Náhodný kolemjdoucí si musel ve středu 24. června při průchodu kolem O2 Arény připadat, jako by se připletl ke srazu nějaké lehce hardcorové sekty. U severního vchodu a jeho nejbližšího okolí se totiž pohybovaly tisíce mladších i starších, povětšinou „temně“ vyhlížejících individuí, z nichž téměř většina měla alespoň na jednom kousku oblečení nápadný akronym NIN a všichni se bavili o jakémsi polobohu Trentu Reznorovi a jak moc se těší na jeho nastávající vzývání. Mít posledních 20 let hlavu zahrabanou v písku (ano, NIN jsou s námi už od roku 1989), asi bych se cítil stejně, ale pro normálního člověka, kterému kombinace rocku s leckdy brutální elektronikou nevadí, jsou NIN, tedy Nine Inch Nails, pojmem. Na koncert mne, kromě potřeby se neskutečně vyřádit při March of the Pigs, hnaly také zvěsti, že by měli NIN s koncertováním minimálně na pár let skončit. Maje na paměti fakt, že mezi prvním a druhým koncertem u nás uběhlo 13 let a skutečnost, že se setlist koncert od koncertu ve slušném počtu písní lišil, nemohl jsem si tuhle akci prostě nechat ujít .

K pražské O2 Aréně jsem se dostal trochu pozdě, a tak jsem předskokana v podobě Alec Empire (ex-Atari Teenage Riot) už nestíhal. Podle toho, co jsem slyšel, se názory na jeho včerejší produkci docela různí, takže si nejsem jistý, jestli mi to má být líto. Každopádně na NIN jsem už byl včas připravený v kotli, na takřka ideálním místě (což je ale pro člověka s 208cm skoro všude). Známým faktem o NIN je, že „ústřední mozek“ a jediný stálý člen skupiny, multi-instrumentalista Trent Reznor, si hráče na šňůry pečlivě vybírá a sestavu sem tam obměňuje. V Praze jsme se tak kromě jeho samotného mohli těšit na kytaristu Robina Fincka (ex-Guns’n’Roses), který toho s NIN objel už poměrně dost, basáka Justina Meldal-Johnsena (např. Beck) a za bicími se krčil Iian Rubin (ex-Lostprophets). Kromě klasických rockových nástrojů na stage samozřejmě figurovaly všemožné syntezátory a samplery, na které kromě Trenta hráli i Robin s Justinem (který mě opravdu dostal při Burn, kdy místo, aby hrál na basu, mi drtil všechny kosti v těle analogovým Moogem – deset palců z deseti), kontrabas a různé perkuse v čele s notoricky známou tamburínou, která v průběhu koncertu letěla do publika! Jak často si z koncertu odnášíte regulérní hudební nástroj opocený vaším idolem?

Otvírákem byla Somewhat Damaged, která pro tento účel posloužila maximálně a Trent tak dal všem jasně najevo, že tady půjde do tuhého… když už ně po hudební stránce, tak alespoň po té světelné, ostatně přesvědčte se sami:

Po ní hned nastupovala moje oblíbená Terrible Lie a Trent při ní skončil v bicích. Spíš než o nekontrolovatelný záchvat destrukce, na jaké jsme mohli být před lety u NIN zvyklí, se jednalo o „vtip“, neboť si situaci jak rozesmátý Trent, tak ještě více rozesmátý Iian, očividně užívali. Poté přišel nářez, na který jsem se osobně těšil asi nejvíce (Heresy) a s výkřikem „YOUR GOD IS DEAD!... AND NO-ONE CARES!“ šlo mých 110 kilo do vzduchu. Po March of the Pigs, které následovalo a doslova otřásalo arénou, jsem se trochu zklidnil u Metal a při prvních tónech The Becoming jsme do toho šli všichni znovu s plnou vervou. Následovalo „klidnější“ Head Down a vypalovačky Burn a Gave Up. Publikum poté s radostí uvítalo relaxační La Mer a Gone, Still…

Trent poté započal s opětovnou eskalací s pomocí The Fragile a The Downward Spiral, která dosáhla vrcholu v následujících „skákacích“ hitech Wish, Survivalism a 1,000,000, jen aby poté publikum oblažil překrásnou The Day the whole world went away a neméně dojemnou Hurt, při jejímž začátku bylo slyšet jednohlasé „NE!“, neboť touto písní v minulosti NIN velmi často koncerty ukončovali. Naštěstí se tak v Praze nestalo a po dlouhém potlesku a ječení „sirén“ se jelo dál… a to pěkně zostra. Nastoupila Hand that feeds, kterou jsem svého času miloval (byl to v té době koneckonců první singl po pěti letech) a fantastická Head Like a Hole, při které zhypnotizované publikum (ostatně stejně jako celý koncert) zobalo Trentovi z ruky a když šla při refrénu: „Bow down to the one you serve“, jeho paže vzhůru, zvedli ji i všichni přihlížející. Poté už to vypadalo na konec, a ač do této chvíle NIN zahráli celých 21 skladeb, což bych už považoval na nadstandardní, vrátili se na pódium a přidali další tři kousky – Echoplex, vymazlenou Dead Souls, kterou jsem ve verzi od NIN vždy zbožňoval a nikdy jsem ani nepomyslel, že bych ji někdy slyšel na živo a závěrečnou In this twilight, kterou kromě Prahy zahráli v průběhu této tour, pojmenované prozaicky Wave Goodbye, zatím pouze jednou.

Popravdě jsem dokonalou show a nezapomenutelný zážitek čekal, neboť to bylo moje čtvrté setkání s NIN naživo, ale Reznor a jeho banda prostě umí překvapit. Kromě koncertů NIN si pamatuji jenom jeden koncert, kde jsem se srovnatelně vyřádil a to byli podstatně undergroundovější Skinny Puppy v Utrechtu před dvěma lety. Nine Inch Nails jsou ale jednoznačně mistry nadupaných show v obřích prostorách a letošní Pražská O2 Aréna nebyla výjimkou. Chybičky a nepříjemnosti by se našly, ale vem je čert, tohle je Trent Reznor!