Risen 3 je jako prvotřídní nafukovací panna se skvělým vyvážením stran ceny a obsahu, bohužel s jednou velkou vadou na kráse: vzhledem staré báby.

Ke svému účelu poslouží více než dobře, a i na "svůj věk" má pořád co nabídnout, ovšem neustavičného nutkání přehodit přes ní nejbližší pytel a sáhnout po novějším modelu, se v průběhu hraní jen zřídka kdy zbavíte.

Po prvních minutách ale zjistíte, že taková "maličkost" jako grafické zpracování se koneckonců stává spíše příjemným nostalgickým návratem do dob, kdy pojem jako Indie, či Kickstarter v naší hvězdné soustavě zkrátka neexistoval. Faktem ale pořád zůstává, že na hru z tohoto roku by jí hádal málokdo.

Děj se točí kolem bezejmenného pirátského floutka. Příhodného kapitána nesčetné posádky bažící po nehynoucím slávě a bohatství, kterému scénář propůjčil charisma cynického fláku masa, a přibližně stejnou osobnost.

Náhoda tomu chtěla, že na jedné ze svých mnohých výprav s cílem nalezení bájného pokladu přijde o duši, a předčasně se tak odebere do pirátského limba. Posádka ho na nedaleké pláži zakope a v jedné z místních hospod tuto neblahou vzpomínku za dopomoci všeho, co teče z hlavy totálně zažene.

I přes veškerou snahu (a že jsem se opravdu snažil), jsem se sním zkrátka za žádnou cenu nedokázal sžít. Informací o něm je pomálu, a hlas, má jako čerstvý padesátník po řádně propařené noci s hlasivkami zdevastovanými hektolitry alkoholu v kombinaci s chladným příkopem, coby včerejším noclehem. Možná má na tom svůj (ne)velký podíl tvorba postavy, která zde zkrátka úplně chybí. Škoda.

Posléze, v řádu několika málo týdnů je za dopomoci teatrálního šamana přiveden k životu, a v roli prázdné schránky bloumající po světe uvržen do spletitého slepence událostí, za jehož náplň by se nemusela stydět kdejaká mexická telenovela. Ou, ou, ouuuu! A abychom nezapomněli, dojde i na pletky s titány, stínové lordy, přisluhovače zla, a záchranu celého světa.

Originalitou zkrátka příběh nijak nad svými vrstevníky nevyčnívá, nýbrž po vzoru starého páprdy v zapadlém pajzlu pějícího pořád a dokola tu samou baladu ničím nenadchne, ani neurazí.

Samotné konverzace jsou už na tom v porovnání s klišoidním příběhem mnohem lépe, a i nadále tak potvrzují německé vypravěčské nadání. Postavám nechybí osobnost (tedy, jak kterým), rozhovory nepůsobí nijak uměle ani přehnaně formálně a zejména vedlejší úkoly umí upoutat pozornost, a na několik desítek hodin vás tak odtrhnout od příběhové peripetie. Byť, většina úkolů doslova lpí na přímočarém postupu, známém též pod pojem: dojdi/najdi/seber - zabij/vyřiď/dones.

Jenže, to těžko může být bráno jako vítka. Na nic lepšího než na roky ověřený koncept nikdo nepřišel, a sám se obávám, že už ani nepřijde. Na poměry "velkých" otevřených RPG se tak objeví i questy poměrně originální, které ve valné většině rozpohybují vaší bránici a donutí tak i zarytého cynika k (ne)chtěnému úšklebku.

Na jednom z několika ostrovů tak okusíte moci voodoo, zahrnují očištění a záchranu něštastníka, který se shodou náhod vymočil na posvátné kameny místního kmene. Na jiném se naopak stanete podržtaškou mlsného čaroděje, jehož chuťové pohárky žádají vykoupení v podobě čtyř ostrovních specialit. A na dalším, se na oplátku postavíte bok po boku ukecanému dobrodruhovi, snažícího se vykrást poslední nepřibitou věc v chrámu v zakázaném území.

Postupem času se ovšem dostaví i úkoly, s již tradiční náplní (dones mi ty a ty kytky, přemluv toho a toho k něčemu co chci, popřípadě mu to seber), které se v kombinaci s "přeplácaností" světa stávají o poznání stravitelnější. I takový banální úkol, jakým sběr určitých květin jistojistě je, může vyústit v několika minutovou odbočku zahrnující objevení nových lokací, postav a úkolů s nimi spojenými.

U "Piraňí" je totiž známým nepsaným pravidlem, že výhradně hráči prohledávají každičký herní kout, jsou zpravidla odměňování těmi nejfajnovějšími kousky, které ve hře lze získat.

Jednotlivých prostředí si v průběhu hraní vyzkoušíte nespočet, a najdete tu snad každý archetyp krajiny včetně jeho obyvatel - od gotického, přes tropický a africký, až po mírně mytologický.

Třetí Risen se tak snaží oprostit od pirátského odéru, kterým byl jeho předchůdce doslova nasáklý a hráčům tak možná trochu pouťově nabídnout od všeho trochu.

Díky tomu svět nezačne jen tak nudit, a i když se pyšní obrovskou rozlehlostí, je jeho otevřenost spíše individuální záležitostí. Žádné nekonečné bloudění po širokých pláních vás opravdu nečeká. Jednotlivými ostrovy lze bez problému doslova proběhnout v řádu několika minut, a tam, kde vás vývojáři v danou chvíli jednoduše nechtějí, tak před vás postaví buďto příliš silné nepřátele (což je logické, a hře to tak přidává na autentičností), prozatím neprůchodnou překážku (na jejíž pokoření nemáte dostatečné schopnosti), popřípadě nekompromisní neviditelnou zeď (?).

Prostředí jako takové je tak značně rozmanité, a oproti předchozímu dílu i více rozlehlejší, otevřenější a přístupnější. A to i přes to, že se odehrává takřka na těch samých místech co předchozí díl, u nichž se i nadále neobejdeme bez loadovacích obrazovek.

Co se ovšem německým vývojářům musí nechat, je krásně vymodelované prostředí, které je i zde modelované výhradně ručně, a ve výsledku tak navozuje pocit větší neokatosti.

Značný podíl na větším pocitu volnosti má rovněž znovuzačlenění možnost plavání, s kterým se ovšem moc daleko od břehu stejně nedostanete, a obdobně jako grafická stránka samotné hry působí na první pohled až příliš zastarale.

Co ovšem Risen 3 ztrácí na kráse (a že toho je) dohání, a plně vynahrazuje svým obsahem, a dává nám tak připomenout, že grafická pastva pro oči hraje v tomto žánru spíše druhé, bonusové housle.

Ve městech a jeho přilehlém okolí tak narazíte na kratochvíle jako tradiční vesnickou chlastačku, házení nožů na terč, či hru v páku. O dům dále pak vyřešíte patálie místních obyvatel, vydáte se po stopě záhadného pokladu, u místních obchodníků nakoupíte tolik potřebný proviant a následně se s dvacítkou nově otevřených questů vydáte na lov pouštních ďáblíků. A aby to nebylo málo, sem tam oprášíte svůj zlodějský um.

Sám mám v prozatímní době nahráno více jak 20 hodin, přičemž mám splněno na 300 questů, z čehož valnou většinu tvoří výhradně úkoly vedlejší. Obrázek si tak můžete udělat sami.

Obdobně rozsáhlý koncept skýtá zprvu nepřehledný vývoj postavy, který s ničím takovým, jako sbíráním netečného množství zkušeností a následovného levelování nepočítá. Tedy, skoro. Namísto XP-ček zde za takřka každou blbůstku ze strany hráče získáte sebemenší množství slávy, tedy jakýsi místní ekvivalent bodů určených výhradně k navýšení hráčových statistik. Na své si tak přijdou všichni milovníci čísel, které se s každým navýšením vyhoupnou o kousíček víš.

Hned od samotného začátku pak rovněž máte možnost tahat za sebou jednoho ze svých dostupných pomocníků (časem se vaše posádka postupně rozrůstá, a sní i lidé, které na svou cestu můžete přizvat), kteří bohužel postrádají dvě zásadní věci. Možnost zadání jakéhokoliv příkazu (počkej tady a měli bychom se rozdělit se opravdu nedá počítat) a inteligenci. V situacích, kdy to vážně nepotřebujete tak často dochází k tomu, že váš partner ve zbrani jednoduše zaútočí na vše, co zmerčí.

Když pak dojde na souboje, bude se asi názor napříč hráčskou obcí dosti razantně lišit. Z řady směrů je slyšet samá, nekritická chvála, ze strany druhé, až přílišná prkenost. Protože ale souboje rozhodně nejsou příliš snadné, budete se namísto přílišného taktizování a vyhodnocování situací snažit o zuřivé klikání, a být tak tím prvním, kdo svého oponenta umlátí.

Do toho se speciální útoky (svého velkého návratu se dočkala i magie, která zde hraje velmi významnou roli) užívají dosti obtížně, protože se nespustí hned (postava musí nejdříve dokončit současný útok), a mnohdy tak dochází k úsměvným situacím.

V zápalu boje se pak nešťastným řešením stává rovněž konzumace proviantu a lektvarů. Otevření inventáře zde totiž sdílí jednotné tlačítko spolu s vytasením/zastrčením meče zpátky do pochvy. Výsledek si tak můžete domyslet samy.

Do značné míry to ovšem zachraňuje fakt, že léčivé prostředky lze bezstarostně šoupnout do kolečka "rychlého vytáčení", kde své místo rovněž uplatní ikonky patřičných kouzel. Ovšem ani to, není ve výsledku příliš veselé východisko.

Jistý přísun variability na celkovém soubojovém vzezření má ve výsledku i konečný výběr jedné ze tří dostupných frakcí, čítající lovce démonů, strážce a voodoo piráty. Každá pak hráči nabídne svůj vlastní příběh, postavy, nové vybavení, haldy nových questů, možností a celkově tak změní pocit z hraní. Za zkoušku tak stojí všechny.

Osobně jsem vstoupil do řad tajemných lovců démonů, kteří mi již od samotného začátku padli do merku. Své na tom má i fakt, že jako první jsem navštívil právě jejich domovský ostrov, Calador.

Kromě ne zrovna povedených animací (ty někdy působí až příliš lacině, a nejednou si všimnete, že ji vlastně vidíte už podruhé, pouze s jiným face liftem), určitých herních prvků (z nichž nejzávažnější je asi umělá (ne)inteligence partnerů) a ne zrovna přátelského kola "rychlého vytáčení", je ve hře povedené naopak vše, co se alespoň malinko týká herního obsahu.

Učení se nových speciálních útoků neprobíhá v inventáři, nýbrž u příslušných osob, a to za předpokladu dosažené hodnoty daných statistik (útok, obrana, magie, střelba ze zbraní) a pěkně naducaného měšce. Peníze tak neztrácí svou hodnotu, a ve výsledku budete rádi za každičký uškrobený zlaťák.

S učením nových schopností pak jde v ruku v ruce taktéž odborná specializace na určité povolání. Ve hře se tak můžete stát kovářem, zlatníkem, zbrojířem, zlodějem, či lovcem...

Je toho zkrátka nepřeberné množství, a kompletní zvládnutí všeho, co hra nabízí, vám zabere pěknou řádku hodin.