Marco Polo je hra pro 2-4 hráče, která se nese v obchodním a soutěživém duchu. Vžijete se do obchodníka v době, kdy se po světě jezdilo na velbloudech a váš oblíbený kupec přivezl tolik zboží, kolik jeho oslíci unesli. Na jednu partii budete potřebovat necelou hodinku ve dvou a něco přes ve čtyřech hráčích, ale vždycky záleží na individuálních schopnostech. Hra je kompetitivní, tedy stojíte všichni proti všem a soutěžíte o body, které na konci rozhodnou, čí výprava byla nejúspěšnější. Klasicky začneme pravidly, pak se pokocháme zpracováním. Nakonec si trochu něco vytkneme a zabalíme.
Protože je to hra soutěžní, musíte na ni být minimálně dva, ale svět není dost velký na přemíru obchodníků, takže maximální počet jsou 4 hráči. Rovnou z první vám řeknu, že maximální počet hráčů je také nejlepší. Tím netvrdím, že se ve dvou nepobavíte, jenom někteří cestovatelé (vysvětlím za moment) jsou prostě až moc dobří na hru ve dvou a třech hráčích. Na začátku musíte rozložit a připravit plán, rozložit suroviny a peníze, zamíchat žetony obchodních smluv. Pak si každý vyberete svého obchodníka, naberete kostky a můžete se pustit do hry.
Každý z obchodníků má jisté zvláštní schopnosti, které při svých cestách více či méně využívá. Tomu, jakého obchodníka si vyberete, musíte přizpůsobit svou strategii. Někdo rychleji cestuje, jinému se zase lépe plní obchodní smlouvy. V průběhu pěti kol musíte zahrát tak, abyste získali co nejvíc bodů, k čemuž vede několik cest. Na herním plánu jsou vyznačená města, kde můžete zakládat obchodní stanice a získávat tak různé bonusy. Na začátku kola všichni hráči současně hodí kostkami, které mají k dispozici, a ty pak následně popořadě umisťují na různé akce na herním plánu. Tak můžete nakupovat na tržišti, cestovat, vtírat se do chánovy přízně či získávat obchodní smlouvy a černé dočasné kostky. Ne všechny akce jsou stejně drahé, obchodování se zlatem vás přijde na celkem tři kostky, ale odměny za splněné obchodní smlouvy na druhou stranu opravdu stojí za to.
Pokud hrajete v partě zkušených obchodníků, má hra dost svižné tempo a na nějakou nudu rozhodně nebudete mít čas ani myšlenky. Nestačí totiž jen přemýšlet nad tím, co chcete udělat vy, ale jak zabránit soupeřům, aby neudělali, co chtějí oni. Balancovat na tom, jestli se vám vyplatí připlatit si pár mincí za to, abyste další kolo začínali, nebo jako šedá eminence z pozadí předstírat, že vám vlastně o nic nejde, abyste jim pak vyfoukli pod nosem to, co jste chtěli celou dobu. Strategie se ale musí podmanit i největšímu ničiteli snů - náhodě - v podobě vrhu kostkami. Extrémně nešťastné hody jsou sice kompenzované mincemi nebo velbloudy, ale to je pouze malou cenou útěchy za ty tři pětky, o kterých budete snít od začátku. Náhoda ale může pracovat i ve váš prospěch, protože kupní smlouvy se taktéž rozdávají zamíchané, takže ani nebudete potřebovat vysoká čísla, abyste získali ty, jaké chcete.
Ať na to jdete od lesa či z moře, cestovat se musí. Ten, kdo první přijde a založí obchodní stanici v nějakém větším městě, shrábne unikátní bonus (pro extra zábavu doporučuji bonusy před hrou neotáčet), v menších městech pak obchodní stanice generují něco na začátku každého kola. V rámci pěti kol je všechno o rychlosti, abyste vůbec něco stihli. Později se ještě budu věnovat tomu, jak je pět kol málo. Nesmíte otálet a snažit se šetřit na potom, protože to přijde zpravidla šesté kolo, a to už je mimo hru. Na výhru není žádný zaručený recept, respektive jej ani nejde mít, protože každého obchodníka musíte využívat jinak kvůli jeho speciálním vlastnostem. Bohužel je to právě ta urgence, která vás celou hru provází, jež vás zážitek mění z napínavého a strhujícího na poněkud nervózní a rozpačitý. Podle pravidel je ale pět kol dost, tak prostě po pátém kole sečtete body, spočítáte splněné smlouvy a pokloníte se tomu, kdo z vás byl nejúspěšnější.
Ale to je tak všechno. Dál ni krok. Říše chána Kublaje přivítá prvního hráče hned deseti body. Nebo, pokud hrajete s Kublaj-chánem jako obchodníkem, v Pekingu začínáte a máte těch 10 bodů a zdejší obchodní stanici automaticky. Pěkný bonus, ale překoná některé ostatní? Jak kdy, záleží jednak na vašich protihráčích a štěstí v kostkách. Někteří obchodníci jsou ve dvou hráčích srovnatelní s podvodem, ale ve čtyřech lidech se hra přechyluje na souboj kostek, které jsou stejně důležité jako vaše strategie.
Velký problém, který s hrou máme, je vyváženost postav, v těsném závěsu následováno omezeným počtem pěti kol, během kterých musíte skončit. Postava, kterou máte doporučenou do začátku, Raschid ad-Din Sinan, vás nechá navolit si hodnoty kostek ve svém kole. Ještě jednou. Můžete si dle libosti navolit, jaké hodnoty vám padnou na kostkách, se kterými budete to kolo hrát. Tím de facto vyhazuje z okna veškerou strategii a plánování, protože i tady platí, že čím vyšší hodnoty vám padnou, tím víc zboží můžete dostat, tím výhodnější smlouvy uzavřít a celkově prostě nedokážu ani pochopit, komu toto mohlo přijít jako dobrý nápad. Ve dvou hráčích je to nezastavitelná mašina a hrát proti němu prakticky nemá smysl, ve čtyřech už je daleko slabší, respektive jeho "nadřazenost" není tak vidět, protože když mu zase obsadíte ta nejžádanější pole, musí pak za umístění svých kostek platit pořádnou sumu. Každá z postav je v určitých situacích "až moc dobrá", vždy záleží na rozmístění bonusů u měst a obchodních smluv, které se na desce objeví. Takže pokud budete hrát pouze v plném počtu, mnohem důležitější budou schopnosti vaše (a hodnoty na kostkách) než to, s jakým obchodníkem jste na cestu vyrazili.
Malý počet kol sice zaručuje celkem rychlou partii, ale zase ubírá množství strategie, kterou můžete do hry vložit. Hned od začátku je možné určit, podle rozmístění bonusů ve městech, kudy vaše cesta za co nejvyšším počtem bodů povede. Vůbec by nám nevadilo, kdyby hra měla jiné podmínky vítězství než pět kol a dost, což si také můžete libovolně doma upravovat pomocí vlastních pravidel. Lepší nám přišla hra do určitého počtu bodů (třeba do 150 nebo 200), kde byly některé zvraty často až nervy drásající. Některým obchodníkům totiž déle trvá rozjezd, ale když se dostanou do třeba sedmého kola, jsou schopní nepředstavitelných věcí. Jiné úpravy, respektive jejich nevyužití, ale nechám na vás, hra i sama o sobě nabízí celkem širokou znovuhratelnost. Jen nám prostě pět kol přijde málo. Velké žetony značící tři jednotky některé suroviny by také mohly být o něco odlišnější, ale to je něco, co třeba mně osobně vůbec nevadilo. Celkové zpracování hry je velmi příjemné na pohled, pravidla jsou srozumitelně sepsaná a bez chyb, navíc zde existuje velký prostor pro domácí úpravy aniž by to snížilo zábavné prvky, které Marco Polo nabízí.
Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme Albi
