Úvodní prohlášení RWS ke hře Postal2

Postal2 je hra, která jde proti všemu a všem – je politicky, rasově, názorově, morálně, eticky, nábožensky i hygienicky nekorektní. Nehrají ji politici, katolíci, policisté, epileptici, muslimové, děti, ochránci zvířat, milovníci psů a koček, důchodci a už vůbec ji nehrají lidé se slabším žaludkem. Můžete ji označit za bohapustou FPS, za bohapustý mix GTA a Soldier of Fortune, nebo prostě za bohapustý simulátor všech možných zvěrstev (každopádně je pekelně bohapustý). Abyste viděli, jak to doopravdy vypadá v praxi, tak si

prostě Postal2 (dále jen P2) musíte zahrát a zkusit si jen tak přejít lokaci z jednoho konce na druhý. Pokud se vám to povede bez jediného fragu na nevinném obyvatelstvu, policistech nebo zvířectvu, zasloužíte si potlesk (mě osobně se to povedlo jen jednou, když jsem spěchal ). Potenciální brutalita, kterou P2 skrývá je opravdu tak lákavá, ale nejlepší na tom je, že hra vás do kopání kolemjdoucích, případně urážení jejich hlav lopatou apod. téměř nijak nenutí! Jen velmi malé procento lidí v herním městě (pojmenovaném ironicky Paradise) na vás samo zaútočí, když vás spatří. Nikdy jsem nesouhlasil s názorem mnoha lidí, že takováhle hra by se neměla dostat do ruky nikomu normálnímu. Nechtěl bych tu nějak rozebírat sáhodlouhé debaty o násilí v počítačových hrách, ale ruku na srdce – je někde napsáno, že v téhle hře se prostě MUSÍTE chovat jako šílenci se sklony k fekální morbiditě? Cokoli rozbijete, kohokoli zabijete, děláte to jen pro sebe a ze své vlastní iniciativy (a je jedině dobře že to děláte ve hře a ne v reálu). Vzhledem k virtuální povaze těchto činů vás za ně nikdo nemůže soudit. Prostě každý se potřebuje někdy pořádně „ujetě vyblbnout“ – a to je právě to, co vám P2 nabízí… nuže, pojďme se na něj podívat .

Když před pár lety Postal2 vyšel, jasně dokázal že i velmi, ale opravdu velmi špatná reklama je stále reklamou, a že zakázané ovoce přece jen chutná tak nějak nejlépe. Dude Postal, jak se náš hlavní hrdina jmenuje. je obyčejný maloměšťák, co žije v karavanu se svou přítelkyní (manželkou/matkou?) a jejím psem, dostal práci ve videoherním průmyslu a je závislý na drogách. Celkem idylka, co říkáte? Jenže Duda čeká opravdu zajímavý týden , ve kterém bude mít trable s policií, shoří pár budov, skope a pomočí pár lidí, ale hlavně zabije pár koček... anebo je použije jako dočasný tlumič na brokovnici (věci typu – Nezkoušet doma, jsou v P2 na denním pořádku ).

Náplň hry je na první pohled chudá a nudná, každé ráno dostanete od přítelkyně seznam, co máte za úkol ten den udělat (hra je rozdělena do pěti velkých „misí“, podle dní s týdnu) a po loadingu jste vrženi s holýma rukama do ulic města. Už po pár krocích vedoucích do boudy stojící tak metr od karavanu narazíte hned na dva aspekty, bez kterých by P2 nemohl být takový, jaký je – zbraně a speciální předměty. Zbraní je pěkně dlouhá řada, setkáme se s klasickou pistolí, brokovnicí, sniperkou, raketometem, granáty atd., ale i s nůžkami, lopatou, obuškem, paralyzérem (sakra užitečná věcička), molotovým koktejlem, velmi důležitým kanistrem plným benzínu (sekundární útok vyhodí zapálenou sirku ) a v neposlední řadě musím zmínit i možnost kopat do věcí (lidí). Možnost močit na cokoli okolo jsem již myslím zmiňoval. Zbraně jsou skvělé - tedy ne že by byly nějak bezvadně vyvážené (pistole je na můj vkus příliš silná, M16 zase neúčinná a nepřesná, nůžky se pomalu nedají ani použít atd.), ale tak nějak perfektně ke hře sednou jak funkčně tak i

vizuálně. Celá hra je tak trochu přehnaná, takže týpek s brokovnicí dlouhou pomalu jak on sám vás už nemůže překvapit . Druhou zmiňovanou lahůdkou jsou již zmiňované speciální předměty, které Dude může sbírat a používat je, leckdy i více způsoby. Jídlo doplňující zdraví asi nikoho nepřekvapí, ale vyhozením takového koblížku můžete lákat policisty, na psy zase platí suchary (můžete je také jíst, ale Dude tím moc nadšený nebude) apod., specialitkou je pak lákadlo na kočky, které můžete také zkonzumovat – srdce (nad ukazatelem zdraví) vám lehce zezelená, ozve se „Yeah baby, I am the lizard king!“ a... světe div se, čas se pro všechny kromě vás zpomalí, takže třeba kritická situace v kostele, který byl napaden islámskými radikály právě, když jste se byli vyzpovídat, kdy se na vás řítí asi osm chlápků s turbany (samozřejmě jsou všichni podobní Bin Ládinovi), se dá vyřešit celkem v klidu. Kočky, které jsem již zmínil nejméně dvakrát, můžete, pokud je ovšem vy nebo někdo jiný nevyděsíte, „sbírat“ a posléze jsou použitelné, jako esteticky i akusticky velmi líbivý dočasný tlumič (kočička vám na hlavni mňouká, vrtí ocáskem a v kombinaci s M16 i skutečně funguje! – v reálu nedoporučuje 9 z 10 chovatelů koček, ten desátý je hráč Postalu ). Poslední věcí, kterou z spec. předmětů zmíním bude tzv. „healing pipe“, neboli marihuanová (zřejmě) dýmka, která vám v jakékoli situaci doplní život na maximum, ale stejně jako v reálu, všechno má svou cenu. Jakmile si jednou dáte, budou vás jednou za čas provázet abstinenční příznaky (srdce se vám rozbuší, Dude to komentuje pár hláškami – Man, I gotta stop smokin’ that crap – a ubude vám něco zdraví), které zaženete, jak jinak než další dávkou , kterou si buď koupíte u dealera nebo si ji „poctivě“ najdete.

Město ve kterém se P2 odehrává, je rozděleno na něco okolo deseti, možná více, částí průměrné velikosti (přejít většinu z nich vám bude trvat okolo maximálně 2 minut) plných domů, krámků, úřadů a různých jiných budov, do kterých se samozřejmě můžete podívat (majitelům to bude až na výjimky jedno, tedy pokud se nebude jednat o policejní stanici). Po ulicích se volně pohybují lidé a policisté, v zahradách běhají psi a po střechách kočky (ve skutečnosti to všechno běhá pohromadě na ulici, ale takhle to zní líp ) a celé město tak nějak většinu času spořádaně žije, dokud nepřijdete vy a nerozpoutáte peklo. Pokud budete domy blíže zkoumat, naleznete v mnoha z nich nějaké ty zbraně, nebo pomůcky, které se k zabíjení hodí (pořád se mi hrozně příčí označit kancelářské nůžky za smrtonosnou zbraň ) a občas i nějakou zvláštní cestu – třeba přes telefonní dráty na střechu a potom dolů na jinak nedostupný dvorek - jak se dostat k „bonusovému“ vybavení. Tak až doteď jsem s P2 byl dokonale spokojený, ale u systému městských částí hráč naráží na jeden z nedostatků hry a tím jsou docela dlouhé loadingy. Dneska v době 1GB RAM a SATA disků (mnohdy ještě v RAID poli) to už asi bude jinak, ale pochybuji, že by si někdo z majitelů takových sestav P2 pořídil. Úkoly jsou rozprostřené po celém městě a tak dojít třeba ve středu od vánočních stromků k hřbitovu na druhém konci města (kde máte pomočit hrob svého, zjevně nenáviděného, otce) může protáhnout na pěkně dlouho.

Celá hra běží na Unreal Warfare engine, který představoval k datu vydání P2 špičku. V P2 představoval tak maximálně špičku v HW nárocích, což nás dnes již nemusí tak trápit. Na CPU s taktem okolo 2Ghz, 512MB RAM a grafické kartě lepší jak GeForce3/Radeon8500 s 64MB videopaměti nebudete mít s P2 mnoho problémů (tehdy to ale bylo pěkné „dělo“), i když i na téhle sestavě dokáže pozlobit. Jak jsem zmínil na začátku, pohání hru UW engine (použitý např. také v UT2k4), což se podepsalo na velmi pěkných modelech postav, ucházející fyzice a i textury jsou hlavně na nejvyšší kvalitu docela ostré a detailní. Co je ale horší jsou animace postav (ale ty jsou asi záměrně docela komické) a četné grafické bugy a záseky. Nejednou se stane, že po výbuchu granátu uprostřed skupinky lidí, ještě lépe v nějaké místnosti, zůstávají tělům končetiny zaseklé ve zdi, těla leží tak nějak jedno ve druhém apod. (většinou to moc neřeším, všechno spálím ). Navíc zde prakticky neexistují zásahové zóny, což je záležitost drahně let stará (i „prastarý“ Counter-strike ví co to je headshot). Jedinou, jakž takž funkční hit zónou je hlava, ale jen při zásahu určitými zbraněmi (brokovnice, lopata) a při nízké úrovni zdraví oběti (policista většinou první zásah zblízka brokovnicí do hlavy přežije, druhý mu již z hlavy udělá gejzír, někteří civilisté jakbysmet – chtěl bych vidět, jestli by to tak fungovalo i v reálu, anebo víte co? Radši ne ). Také absence multiplayeru zamrzí, ale to napravil datadisk Share the Pain, který vyšel o něco později.

Takže abychom to nějak shrnuli, Postal2 je po stránce nápadů a hratelnosti opravdový skvost, pokud si jej dokážete užít. V opačném případě se zvrhává v super nudnou záležitost, s přemírou krve a zvratků, jak ho také hodně lidí vidí. Na Postal2 prostě musíte být naladěni, jinak to nejde. Po stránce technické se jedná téměř o zrůdnost, ale dnes, za budgetovou cenu a při dnešních sestavách to ani tak moc nevadí. Pro dnešek mu dávám 75%.