Všelijakými rebooty a remaky se to v posledních letech jen hemží a staromilcům, mezi které také patřím, srdce radostí plesá. Jednou z posledních sérií, které se dočkaly polo-remaku, jsou kozáci od Ukrajinských GSC Game World, tvůrců např. série S.T.A.L.K.E.R. a právě série Cossacks, jejíž první díl odstartoval příběh tohoto studia. Cossacks: European Wars (zasazená do časů 17. a 18. století) vyšla v době, kdy jsme poctivě proháněli druhý díl Age of Empires a pokud jste byli jako já, zprvu jste si na ní pěkně vylámali zuby… a ostatně to samé se mi přihodilo i v Cossacks 3.

Hlavní devizou série jsou totiž taktické bitvy s takřka neomezeným počtem jednotek, kdy na mikromanagementu jednotlivých skupinek opravdu záleží. Bonusy, které mají jednotlivé typy jednotek proti jiným, jsou vskutku brutální a pravidlo starých RTS, že největší armáda vítězí, vůbec neplatí. Kvalita těžce drtí kvantitu. V samotné hře se o tom ostatně přesvědčíte opravdu rychle, zvlášť pokud jako já hned po tutorialu skočíte to režimu náhodné mapy. Pokud váš um pro podobné strategie již notně zrezivěl, připravte se na těžce defenzivní hru nebo prostý postup stylem pokus omyl. Než jsem se přeučil postupy počátku každé hry a dokázal spolehlivě odrážet první výpadky protivníka, trvalo mi to déle, než jsem ochotný přiznat. Tohle opravdu není Age of Empires.

Na rozdíl od klasických strategií byla ekonomika Cossacks zjednodušená opravdu na kost. Postavíte důl, naženete do něj nevolníky, maximálně jej párkrát vylepšíte a můžete na něj úplně zapomenout. Stejné je to i s těžbou ostatních surovin. Každá vycvičená jednotka však ke své funkci potřebuje určité suroviny – pěší kopiníci potřebují jíst, mušketýři a kanóny zase přestanou střílet, pokud vám dojde železo nebo uhlí. Objem své těžby tak musíte přizpůsobovat velikosti své armády, která je opravdu alfou a omegou hry. Na začátku hry tak nemá smysl soustředit se na co nejlepší nastartování ekonomiky, jako třeba právě v AoE2. Postavíte mlýn, dva doly, někoho pošlete na dřevo a kámen a honem budovat armádu, na zbytek (hory upgradů, další suroviny a budovy) dojde později.

Bavíme se zde o soubojích opravdu masivních armád, kdy největší formace mohou mít až 200 kusů jednoho typu jednotky. Těch hra obsahuje cirka 70 a jedná se většinou o pár základních typů, které se liší drobnostmi napříč různými národy. Těch hra nabízí v základu rovný tucet a další budou součástí DLC. Pět z nich si vyzkoušíte v příběhových kampaních, další jsou k dispozici v potyčkách s AI nebo multiplayeru. Kvalita AI je v Cossacks 3 dosti kolísavá a patří mezi největší bolístky tohoto remaku. Snad nejhorší je umělá inteligence vašich vlastních jednotek, které se chovají jako smečka hladových psů a při spatření nepřítele ochotně opustí svoje formace. Stejný problém nastává, pokud jednotky vyšlete proti nepříteli sami a často se zdá, že o vítězi rozhoduje náhoda. Schválně jsem si hru před jednou z potyček v kampani uložil a následný střet si prošel několikrát za použití stejné strategie. Výsledky se docela razantně lišily, ač byl postup naprosto stejný. Kampaně jsou jinak plné všelijakých zvratů a nenadálých událostí, takže je potřeba být neustále ve střehu. Navíc se nejedná o často herně zpracované historické období, což je jedině plus pro vývojáře.

Technicky hře není takřka co vytknout, graficky vůbec neurazí a podle tvůrců engine umožňuje až deset tisíc jednotek současně na mapě, což je opravdu slast sledovat. Co však zamrzí, jsou problémy s multiplayerem, které jsou však v tento moment daleko méně časté, než po vydání, kdy byl multiplayer prakticky nehratelný. Stále se ale setkáte s občasnými záseky, někdy se mapa vůbec nenačte a obecně platí, že čím větší množství jednotek povolíte, tím větší šance, že hru nedokončíte. Hardwarové nároky Cossacks 3 nejsou nijak krvavé, v podstatě si pro FullHD vystačíte s tři roky starou mašinou, hra ovšem při střetech stovek a tisíců dokáže proškolit takřka jakýkoliv systém i hodně vysoko nad doporučenými požadavky (i5-3470, 4GB, GF560).

Vzato kolem a kolem, Cossacks 3 jsou remakem staromódní hry z dob, kdy RTS žánr opravdu vzkvétal, s pěknou barevnou grafikou, důrazem na taktiku, promyšlenou skladbu jednotek a jejich mikromanagement ve formacích, ovšem z přelomu tisíciletí si také přinesl místy opravdu hloupou AI a nálož bugů, především těch multiplayerových, které snad nebudou její štít špinit příliš dlouho. Osobně mé potěšení ze hry stoupalo s pozvolným nabíráním zkušeností s jejími postupy a následně opět klesalo s nacházením děr v umělé inteligenci a potížemi s hrou více hráčů.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Comgad