Dnes se podíváme na další z dlouhé řady tzv. Diablovek, žánru, kterému stále kraluje jeho pomyslný „zakladatel“, herní série Diablo, které si i přes poměrně dlouhou dobu od vydání posledního dílu stále drží na pomyslném trůnu co do kvality či neustálé podpory autorů z Blizzardu. Ano, titulů tohoto typu vychází každoročně několik, nicméně v dnešní recenzi se mrkneme na to, jak se podařilo vývojářům z Eko Software propojit daný žánr s univerzem Warhammeru ve svém kousku Warhammer: Chaosbane. Jestli se jedná jen o nepovedenou napodobeninu nebo stojí za to skočit do hry po hlavě, to se již dočtete na následujících řádcích.
Warhammer: Chaosbane je tedy typickým zástupcem izometrických hack and slash RPG her, které jsou mezi hráči stále poměrně populární, nicméně ne každá dokáže náročné hráče uspokojit. Co se dějového zasazení týče, nacházíme se v období po invazi Chaosu, kdy se císařská armáda pod vedením Magnuse vydává do opětovného boje s Chaosem s jediným cílem. Porazit jejich šampiona. Tento čin se sice podaří, nicméně jak již to tak bývá, po návratu zpět se ne vše zcela vydaří, jelikož Chaos se tak lehce nevzdává. Váš hrdina poté, pod dohledem mistra Teclise, dostává nelehký úkol – zjistit co se stalo s Magnusem a vrhnout se do lítého boje za záchranu jeho i celého spořádaného světa.
Jelikož se opět jedná o RPG, samozřejmě nechybí možnost volby postavy. Tentokráte můžete vybírat celkem ze čtyř charakterů, které se od sebe klasicky liší specializacemi a speciálními schopnostmi či magickými útoky. K dispozici tak je válečník Konrad, mág Elontir, trpasličí bojovník Bragi a elfka Elessa. Já, tíhnuvší k hrubé síle, jsem na první průchod neomylně sáhl po trpaslíkovi, mistrně ovládajícím sekery, nicméně i vzhledem k trofejím, které hra nabízí, mě patrně průchody i s dalšími postavami neminou. Hra jako taková začíná v centrálním „hubu“, v tomto případě paláci a od této chvíle se již samozřejmě chová jako klasická diablovka, ve které prim hrají questy a loot. Takže se můžete bez obav vydat pro první úkoly, které se odehrávají po většinu času v kobkách a katakombách, přičemž jejich náplň je po pár hodinách vcelku dost repetitivní. Tomu nepřispívá ani fakt, že hra, ač je rozdělena celkem do 4 aktů, tak se většinou úkoly v rámci aktu odehrávají v podstatě v nachlup stejných lokací, přičemž hlavním rozdílem je pouze cíl, který máte na daném místě pro změnu udělat.
Jednou se tak vydáte do podzemí s cílem zachránit určitý počet přeživších, po druhé v té stejné lokaci narazíte na bosse nebo máte za úkol nalézt ukryté předměty. Ano, nemusí se jednat o věc, která by vám měla hraní zcela znechutit, nicméně je to rozhodně škoda, jelikož lokace jako takové nejsou ani nikterak rozlehlé, takže si je během pár průchodů zapamatujete takřka dokonale. Tím hlavním tahákem kromě příběhu je však samozřejmě soubojový systém a loot, o který jde v podobných hrách především. Ano, kořist je to, co by mělo vaši pozornost udržet přikovánu k dané hře tohoto typu, tak jak se s touto oblastí popasoval Warhammer: Chaosbane? Inu, předměty, vypadávající z nepřátel jsou klasicky rozděleny do kategorií – běžné, vzácné, legendární apod. Co se jejich počtu týče, rozhodně si není na co stěžovat a je dobré vidět, že vliv na to, co vám padne má skutečně jen a jen obtížnost. Zatímco na lehčích si budete po padnutí nějakého toho exkluzivnějšího kousku „bouchnout šampáňo“ a poděkovat herním bohům, jelikož jich je jako šafránu, na vyšších obtížnostech si na legendární vybavení sáhnete mnohem rychleji, což je pochopitelné. Snaha se přeci cení, nebo ne? Pravdou je, že na snadnou obtížnost nebudete mít při hraní pravděpodobně žádné problémy vše „usekat“ sami, jelikož nepřátelé šikovaní v hordách padají po pár ranách.
Tím se dostáváme k soubojovému systému. Jak již bylo řečeno, schopnosti a útoky byly vytvořeny specificky pro každou postavu, přičemž pro jejich aktivaci využijete v podstatě všechna tlačítka gamepadu. V rámci postupu hrou si poté odemykáte jak vylepšení stávajících útoků, tak i zcela nové variace a netrvalo nikterak dlouho a můj set byl nastaven pro mě ideálním způsobem. Je jen na vás, jestli se v soubojích rozhodnete využívat všech možností útoku, které má vaše postava k dispozici, nicméně v praxi jsem využíval celou hru v podstatě zhruba čtyři z nich. Souboje jsou, jak jsme u her tohoto typu zvyklí, poměrně frenetické a nezřídka si zabojujete s desítkami nepřátel najednou. Samozřejmě, ti příliš inteligence nepobrali, takže si můžete dosytosti užít situací, kdy na sebe pobíháním natáhnete skutečně velkou skupinu, kterou pak rozprášíte pár dobře mířenými ranami, působícími poškození vícero nepřátelům najednou. Co se jejich variability týče, tak narazíte jak na malé potvůrky, které disponují schopností spojit se do jedné větší potvory, které rázem naroste několikanásobná hodnota zdraví oproti prťavým jedincům, tak i na větší kousky, do kterých už bude nutno chvíli bušit a ideálně kombinovat i s nějakými těmi speciálními silami než padnou. Samostatnou kapitolou jsou poté souboje s bossy, kteří představují nebezpečí hlavně v kombinaci s neustále nabíhajícími podpůrnými potvorami, takže občas je nutno rychle se rozhodnout, po kom se vrhnout jako prvním. Jednotliví nepřátelé také volí rozličné útoky, takže narazíte jak na slepé „jednoraňáky“, tak i na specialisty na útoky na dálku, kteří vám dokáží slušně mířenou ranou ubrat řádnou porci vašeho zdraví.
Co nedílně souvisí s lootem, je bezesporu inventář vašeho hrdiny, který, je-li špatně či zmatečně navržen, dokáže spoustu hráčů také spolehlivě štvát. Tomu zde naštěstí tak není a jelikož jste „nuceni“ přehazovat vaše vybavení prakticky neustále, zajisté oceníte na první pohled viditelné a přehledně zpracované porovnání s aktuálně vybaveným předmětem či zbrojí. U jednotlivých kategorií předmětů ihned vidíte, jestli se zde nachází nějaká nová věc a u ní posléze i barevně odlišenou lepší/horší vlastnost útoku či obrany, na kterou má vliv. Oproti tomu stromy schopností jsou poměrně komplikovanější a je potřeba brát v potaz i level, na kterém je možné schopnost přiřadit mezi vaše aktivní, nicméně na vše se dá zvyknout a po chvíli se budete orientovat i v této nabídce.
Za což jsem autorům neskonale vděčen, je implementace multiplayerové složky, která ve Warhammer: Chaosbane figuruje jak v online, tak i offline režimu a zajisté mi dáte zapravdu, že lokální kooperace v podobných hrách obvykle zvyšuje faktor zábavy. Zde tomu není jinak a vše funguje jak má, i když jsem tento režim pouze krátce vyzkoušel. Bohužel kolem sebe nemám dostatek podobně laděných hráčů, co se dá dělat. Nicméně můžete hrát ve čtyřech na jedné konzoli, a to je fajn. K čemu jsem přičichnul o poznání více, byl a hra více hráčů online a ani zde jsem nezaznamenal žádné závažné problémy. Hráče, kteří se odpojí téměř instantně nahradí noví spolubojovníci, lačnící po online zábavě, takže nikdy nebudete sami. Pravdou je, že občas jsem měl „kliku“ na pořádně vylevelované bojovníky, se kterými se z průchodu úrovněmi stala procházka růžovou zahradou, nicméně jsem neměl nastavenu nejvyšší obtížnost, takže je možné se v takových případech uchýlit i k tomuto řešení.
Jedna věc mi však už tak fajn nepřišla. Tou jsou aktivity, kterými se můžete zabavit po dohrání příběhu. Moc jich totiž není a vaši pozornost si tak patrně příliš nezaslouží. Jedná se o expedice, kdy se vydáváte na stará známá místa, která jsou nezřídka zlehka upravena a v podstatě jen čistíte hordy nepřátel s vidinou nějakého lepšího vybavení. V případě režimu Relic Hunt si k tomu stejnému můžete přičíst vyšší obtížnost a možnost zisku unikátního vybavení. Inu, a posledním, čím se můžete zabavit je režim Boss Rush. V něm je vaším úkolem znovu pokosit řadu bossů z příběhového režimu, ovšem tentokrát s nožem na krku v podobě časových limitů. Vývojáři sice již odtajnili, že postupem času přidají do hry nějaký ten obsah navíc – placený i bezplatný – nicméně pravděpodobně půjde pouze o nějaké kosmetické věci či vyšší obtížnosti.
Technické zpracování není na nikterak špatné úrovni. Za celou dobu hraní jsem na konzoli PS4 Pro nezaznamenal vůbec žádné propady snímkování, a to ani v těch nejvypjatějších situacích, kdy se kolem vás hemží desítky potvor. Grafika je na standardní úrovni, všechny postavy jsou slušně rozanimovány a i když okolní prostředí může po delším hraní působit skutečně stereotypně, kouká se na něj naprosto v pohodě. Zásadní výtky nemám ani ke zvukové stránce, i když kupříkladu dabing působí vcelku amatérsky a mnohdy úsměvně. Jde vidět, že rozpočet rozhodně nebyl určen pro tuto oblast. Oproti tomu různé skřeky, zvuky úderů a podkresová hudba jsou v pořádku a nejedná se o žádný průšvih, i když se nejedná o nějaké orgie. Jako zásadní problém by se tedy daly vypíchnout v podstatě dvě věci, které by potenciálním hráčům mohly vadit. Jednou je bezesporu nepříliš propracovaný endgame obsah a tou druhou startovní cena této novinky. Dokázal bych si představit, že kdyby byla nastavena rozumněji, spousta lidí by neváhala pustit se do tohoto zhruba dvacetihodinového dobrodružství co nejdříve. Nicméně částka, za kterou se nyní Warhammer: Chaosbane prodává, nemusí být sympatická všem.
Titul Warhammer: Chaosbane bych tak doporučil pořídit všem fanouškům diablovek, kterým postačí užít si příběh a nebo kolem sebe mají alespoň pár přátel, se kterými by chtěli hru projít. Rozhodně se nejedná o špatný počin, nicméně se nabízí úvaha, jestli z daného tématu a žánru nešlo přeci jenom vyždímat o něco více, případně se pokusit o nějaké inovace.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Comgad
Ceny hry Warhammer: Chaosbane srovnáte na Zboží.cz.
