O projektu Dear Esther už jste možná (více či méně) slyšeli. Ale na rozdíl ode mne ho většina z vás nedostala za úkol zrecenzovat, což musím uznat, jest poměrně veleořech. Normálně nemám problém napsat cokoliv o čemkoliv – kuchařku studentských receptů ze Strahova, milostný dopis pro vaší holku…dokonce jsem dokázal vypotit i jednu diplomovou práci. Ale recenzovat Dear Esther to je jiné kafe. Hra-nehra s nejasným příběhem a variabilním herním zážitkem se už na první nedá posuzovat jako zbytek toho, co si můžete normálně koupit na PS Store.

Nicméně autoři tvrdí, že Dear Esther hra je, takže se k ní tak budu snažit chovat. Můj první průchod hrou trval cca hodinu a půl a celou dobu jsem nevěřil tomu, co se přede mnou odehrává. Asi tak po dvaceti vteřinách člověku dojde, že grafikou DE rozhodně neuchvátí, to by spíš dostala Iveta Bartošová Nobelovku in memoriam. Koneckonců se jedná o remake remaku módu pro Half-Life 2 a běží tedy na dnes již hodně zastaralém Source engine. V třetím a čtvrtém aktu se sice situace o trochu zlepší a hra se vám možná začne i trochu líbit, ale první dva jsou bídnější než česká YouTube scéna.

O ostrovu, na kterém se vše odehrává, by se před deseti lety řeklo, že je zpracován moc hezky, ale dnes kvůli tomu lidé jásat do ulic nepůjdou. U projektu, který se snaží hráči poskytnout unikátní audiovizuální zážitek a vtáhnout ho maximálně děje, je to zásadní problém a přesto, že je mi grafika většinou skoro ukradená, to v tomto případě nejde nezmínit. Protože koukání po okolí je to jediné co ve hře jde dělat. Autoři to myslí natolik vážně, že kromě chůze (levý stick) a rozhlížení se (pravý stick) můžete už jenom zoomovat (všechna ostatní tlačítka). Geniální.

Čas od času začne náš protagonista (rozuměj hlavní postava) u toho všeho očumování skal a trávy vykládat střípky příběhu. Smysl se v tom hledá hůř než u věšteb cikánky Jolandy, a i když mám zajímavě a poeticky vyprávěná story běžně velmi rád, nejvíce na nich ocením to, že mají smysl, ne jen že jde o shluk slov, která k sobě pěkně ladí a dobře to zní, když je někdo převypráví. Pokud se rozhodnete DE zkusit, může se stát, že budete mít o něco lepší prožitek, protože část průpovídek je „náhodně generovaná“, tedy nemusíte slyšet to samé co já. Sami autoři přiznávají, že člověk může hrou projít, aniž by mu celý příběh dával byť jen trochu smysl. Nevím, jestli mě má tohle uchlácholit, ale nefunguje to ani trochu. Abych byl objektivní, některé částečky příběhu jsou hezky napsané a díky dobrému dabingu je poslouchání opravdu balzám pro uši, avšak bez celkového kontextu to je jako byste si vytrhali listy z knihy, polovinu z nich spálily, druhou zamíchali a pak přečetli. Jestli je tohle to, co chcete, DE si náramně užijete.

Vyjma příběhu jsou náhodně generovány některé předměty, které se na ostrově nacházejí, asi aby té náhody nebylo málo. Může jít o fotky, nápisy nebo jen harampádí, ale člověku by to mělo pomoci dokreslit si příběh. Roztroušením těchto artefaktů se vývojáři snaží hráče podněcovat k prozkoumání tajemných zákoutí ostrova a nejít jen po jasné cestě stále kupředu. Jenže to mě přešlo hned poté, co jsem došel do slepé uličky, ve které jsem našel starou pneumatiku a pak jsem se musel snad pět minut vracet zpět na hlavní cestu. Pět minut, během kterých se nic nestane, jen se táhnete jak smrad za deset let nemytým bezdomovcem, posloucháte jak si to vítr sviští trávou, jdete a doufáte, že teda alespoň hrdina něco zablábolí…a ono nic.

V těchto momentech je hraní DE vážně otrava, tak jsem si řekl, že bych se měl zkusit do hry co nejvíce ponořit, vypnul jsem tedy světla, nasadil sluchátka a pořádně se zaposlouchal. No a pořád nic. Nevím, kdo z autorů přišel na to, že se hlavní postava musí hýbat rychlostí paralyzovaného lenochoda jdoucího na kastraci, ale to je vážně síla. Chlápek nespěchá nikam, asi ví, že má času dost, protože hru už jste si koupili a je se nemůže nic stát. Když se snažíte spadnout z útesu, jen vás hra vrátí zpět na okraj, když se pokusíte utopit, stejně se pak objevíte hned zpátky na břehu, jen dostanete archivement za topičství. Trofeje jsou tu taky celkem zábavně vymyšleny, protože zlatou trofej rozhodně dostanete dříve než první bronzovou, asi odměna za to, že jste hru nevypnuli.

Prakticky jediné co mě u Dear Esther udrželo až do konce, byla zvědavost a fantastický hudební doprovod. Ústřední motiv je opravdu bravurní a soundtrack jsem si poslechl i samostatně. Škoda jen, že autoři s ní trochu šetří, jinak by i ten šnečí pohyb byl jakž takž snesitelný. O něco lepší je, když si hru zahrajete s komentářem vývojového týmu. Zaprvé začnete chápat, proč je hra taková jaká je a zadruhé mluví vývojáři celkem často a tak si při tom ostrovním šourání alespoň můžete poslouchat, jak mezi sebou klábosí, jenže to zase neslyšíte nic z příběhu. Na druhou stranu ne každého asi zajímá vývoje her jako mě, a může to pro něj být nudné.

Jako pro mne hra samotná a to jsem si ani nekoupil. Hra stojí 10 doláčů a kdybych je zaplatil, asi bych se jal zajímat o to, jak je dostat zpět a koupit si místo toho něco co mě pobaví, třeba stará čísla Bravíčka (budiž mu země lehká). Pokud o koupi přemýšlíte, zkuste nejdřív zauvažovat, jestli vám nestačí podívat se na někoho, jak DE projde na YouTube, protože to mi přijde úplně dostačující. Nejradši bych DE ani nehodnotil, páč jakožto hra nestojí DE ani za na pětkrát zlomenou grešli a jako experimentální zážitek už to v této době taky úplně nefunguje, i když možná by k tomu pomohla nějaká ta dobře uzrálá zelená medicínka od souseda ze zahrádky. Nicméně díky Dear Esther se The Chinese Room dostali do povědomí a vyprodukovali mnohem záživnější věci, ale důvod proč si titul koupit v roce 2016, vážně moc nevidím.

Za poskytnutie hry na recenziu ďakujeme spoločnosti Premier