Je první den kolínského šílenství způsobeného spojenými silami Game Developers Conference a GamesComu a výstaviště na břehu německého Rýna se začíná plnit nedočkavými novináři, ctěnými hosty a jinými čumily, když se se svým kolegou ve zbrani blížíme ke stolku, kde na nás čeká naše dlouho vysněná akreditace.
O účasti na GDC toužíme s Petrem již od chvíle, kdy jsme před dvěma lety viděli někoho s větší novinářskou plackou, než byla naše gamescomácká. Letos se nám to konečně splnilo, a tak si v press centru vyzvedáváme kromě naší vlastní velké placky i tašku plnou letáků a pro nás stále tajemnou dobíječkou na USB vymoženosti.
„Kdo z vás je kameraman?“ ptá se nás úřední šiml a my se s Petrem jedním pohledem na toho druhého utvrzujeme, že natáčení si opět vezmu na bedra já, a tak si ještě nechávám vysvětlovat, kde a o všechno nesmím natáčet.
Pak už si procházíme změť stánků, ve kterých je často jenom stůl, židle a starší chlápek u počítače a já si říkám, jestli tu náhodou nejsme špatně. Přesto ale pokračujeme dál v cestě směrem k sálu, kde probíhá summit indie her, jedna z šesti sekcí na GDC (další jsou design, programování, marketing, produkce a vizuální umění).
Jako první nás poučuje Mike Rose z Gamasutry o tom, že sto blogů je pořád méně než jedno video ze hry, načež navazuje Ste Curran se svoji podivnou surrealistickou povídkou o tom, kdo všechno zabijí herní průmysl.
Poté lehce zklamaní odcházíme a doufáme, že další přednášky budou o něco zajímavější než jen mlácení prázdné slámy. Raději sledujeme velké šipky s nápisem „Lunch“ a po chvíli zjišťujeme, že jsme neudělali chybu. Dostáváme se totiž do obrovské místnosti, kde se stovky lidí u desítek stolů vesele baví nad jídlem. Příčina jejich veselosti se nám hned objasňuje: jídlo je zdarma.
S obdivem nad velikostí sálu a počtem hladových krků si nabíráme různé druhy masa a příloh a přemýšlíme, kolik taková sranda asi mohla stát, a hlavně jestli se tu budeme moci najíst i zítra.
Další naše rozhodnutí ale nebylo z těch nejmoudřejších. Šli jste někdy na horskou dráhu s plným žaludkem? My taky ne, ale Oculus rift se simulátorem jízdy jako vystřižené z RollerCoaster Tycoon není o moc lepší nápad.
Mělo nás to napadnout ve chvíli, kdy muž, který na sobě tento výstřelek moderní technologie zrovna měl, bez jakéhokoliv důvodu upadl, ale raději jsme se mu potichu zasmáli, než abychom se nad tím zamysleli.
Takže si sebevědomě nandavám Oculus rift na oči a jízda začíná. Pohled z vrcholku horské dráhy je úchvatný, rozhlížím se se zaujetím kolem sebe na lehce pixelovou přírodu, kterou ale simulátoru odpouštím, když tu začne vozík doslova padat dolů a kromě očí se mi lehce obrací i žaludek. Projížďka je však natolik zajímavá, že ještě chvíli vydržím. Pak už předávám brýle Petrovi, ale ten je při prvním pohledu dolů raději sundavá a my se přesouváme o dům dál.
Dostáváme se k staršímu bráchovi předchozí „atrakce“, přístroji Cyberith Virtualizer, u kterého strávíme podstatně více času, protože to opravdu stojí za to.
Avšak jen málo stánků zde na GDC něco nabízí. Získáváme sice několik pěkných dárkových propisek, ale kvůli nim jsme sem přece nepřijeli (přijeli jsme sem kvůli tričkům, a to jsme získali jenom jedno). Ani možná výhra velkého LEGOvého modelu lodi Millenium Falcon nás nijak extra nepovzbudí, protože tohle nejsou Hunger Games, aby nám přála štěstěna.
Ještě se zastavujeme u stánku s oldschoolově vypadající hrou jménem Defunct od švédského studia Freshly squeezed.
„Dobrý den, pánové, nechcete si zahrát?“ láká nás blíž Robert Graff, jeden z tvůrců. Jako zarytý PCčkař nechávám otěže Xboxu Petrovi, který se ihned vrhl po gamepadu a už se projíždí po otevřeném světe jako podivná postavička s kolem místo nohou.
„Tu hru jsme udělali jako školní projekt ve druhém ročníku vysoké,“ vysvětluje nám Robert a posléze pyšně dodává: „Udělali jsme ji asi za osm týdnů.“
„Vážně?“ ptáme se s Petrem unisono, a tak nás Robert ještě více nás překvapuje: „Dokonce jsme byli ve Švédsku zvoleni nejlepší hrou roku.“
Uznale pokýváme hlavou, když mi Petr předává gamepad, abych opět předvedl, jak to s ním neumím. Když se konečně dostávám do cíle, s díky se s Robertem loučíme a přesouváme se na poslední místo, které vypadá jen trochu zajímavě.
Technologie od společnosti Tobii, díky které můžeme pohybovat kurzorem myši jen pomocí očí nás vtáhne a na nějakou dobu nepustí, jak se brzy dozvíte v našem článku.
V rámci dlouhé chvíle si pak jdeme do vedlejší budovy pro vstupenky na úterní konferenci Sony, od které si slibujeme snad alespoň jedno velké ohlášení. Jen tak tak stíháme přednášku od Kyle Rowleyho z Remedy Entertainment, který zajímavě popisuje, jak budovat dobrý příběh, a dává nám příklady z jejich her jako je Alan Wake, Max Pane, nebo připravovaný Quantum Break.
Tím pro nás první den GDC končí a my se vracíme zpátky do hostelu, abychom to mohli všechno sepsat. Bohužel je pro nás konference zatím spíše zklamáním, ale nezoufáme. Hlavní je tu totiž GamesCom a ten nám svou náruč otevře již tuto středu.
