Asi každý hráč dokáže od boku vystřelit salvu dobrých důvodů, proč nehrát. Měl by ses raději učit. Jednou u toho monitoru oslepneš. Radši by sis měl najít holku. Laru Croft jsme nemysleli… Rodiče zkrátka nemají rádi hry, ani Maria a Soníka. Byly ale kousky, které měli dobrý důvod nenávidět. Pojďme spolu zavzpomínat na ty, které jsme v dětství museli najvíc tajit.
Karmáč byl u nás hitem herních kaváren. Už to byl problém, protože před příchodem Progamers běžná - tehdy ne ještě internetová - "kavárna" vypadala spíše jako místo, kde se dají snadno sehnat návykové látky. A rodiče navíc věděli, že ještě nepijeme kafe. My jsme si ale chodili pěstovat návyk jen na Quaka a Carmageddon.
Carmageddon byl o něco víc trendy, protože ho kvůli násilnosti museli Stainless v některých zemích vydat v cenzurované verzi, a někde dokonce nesměl na pulty vůbec. Nebral si servítky s ničím. Závod jste sice mohli vyhrát tím, že jste jako první projeli všechny checkpointy, ale důraz byl kladen hlavně na zdemolování aut oponentů, pokud možno co nejtvrdším způsobem.
Laickým kritikům ale vadilo hlavně to, že aby hráči nevypršel časový limit a udržel se ve hře, musel přejíždět chodce. Když je srazil ve skoku, smykem, nebo se o ně podělil s protijedoucím autem, dostal navíc artistic impression bonus, tedy odměnu za umělecký dojem.
Až když si Karmáč zahrajete v době, kdy si umíte všechno přeložit, pochopíte, jak zvrhlá hra to byla. Kdo by čekal, že jsme věkem zmoudřeli, poučili se a posunuli se jinam, tak nezmoudřeli, nepoučili a neposunuli. Na Reincarnation se těšíme.
Když třetí GTA umožňilo doplňit zdraví u prostitutky a pak si velmi nevybíravým způsobem vzít peníze zpátky, začala část veřejnosti pohlížet na hráče jako na potenciálně nebezpečné sadisty. Herní novináři občas v obraně citovali Trigger Happy od Stevena Poolea a vysvětlovali, že hráč to nedělá proto, že by mu to přinášelo zvrhlou radost, ale vidí odměnu, která mu může pomoci v postupu.
Myslím, že nesouhlasí každý, kdo ví, co je to gouranga (přejetí skupiny příznivců Hare Krišny). Za tu žádný bonus nebyl a přesto patřila mezi oblíbené kratochvíle hráčů GTA I (příp. GTA London) a GTA II. Velký otazník visí i nad motivací hledat Kill Frenzy bedny a výbušná autíčka na ovládání. Odpovězte si upřímně. Opravdu jste je hledali kvůli tomu bonusovému životu? Víte vůbec, že jste ho dostávali?
GTA ale chránilo provedení. To, co u jiných her vyvolávalo bouře protestů, tady skryl pohled z ptačí perspektivy. První díl jsme dokonce poměrně zdárně hráli na prvním stupni základky v přítomnosti učitelů, byť jsme, pravda, z opatrnosti pro tyto případy zavedli jedenácté přikázání nepřejedeš. Zkuste si ale ta zvěrstva představit v reálu. "Pane řidiči, vystupte si z vozidla. Víte co jste provedl? Gourangaaaa!"
Pokud víte, jaký je rozdíl mezi brutálním a morbidním vtipem, pak víte, jaký je rozdíl mezi krvavou hrou a Postalem. Před sebou máte týden v kůži Postala Dudea, který žije v maringotce na okraji města, jen se psem a manželkou, jejíž alt vysklí plastová okna. Nemáte proto moc důvodů vážit si života, a to ani cizího. Zatímco v jiných FPS střílíte nacisty, teroristy a jiné šílence, kteří vám jdou po krku, tady jste ten šílenec vy.
Mise jako nákup mléka nebo pomočení hrobu vlastního otce bez výjimky končí neřízenou demolicí fiktivního města Paradise i s jeho počestnými občany. Hra už v trailerech propagovala možnost polít člověka benzínem a škrtnout zápalkou. Jeho tělo jste mohli pomočit, což empatičtější hráči dělali proto, aby toho nebožáka uhasili. Zděšení v očích herního laika vyvolávala brokovnice, kterou šlo odhlučnit tím, že jste jí přes hlaveň natáhli kočku ... U Postala jste se styděli, že ho hrajete.
Naštěstí to nebyla dobrá hra a zřejmě nás neoblaží nekonečným přílivem pokračování. Jen je škoda, že nevyšla o pět let dřív. Kultuře kriplů by dala úplně jiný rozměr.
Které hry byly nejbrutálnější podle vás? Jaké na ně máte vzpomínky? Co si o nich myslíte teď? Podělte se s námi v komentářích a dejte nám tip, před čím se mít na pozoru.
