Hail to the king, baby! Duke Nukem, nesmrtelná legenda je zpět. Jméno, které se nesmazatelně zapsalo do videoherní historie, a které jistě netřeba dlouze představovat. Osvalený blonďatý supermacho zbožňující přízeň žen pochybných mravů, který z duše nesnáší každého emzáka, který by jen pomyslel na to, že by nějaké té kočandě zkřivil jediný chloupek na těle, se stal videoherním symbolem druhé poloviny devadesátých let. A to především díky velesúspěšnému třetímu dílu série nesoucí jeho jméno - Duke Nukem 3D.
Eskapád s Dukem za ta léta vyšla celá řada. O Duke Nukem Forever a jeho (ne)úspěších se tu vůbec rozepisovat nebudu, to by bylo na celý článek nebo spíš dva, a ostatní hry, ruku na srdce, vlastně moc známé nejsou, ačkoliv jsem spinoff Manhattan Project i DN2 měl osobně rád. Z toho vyplývá, že jediná úspěšná hra s Dukem v hlavní roli je právě DN3D a je tak skoro otázkou jestli si pozici videoherní ikony tento egoistický parchant vůbec zaslouží. Naštěstí můžeme říct, že ano i kdyby už nikdy žádná další pořádná hra nevznikla, protože DN3D byla taková pecka, že status legendy si zaslouží bez debat. Koneckonců i začátky nejlepšího herního webu na světě jsou s touto hrou spjaty, neboť s Karlem jsme se seznámili právě při hraní Dukematchů a až potom, co jsme si párkrát pocuchali nervy, jsme se rozhodli, že bychom taky mohli o hrách občas i něco napsat. Jásejte.
Ke dvacátém narozeninám Gearbox (jež momentálně značku Duke Nukem vlastní)vysílá Duka na výlet do světa a nám připravil reedici s pekelně dlouhým názvem Duke Nukem 3D: 20th Annivesary World Tour, na níž se podíváme v této recenzi. World Tour obsahuje původní hru i s datadiskem (což jsou 4 kampaně), jednu novou kampaň od původního level designera (jestli je to dobře toť otázka vkusu, rozhodnutí ponechám na vás), nové Dukovo hlášky (opětovně nadabované v kvalitě hodné roku 2016, ale pokud jste pravý fanda, můžete si to v nastavení vypnout a poslouchat ironické průpovídky v původní kvalitě), rozšířený soundtrack, komentáře původních autorů, remasterovaný Build engine s True 3D renderingem a pár dalších drobností. Titul se dá pořídit za 20 dolarů na Steamu, 400 Kč pro Xbox One a 550 Kč pro PS4, což vpravdě není úplně málo na dvacet let starou gamesu, takže je potřeba brát to v potaz.
Hra samotná se samozřejmě příliš nezměnila. Jde o jednu z prvních FPS, jež běží na vlastním enginu, který byl následně použit například v původním Shadow Warrior nebo vietnamské vyvražďovačce Nam. Engine nebyl úplně dokonalý ani ve své době a hry, které na něm běží, vždy bezpečně poznáte na první dobrou. Ačkoliv se dal považovat za vyspělý a uměl věci, o kterých se vám třeba v Doomu nesnilo, měl také pár pořádných masařek, třeba špatné zacházení se zelenou barvou, kvůli kterému hra leckdy vypadá trochu vyblitě jak české telebrity po večírku, kde byl chlast zadarmo.
Rozhodně všem doporučuji si ke hře pouštět komentáře autorů, ve kterých se dozvíte spoustu zajímavých věcí ohledně potíží, se kterými se museli při vývoji potýkat a jak je řešili, pak se vám nedokonalosti enginu nebudou zdát tak hrozné. Zapnutím True 3D režimu hra opravdu získá trochu jiné kontury, lépe se v ní míří a nevypadá pak jako výplod z roku 1996, nýbrž cca. léta páně 1997 (původně jsem chtěl napsat 1998, ale pak jsem si uvědomil, že ten rok vyšel Half-Life a Unreal), jenže zase se tak WT ztrácí feeling původní hry. Na druhou stranu nejde o žádné drama a titul se pak hraje o mnoho líp, takže doporučuji, protože tohle rozhodně není procházka po Red Light District, ale budete se muset pořádně otáčet, aby Duke vůbec nějaké ženskou ještě někdy viděl.
Souboje s nepřáteli probíhají ve zběsilém tempu, neboť běh je opravdu svižný (a ještě můžete Duka trochu nakopnout steroidy) a vyžadují od hráče, aby se uměl dobře a přesně pohybovat, vyhýbat se cizáckým střelám, jako mě hezké holky na diskotéce, a zároveň správně volit zbraně. Těch je ve hře dohromady rovný tucet a užijete si s nimi hromadu vražedné zábavy. Rozprsknout hromadu létajících chobotnic raketometem nebo zmenšovat a následně zašlapávat bezbranné pigcopy, zatímco do toho Joh St. John aka. Duke Nukem hází jednu hlášku za druhou, to jednoduše baví i po těch letech a když vše půjde od ruky, pocit z dobře odvedené mimozemské genocidy budete mít parádní.
Dá se říci, že na dnešní poměry je hra hodně těžká a to i na nižších obtížnostech. Zdraví se vám samo od sebe neobnovuje (sice můžete donekonečna pít vodu z kohoutků a rozbitých hydrantů, ale to je pro našeho hrdinu podřadná činnost a taky to trvá hrozně dlouho, fuck that), nepřátelé se spawnují i v místech, ve kterých jste před chvílí provedli úspěšný antiemzácký úklid za pomocí doktora Devastátora (nejčastěji tedy za vašimi zády) a i obyčejný poskok vám kolikrát dá brokovnicí ťafku za 30 a více HP.
Aby Gearbox (respektive Nerve) dnešní hráče úplně neotrávili, objeví po smrti časová osa a můžete se vrátit do kteréhokoliv okamžiku předcházejícímu Dukovu (více či méně) heroickému skonu při záchraně světa. Nemusíte se tak otravovat s neustálým savováním svého progessu a snadno tuhle funkci můžete lehce abusovat, kdy po nevydařeném souboji, který jen tak tak přežijete, našeho blonďáka odděláte střelením raketometem do zdi, a zkusíte to znovu doufajíce v lepší výsledek.
Leveldesign je hodně specifický a v roce 2016 by v nové hře asi moc úspěchu nesklidil. Jakožto starý harcovník mám většinu levelů nahranou hodně dobře, ale i tak jsem se párkrát ztratil a frustrovaně hledal cestu dál (protože podívat se na YouTube je trapný). Moc tomu nepomáhá ani fakt, že častokrát jsou spínače odemykající cestu dál, schovány na hodně nepravděpodobných místech. Monstra jsou zase po vzoru pravých laúků zalezlá v temných zákoutích, kde nejsou vůbec vidět a engine je ani při výstřelech neodhalí. Stává se tak, že po vás kdosi střílí a vy vůbec nejste schopni přijít na to, odkud včelky bodají.
Na nějaké ukazatele, indikující kam máte jít, abyste level dokončili, můžete s ledovým klidem rovnou zapomenout. Je jasně vidět, že už je trochu jiná doba. Sami autoři to v jednom svém komentáři zmiňují, tenkrát bylo hledání cesty dál de facto gameplayem, lidi to bavilo a hra jim vydržela o trochu déle, pokud se ve hře ztráceli. Sám si vzpomínám, jak jsme si jako malí s kamarády říkali, kde kdo objevil nějaké to tajemství, ideálně nějakou polonahou babu. Secret spoty jsou takové třešničky na dortu, které se ale v mnohých případech nedají nalézt jinak než úplnou náhodou, a pokud nějaký chcete mermomocí najít, nezbývá než zkoušet obejít všechny zdi ve hře a doufat, že uspějete nebo zavolat Jolandě. Ale na druhou stranu v Dark Souls to je stejné a nikdo si nestěžuje.
Nové úrovně v páté kampani jsou na tom z hlediska designu o něco lépe a díky možnostem přepsaného enginu trochu lépe i vypadají. Nalezneme v nich i novou zbraň, plamenomet (který je snad ještě méně užitečný než nástěnné miny a nejvíc je nebezpečný hlavě Dukovi) a nové nepřátele čili i ti, kteří původní DN3D znají nazpaměť, si dočkají něčeho nového. Trochu mrzutý je multiplayer, který jsem bohužel neměl šanci zkusit, jelikož mi hra nikdy nenašla žádné lobby, do kterého bych se mohl přidat, a ke mně se taktéž nikdo nepřipojil. Nevím kolik je na PS4 aktivních hráčů, čekal bych, že pár jich bude, ale bohužel. Můžete sice zkusit poměřit síly s boty, což vás bude bavit dvě tři hry, než se radši půjdete dívat na Války skladů nebo jinou blbost. Botům vývojáři zapomněli (čti – vykašlali se na to) implementovat jakoukoliv znalost map a některé dveře si prostě sami neotevřou a budou pak jen běhat střílet základní pistolkou, což to není úplně výzva, jakou bychom si představovali.
A tím jsme se dostali na závěr našeho výročního turné. Hodnotit Duke Nukem 3D: 20th Annivesary World Tour popravdě není úplně nejsnadnější. Já osobně jsem si hraní užil a královsky jsem se bavil, nicméně těžko říci, jak moc je to způsobeno všemi dobrými vzpomínkami, které mám na původní hru. Nostalgie je mrška, a když zastřelíte emzáka, sedící na v kabince na hajzlíku, těžko se ubráníte úsměvu, stejně jako při sledování archaických CGI cutscén nebo při cpaní dolarovek striptérkám („Shake it baby!“).
Všichni mně podobní staromilci si hru nejspíš užijí stejně jako já, ale obavy mám o hráče, kterým je herní historie cizí a Duke Nukem 3D jim vlastně nic neříká. Jasně, hra vydrží relativně dlouho, jenže hledání cesty dál v nepřehledných levelech a koukání na 20 let staré textury asi není to pravé ořechové. Popkulturní narážky, ať už na billboardech nebo v Dukových hláškách, taktéž nemusí mladému hráči nic moc říct, protože se vážou ke starším filmům a událostem, čili je to opravdu prekérka. Kdyby hra stála 150 kaček, bylo by to jinačí, ale vzhledem k tomu, že za stejnou cenu si pořídíte třeba Wolfenstein: The New Order, je to na pováženou. Ale taky musíme brát v potaz, že Duke je prostě legenda, a patří se mít nějakou tu jeho hru ve sbírce, jinak by taky mohl přiletět a udělat s námi krátký proces. A to vážně nechcete. Takže rozhodnutí je na vás, já už hru mám a jsem šťastný a spokojený (a naživu).
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Gearbox
