dobu nejsme v roce 2002 a grafika by mohla vypadat mnohem lépe, zvlášť pokud běží na stejném enginu, jako vyšperkovaná série Crysis.
V krátké videosekvenci vidíme dva nacisty, jak postřílejí skupinu civilistů, což si hlavní hrdina jako správný úchylák musí jít vyfotit. Pak v rádoby srdceryvném a atmosféru-nabuzujícím gestu dostává od jednoho z umírajících lidí pistoli a hon na nácky může začít. Tvůrci jako velkou novinku představují možnost pomocí dalekohledu označit na mapě pozice nepřátel a důležitých bodů, i když to jste mohli dělat třeba už ve starém Far Cry od Cryteku. Problém nastává, když po krátké přestřelce na obilném poli hlavního hrdinu zabijí a Hráč musí celou misi začít nanovo.
„Nic si z toho nedělej, kámo, teď to rozhodně zvládneš,“ ujišťuje ho Kecal a raději mu při dalším průchodu misí radí, co dělat, kvůli čemuž Hráč ještě víc znervózní. Znova sledujeme stejné video, stejnou přestřelku na poli, která tentokrát končí útěkem do nejbližšího baráku a kempení s odstřelovačkou u okna v prvním patře. Při střílení se vždycky zpomalí čas a zklidní dech postavy, takže i nejneschopnější střelec má velkou pravděpodobnost úspěchu. Přesto Hráč nedokáže zabránit všem nacistům vstupu do budovy, a tak je najednou přízemí plné nepřátel. Jediné, co ho zachraňuje od další smrti je nepovedená AI. Všechny nacisty v přízemí zabijí granát, který jeden z nich hodil do stropu a on se jim odrazil zpátky.
Oba tvůrci se nervózně zasmějí, když vidí pobavené tváře nás, diváků. Hráč raději s postavou vybíhá ven, kde na něj ale již čekají nepřátelské posily, kterým se nedokáže ubránit a opět umírá.
„Páni, to je můj nejhorší výsledek zatím,“ běduje Hráč a omluvně se dívá kolem sebe.
„Dobrý, teď se třeba zkus kolem nich proplížit,“ radí opět Kecal, který už je z toho všeho také v rozpacích.
Znovu vidíme stejnou sekvenci, znovu Hráč zabije prvních pár nacistů, tentokrát nezpozorován. Poté konečně plní úkol – z hlavní budovy získá jakési důležité dokumenty. Pak se ještě chvíli snaží odrazit nápor opět přivolaných posil, ale když vidí, že by to opět nezvládl, raději se otáčí a utíká z boje.
„A to je jedna z možností, jak dokončit misi,“ vysvětluje nám Kecal, když se na obrazovce ukazuje nápis „Mise splněna“. „Nějaké otázky?“ ptá se ještě s nadějí v hlase, nicméně hned někdo začíná tleskat, čímž jakýkoliv prostor na dotazy končí. Mně to ale nedá a prosadím svojí.
„Nebojíte se konkurence? Her z období druhé světové války je opravdu hodně…“
„Nebojíme, protože lidi už mají po krk takových to her.“„Tak proč tedy děláte hru z druhé světové, když už jich lidi mají po krk?“
„Protože my neděláme klasickou hru z druhé světové. V Enemy front se nedostanete na ohranou Omaha beach nebo do rozstříleného Berlína. My posíláme hráče tam, kam ho ještě nikdo nikdy neposlal – například do Norska nebo Polska.“
S pocitem ztraceného času odcházím z předváděcí místnosti a říkám si, kam asi pošlou hráči tvůrce. Enemy front je jedna z mála her, která mě opravdu netáhne k tomu, abych si ji pořídil, ale proti gustu žádný dišputát. Třeba se najde někdo, komu se hra zalíbí, ale dle mého názoru většina lidí raději sáhne po Call of Duty: World at war nebo třeba sérii Medal of Honor. Sice je to ohrané, ale zase se to hraje dobře. Jak je vidět, nové není vždycky lepší.
