Nový rok, nová série (doufejme) zajímavých článků. Tentokráte jsme si pro vás připravili seriál zvaný Retrogamer, v němž bychom se chtěli alespoň náznakem vrátit do doby přesně před patnácti lety a takto postupně procházet a recenzovat hry, které nás před těmi zmiňovanými patnácti lety bavily nebo které se staly legendami. Retrogamer by měl zatím podle plánu vycházet každý měsíc a pro každý díl si chceme připravit jednu recenzi. Na celém projektu by mohlo být zajímavé, že hodláme recenzovat vždy tituly vycházející v daném měsíci, například pro dnešní díl to byl leden 1996.

A ať už tomu chtěla náhoda (nebo vyčůrané pero stvořitele), v lednu toho roku vyšla pouze jedna hra. To nás sice ze začátku tak trošku mrzelo, ale když jsme se podívali na její název, bylo nám hned jasné, že tohle bude úvod jako prase. Však uznejte sami: dá se začít něčím stylovějším než Duke Nukem 3D od studia 3D Realms? Vrhněme se tedy zpátky do historie a pojďme zjistit, zda uplynulé roky neobrousily hranu kvality této hry. „Come get some!“

Příběh hry je zasazen těsně za události po druhém díle (z roku 1993). Duke se vrací na Zem (konkrétně do Los Angeles) a pln uspokojení z dobře vykonané práce se těší na zaslouženou dovolenou. Jenže jeho loď se sestřelena, musí se katapultovat a aby toho náhodou nebylo málo, město je pod útokem a policie zmutovala do podivných... ehm, prasat? No každopádně, Duke se do toho rozhodne vložit, vyčistit město a zabít kdesi v poušti v podzemním komplexu prvního bosse. Tím také končí první ze tří epizod, která byla zpátky v polovině devadesátých let zcela zdarma. Druhé dvě již byly zpoplatněné.

Duke se ve svém druhém dobrodružství vydává rovnou do vesmíru, aby odhalil, že útočící mimozemšťané unášejí kvůli nějakým divným experimentům Los Angelské dívky. Po zabití druhého bosse (Alien Overlord) se nakonec vrací zpátky na naší planetu, aby na stadionu amerického fotbalu nakopal zadek Cycloid Emperorovi (závěrečný boss). Předchozích několik řádků dělá přibližně dvacítku misí, které vám dohromady zaberou... jak si vlastně teď uvědomuju, dneska bychom to označili za vysoce nadprůměrnou herní dobu. Takových patnáct hodin by to mohlo být, na vyšší obtížnost určitě. Ta je totiž jedna z prvních věcí, které si všimnete a když jsem si jako obvykle zvolil nejvyšší obtížnost, hned v první lokaci jsem asi desetkrát za sebou umřel. Takže bych si dokonce dovolil napsat, že dnešní obtížnost „Hard“ se vyrovná tak maximálně „Let's Rock“ (což je jiné označení pro Normal).

Jedním z hlavních lákadel celé hry je samozřejmě její hlavní hrdina Duke Nukem, který se zde vůbec poprvé objevil v takové podobě, jaká vydržela až do dnešní doby (a jak nás už čtrnáct let stále drží u čekání na Duke Nukem Forever). Průchod hrou částečně koření Dukovy hlášky, u fanoušků jeden z nejoblíbenějších prvků. I jinak je při hraní poznat, že hrajete něco jiného než jen „obyčejnou střílečku s bezejmenným hrdinou“. Třeba na takovém doplňování zdraví pomocí močení do pisoáru, to jsem tedy ještě v žádné jiné podobné hře neviděl. Co na to říct, snad jen – Duke Nukem, co byste chtěli.

Zmutovaní členové policejního sboru Los Angeles a základní mimozemští vojáci (ozbrojení různými typy zbraní) sice tvoří dobrých šedesát procent nepřátelských bojovníků, to ovšem neznamená, že se autoři nepustili i do daleko odvážnějších kreací. Často se vám do cesty postaví takzvaní Octabrain, což je takový ten podivný lítající šmejd útočící pomocí psychických vln. Ještě stojí za to si zmínit Protozoid Slimery, kteří se líhnou z velkých vajíček. Sami o sobě nejsou nijak nebezpeční (ani v početnější skupince), ovšem když se k vám konečně dostanou a zaútočí... Dost možná zažijete pořádný šok, minimálně při prvním podobném útoku. Nejraději totiž útočí na obličej, takže se připravte na krásný pohled do jejich tlamičky.

Sluší se ještě si něco povědět o umělé inteligenci. Slabá, možná až podprůměrná. Chápu, před patnácti lety se na umělou inteligenci nějak moc nehrálo, protože žánr stříleček se tou dobou teprve dostával z plenek, ale i tak. Rádi se totiž zasekávají a to naprosto o cokoliv a není nic směšnějšího než zmutovaný polda, který si to namíří přímo k vám, jenže se zasekne o schody a zoufale pochoduje na místě. Nebo když vás někdo sice zahlédne, ale nezačne střílet. To taky nějak moc nepřidá. AI bych tedy označil za jednu z největších proher celé hry.

Nepřátele jsme si již rozebrali, nezbývá než se zmínit o způsobech jejich likvidace – tedy zbraně. Dovolil bych si je rozdělit do dvou takových základních kategorií, lidské a mimozemské. V těch lidských vás snad ani nečeká žádné velké překvapení, tedy kromě Dukovy pravé boty, která nahrazuje různé obdoby zbraní na blízko (nůž, páčidlo, pěsti,...). Jinak už je všechno pěkně při starém, postupně se vám do rukou dostane pistole, brokovnice, samopal, raketomet, nástěnné miny a takzvané „Pipebombs“, což jsou takové malé tajuplné válečky plné trhaviny, které lze odpálit i na dálku. Na závěr bych připojil takovou zajímavost. Nechápu, proč se ze všech zbraní přebíjí pouze pistole a to zcela automatickým způsobem (nemůžete tak učinit sami).

Mimozemských kousků je o trochu méně (jsou tři), na druhou stranu mi přišly daleko silnější než ty v předchozí kategorii. Prvním je takzvaný „Shrink Ray“, který nepřítele na malý moment zmenší. Na tom by nebylo až zas tak nic zvláštního, navíc když se za několik sekund vrátí všechno k normálu. Ovšem zmenšeného nepřítele můžete celkem efektně rozšlápnout, což je velmi výhodné, zvlášť když lze takhle zlikvidovat jakéhokoliv nepřítele kromě závěrečných bossů. Další je Freezethrower a jak již ze samotného názvu vyplývá, dá se pomocí něho napodobit Sub-Zera z Mortal Kombat. Nakonec jsem si nechal Devastatora, nejsilnější kousek ve hře a jediná „duální“ zbraň podobná raketometu.

Ne ne, není. Krom „pouhého“ střílení si na nás autoři připravili také několik více či méně logických hádanek, které vás vyvedou z mírné demoliční letargie. Občas musíte odhadnout správnou kombinaci čtyř tlačítek, abyste se dostali k nějakému předmětu nebo mohli postupovat dál, občas musíte odhalit správnou cestu (například projít dvěma točícími se ozubenými válci by mě fakt ve skutečnosti nenapadlo). No a taky musíte hledat přístupové karty, ale to moc logická hádanka není. Dál musíte sbírat speciální předměty, samozřejmě tím nemyslím pouze lékárníčky, ale předměty nutné k pohybu v některých lokacích (jetpack, potápěčskou výbavu, ochranné boty, atd.).

Kdyby vám to bylo málo, na každé mapě je schováno několik skrytých míst, většinou jich je tak kolem čtyř až šesti. Samozřejmě se v nich skrývají pouze bonusové náboje nebo zbraně, ale není nic krásnějšího, než když se vám na obrazovce objeví nápis „Secret Place“. A kdyby ani tohle všechno nestačilo, můžete se pokoušet překonat rekord samotných autorů v rychlosti průchodu jednotlivými úrovněmi. V tom případě hodně štěstí, protože časy jsou docela vražedný... Samozřejmě jsem ještě na něco zapomněl, konkrétně na slečny, to asi k Dukovi tak nějak patří. Ano, svobodné vám i zatančí, ty uvězněné se omezují na pouhé „Kill me...“.

Popravdě, hodnotit grafiku nějak objektivně s odstupem patnácti let je podle mého názoru zcela nemožné. Proto se spíš než na nějaké hodnocení grafiky jako takové zaměřím na malé detaily, které si zaslouží vypíchnutí nebo které mi naopak vadily. Největší grafický problém u Duke Nukem 3D je 2D zobrazení všech modelů. To znamená, že i když se hra tváří (a dokonce to má i v názvu) jako plně 3D, není to docela pravda. Všechny modely okolních postav, ať už se jedná o nepřátele, zbraně, náboje nebo NPC postavy, jsou totiž ve 2D zobrazení.

Autoři se tento problém rozhodli vyřešit docela šalamounsky – neustálým natáčením všeho přímo na hráče. Abych byl upřímný, občas vypadá docela divně, když jdete třeba kolem mrtvoly a ta se za vámi neustále otáčí jako slunečnice. Ale jinak, tedy až na tenhle popsaný problém, je grafika docela povedená, to se musí uznat. Stejně tak je povedené také ozvučení, z mého pohledu trochu překvapivě. Jediné tedy, s čím jsem měl neuvěřitelný problém, byl zvuk Octabrainů, který je neuvěřitelně přeřvaný a hlasitý... Dukovy hlášky však všechny problémy mírně zachraňují.

Máme tady závěr prvního dílu našeho nového seriálu Retrogamer. Jsem s ním docela spokojen, Duke Nukem 3D má i po těch patnácti letech stále co nabídnout a popravdě, jeho nejvyšší obtížnost je vzhledem k dnešním hrám opravdovou výzvou. Ale i jinak si vás určitě ještě umí získat, jde o poctivou střílečku plnou akce, nahých slečen a Duka. Pro fanoušky stále povinnost, tady se nedá svítit. Ale i pro ostatní to může být zajímavý návrat do minulosti, mladší čtenáři alespoň mohou ochutnat, co se hrálo když ještě byli na houbách! :)

Co nás čeká v příštím díle? Jelikož se jedná o naší premiéru, rozhodli jsme se vám, čtenářům, dát příležitost rozhodnout, o čem budeme v únoru psát. V nabídce jsou dvě hry, což sice není úplné terno, ale na druhou stranu pořád lepší, než teď. Vybrat si můžete buď temnou adventuru od Take-Two Interactive zvanou Ripper (prodávanou na šesti CD!) nebo veselou návštěvu Pokémoního světa v Pokémon Red nebo Pokémon Green. Hlasovat můžete prostřednictvím komentářů. Na shledanou za měsíc!