Stejně jako se hokejoví a fotbaloví fanoušci těší na začátek záři nebo třeba basketbaloví na říjen, čas příznivců herního zpracování wrestlingu nastává na přelomu října a listopadu. Kadoročně totiž vychází simulátor WWE z dílny japonských Yukes, který zaštiťuje společnost 2K Games, jenž převzala štafetový kolík od dnes již neexistujícího THQ (budiž ti země lehká). Letošní ročník, druhý pod vlaječkou 2K, je však opět něčím speciální, neboť se série vůbec poprvé vydává také na pole nových konzolí – PlayStation 4 a Xbox One. Je to úspěch?
Jedním z největších lákadel letošního ročníku byla premiéra plnohodnotného módu kariéry, který tak skvěle funguje v basketbalové či baseballové sérii v úvodu zmiňovaného vydavatelství. Podobně také zde si vytvoříte svého wrestlera, abyste se zúčastnili náboru nováčků do NXT pořádaném na americké Floridě. Váš výkon zcela nečekaně zaujme a tak dostanete šanci, čímž začíná spletitá cesta od prvních zápasů v NXT, přes Superstars, Main Event, Smackdown až po Raw a to nejdůležitější – hlavní zápas na Wrestlemanii.
Uznávám, na první pohled vypadá vše skvěle. Tréninková pasáž je zpracována velice hezky (až na nezastavitelnou otravnou pusu vašeho trenéra) a pak to přijde, první zápas v NXT a zisk místního titulu. Ujme se vás William Regal, jemuž později zajistíte rozlučku s kariérou (ale to opravdu předbíhám), dostanete první zkušenostní body a "peníze" (tedy jiný typ zkušenostní), které lze investovat do zlepšení schopností vašeho wrestlera či odemykání dalších chvatů (různé OMG momenty, odstranění pěnové ochrany rohu ringu, atd.). A stejně tak přijdete na to, že nejste hodnoceni ani tak za svá vítězství, jako spíš za to, jak moc se divákům váš zápas líbil.
Jenže jak budete postupovat dál a dál, uvědomíte si, že tu něco nehraje. O čem totiž skutečný wrestling je? O příbězích dokreslující kontext toho, co a proč se v ringu děje. Během kariéry v WWE 2K15 to však moc často nezažijete. Například já jsem v tomto módu za devět odehraných hodin zažil všehovšudy dva plnohodnotné příběhy s cutscénami (po příchodu do Smackdownu si mě podali The Shield a před Night of Champions si Ric Flair nachystal několik historických výzev). Sami uznáte, že je to příšerně málo. Na začátku každého roku si totiž vybíráte tři PPV, jichž se chcete zúčastnit a zbytek máte "volno".
Přesněji řečeno vám Vickie Guerrero suše oznámí "hm, teď pro tebe nic nemáme" a nasadí vás do zcela náhodných zápasů bez jakéhokoliv kontextu. Navíc, z nějakého neznámého důvodu nelze měnit jejich obtížnost, tudíž jste zaseknutí na té normální. Tuto volbu nechápu a prý nejsem sám, jak naznačují různá internetová fóra. Pevně doufám, že vývojáři tento nedostatek brzy napraví. Normální obtížnost je totiž pro wrestlingově alespoň trochu zkušené hráče po několika zápasech až nedůstojná, protože to není výzva a vlastně ani zábava. Koho by také bavilo v ringu neustále dominovat.
Této dominanci napomáhá i již dříve zmiňovaný systém získávání schopností za vydělané zkušenosti a peníze. Protože zatímco na začátku musíte pečlivě škudlit každý bodík, po příchodu do Main Event už dostáváte takové sumy, že je vlastně ani nemáte za co utrácet. Já sám jsem se nakonec rozhodl nic dál nezlepšovat a alespoň takhle si trochu zvýšit obtížnost. Inu, moc to nepomohlo. Vlastně jsem měl co dělat, abych kariéru nevypnul nebo svého wrestlera neexportoval a nezačal raději hrát "konkurenční" WWE Universe. Jenže ouha, to je možné až po příchodu do Raw a na to už jsem neměl sílu.
Dojmy z kariéry jsou tak více než rozporuplné. Na jednu stranu umí být zábavná a příběhy vybírá náhodně na základě vašeho statusu (face či heel; podle mého super nápad), na tu druhou je to zcela beznápaditá série náhodných zápasů, z nichž se velice rychle stane nudná rutina. Příliš tomu nepomáhá i čistě textová komunikace skrze sociální sítě, kde do vás Triple H, Vickie Guerrero a ostatní chrlí ty neustále stejné hlášky.
Přísná hodnotící měřítka tak snese pouze mód 2K Showcase, tedy singleplayerová kampaň inspirovaná reálným wrestlingem. Tentokráte se autoři zaměřili na dvě slavné rivality tohoto tisíciletí, konkrétně nedávný dlouhotrvající spor CM Punka s Johnem Cenou a také Triple H versus HBK po jeho návratu v roce 2002. Jejich zpracování je dosti podobné minulým rokům. Kombinace reálných záběrů, generovaných cutscén a samotných zápasů funguje stále dobře. Jediná výtka tak směřuje snad jen k faktu, že podobných sporů není ve hře více. Namátkou mě napadá třeba Hulk Hogan versus Randy Savage, HBK versus Y2J, Edge versus Mick Foley,... Vím, že netrvaly tak dlouho jako první dva, ale určitě by přispěly k daleko větší variabilitě.
Ke změnám došlo i v samotném ringu. Jako první vás asi napadne grafika a ano, skutečně vypadá báječně. Byť musím přiznat, že někteří wrestleři vypadají nějak divně (třeba Ryback). Ale nezůstalo jenom u grafického kabátku, změnami prošla i hratelnost. Tou největší je zavedení systému životů a staminy. Především stamina zcela zásadním způsobem změnila způsob, jakým zápas probíhá, neboť si zkrátka už nemůžete dovolit ty šílené nekonečné sekvence chvatů co předtím. Dřív nebo později si zkrátka musíte odpočinout, jinak vám tak říkajíc dojde šťáva. A asi nemusím dlouze rozepisovat, jako vypadá vyčerpaný wrestler, to koneckonců snadno uvidíte při zápasech v televizi.
Menší změnou je úprava systému při vzájemném zaklesnutí. Ještě loni byste v podobných situacích mačkali X (respektive A) jako psychopati, letos vás to čeká maximálně při submissionech (naštěstí už stačí mačkat jen jedno tlačítko). Autoři systém nahradili jednoduchou minihrou, při níž obě strany vyberou preferovaný úchop a na základě pravidla „kámen-nůžky-papír“ se vybere vítěz. Pak se rozjede druhá minihra, při níž hledáte správný úhel natočení pravého sticku. Kdo to zvládne rychleji, získá v zaklesnutí výhodu. Wrestler s výhodou má také možnost až třikrát minihru přerušit s pomocí úderu nebo páky a vše začne zase od začátku.
Uznávám, popis v předchozím odstavci může působit strašně složitě, ale ve skutečnosti je to až primitivní (jenom já to neumím snáze vysvětlit). Zavedení něčeho podobného určitě vítám, na druhou stranu však vítěz první fáze zaklesnutí dokáže soupeři bez problému ubrat polovinu jednoho pruhu života, aniž by měl šanci reagovat. Také jsem některé hráče viděl stěžovat si na systém protichvatů, prý je zatím nefunkční. Nemyslím si. I já jsem s ním měl ze začátku problém, ale dá se na něj velice snadno zvyknout. Zkrátka už nemůžete tak říkajíc bezmyšlenkovitě spamovat, neboť to hra bezpodmínečně trestá. Trpělivost se naopak vyplácí a ten správný moment nastává těsně před úderem.
Asi se zdá, že negativům v případě WWE 2K15 odzvonilo, ale bohužel tomu tak není. Podobně jako v případě letošního NHL také zde spousta zavedených věcí chybí, především těch pro kreativně laděné jedince. Nejde vytvořit vlastní příběhy, vlastní chvaty, vlastní divu, vlastní arény, vlastní tituly, dokonce nejde ani vložit vlastní hudbu do intra. A když už mluvíme o intrech, nabídka použitelných animací je také o dost chudší, omezuje se hlavně na skutečné wrestlery. Vlastně ani samotná tvorba wrestlerů nenabízí tolik možností, co loni. Z tohoto pohledu to letos tedy skutečně žádné terno, spíš návrat o několik let dozadu.
A to se vlastně dá říci o celé hře. Na jedné straně září perfektní hratelnost, grafika či 2K Showcase, na té druhé pak vykukují výrazně omezené možnosti tvorby nebo nedodělaná kariéra. To porovnání s NHL 15 vlastně dokonale sedí. První ročník obou titulů se na nových konzolích povedl, ale jenom z části. Ta druhá pak potřebuje dodělat, čehož se s velkou pravděpodobností dočkáme příští rok. Tudíž trpělivost!
