Když se řekne stealth akce nemůžu jinak než vzpomenout na Hitmana nebo Dishonored. Ačkoliv agenta s čárovým kódem znám už mnoho let, osobně si mě více získalo právě Dishonored a jeho místi až tajemná atmosféra společně se zajímavým prostředím. Když se mi tak do ruky dostalo Aragami 2, byl jsem zvědavý zdali se budou opakovat stejné pocity jako u Dishonored. Vítejte v zemi samurajů a tajemných sil.
Hned na začátek se musím přiznat, že první díl Aragami jsem nehrál a nemohu tak oproti jiným znalcům porovnat rozdíly mezi těmito kusy natož pocity, které se ve mně během hraní míchali jak těsto v kuchyňském robotovi. A nyní k samotnému příběhu nebo spíše alespoň náznaku příběhu. Ten začíná smrtí hlavního hrdiny a jeho probuzení v záhadné vesnici, kde je mu jejím stařešinou vysvětleno, že zemřel a byl proklet, takže není ani člověk ani mrtvý a navíc získává schopnosti, které jsou normálním smrtelníkům zapovězeny. Nemohl jsem se při tomhle prologu zbavit dojmu, že hraju nějakou odnož Dark nebo Demon´s souls, kde je rovněž jedním z principů hry vrácení se do smrtelné nebo lidské formy. Tady se tomu nicméně věnuje skoro celý příběh, přičemž jde i o zachránění zbytku klanu a zničení nepřítele jednou provždy.
Víc toho o příběhu bez nějakých spoilerů říct moc nelze a popravdě on celkově příběh nehraje asi úplně hlavní housle. Už jen jeho podání je řešeno bohužel dosti nešťastně, a to hlavně ve vesnici, kde hra začíná a která zároveň slouží jako základna pro další výpravy. Nejednou jsem si přitom vzpomněl na Monster Hunter World. Stejně jako lovec monster jsem běhal po vesnici, tlachal s domorodci a pokecal se stařešinou, aby mi řekl, jak se věc má a co je třeba udělat. Potom jsem musel znovu přeběhnout celou vesnici abych quest strhnul z nástěnky, resp. označil na mapě a hurá do akce. A kde je ten příběh? No tak ten zajišťují buď cut scény, kterých je minimum a jsou z větší části právě v rámci dané vesnice a nebo pouhé monology po splnění mise.
Co se týká samotné základny, tak v průběhu hraní se postupně odemykají nové možnosti vylepšení hlavního hrdiny, které jsou ale ve finále spíše kosmetické. Třeba kovářka později prodává léčivé lektvary, hvězdice nebo kouřové bomby, ale taky různé masky a zbroje, které jsou odměnou za mise nebo se během nich dají najít. Bohužel ty plní opravdu pouze kosmetickou úlohu a hrdinovi žádné staty navíc nepřidávají. Jediné, co se tak vyplatí jsou právě ony léčivé lektvary. Na druhou stranu je o kousek dál i mistr bojových umění, který naučí, jak si krytem více doplnit staminu, zasadit dvojité smrtící kombo nebo pro zpestření povolat temné síly. Zní to sice krásně, ale v rámci akce se použije minimum.
A nyní konečně k samotným misím Ačkoliv se o hře mluví hlavně jako o stealth akci, není to tak úplně pravda. Je totiž jen na hráči, jak moc se bude chtít zapojit do boje a jaké techniky se bude u mistra učit. Hra zná každopádně tři druhy průchodu misemi. Buď se s utkáte s nepřáteli přímo a zabijete je čímž se vydáte cestou démona nebo si dáte to samé, ale vojáky pouze omráčíte čímž se vydáte cestou duše, a nebo se všude proplížíte za minimálního počtu šarvátek a půjdete cestou ducha (ne toho z Tsushimi). Já volil nejvíce právě cestu ducha spojenou s cestou démona. Prostě jsem se plížil a zabil vše co mi naskočilo na katanu. Ne že by toho bylo do výběru zrovna moc.
Pokud nepočítám nějaké příběhové mini bosse, nabízí hra jen pár vojáků pro úrok nablízko, na dálku a samuraje, kteří hlídají stanovená místa a nehnou se z nich, dokud jim ukazatel pozornosti nezrudne. V průběhu hry se objeví i tvrdší verze bojovníků, ale ruku na katanu, všichni mají IQ dřevěného koníka šógunova synka. Není tak vcelku problém je mnohdy prostě obejít např. po střechách, a nebo prostě v klidu počkat za rohem až se přiblíží na své pravidelné obchůzce a nechat je ať si naskočí na katanu. Abych je ovšem jen neshazoval, musím uznat, že pokud se mi něco nepovedlo a objevil jsem se uprostřed hloučku nepřátel, bylo většinou rychle hotovo a mohl jsem začít hrát znovu, resp. jsem se objevil u bodu oživení a dostal druhou šanci misi dokončit. V případě útěku tak zásadně nedoporučuji se vracet k bodu oživení, protože až se po smrti u bodu objevíte, vojáci ani nestihnou odejít a udělají z vás další z ingrediencí polévky Pho.
Co se týká přímého souboje, přiznávám, že nevím, co si o něm mám myslet. V zásadě je jednoduchý. Udeříte několikrát protivníka, načež úder vykryje, role se obrátí a záleží jen na tom kdo zvládne vykrývat rychleji nebo dostane bolestivý zářez. V případě jednoho na jednoho se jedná o vcelku easy disciplínu okořeněnou úskoky stranou nebo skoky do vzduchu, ale v případě férovek dva na jednoho a více se jedná spíše o hru kočky s myší, kdy já byl ta myš a raději jsem hledal, kde nechal tesař díru a rychle pryč. Důvodem je zápal nepřátel, kdy sotva skončil jeden útok a už na mě svištěl další, přičemž se často našel dobrák, který se mě snažil podrbat mečem na zádech. To je od něj sice hezké, ale díky kameře jsem viděl dobrákovo ostří až ve chvíli, kdy mi už kreslilo mezi lopatkami.
Pro přímí souboj se dají samozřejmě využít i ability naučené od mistra jako například vampirismus, který část zranění převáděl na životy hrdiny. Já si nicméně oblíbil abilitku pro tiché zabití, kdy se z hlubin temnot vynořil stínový drak, chytil vojáka za hlavu a stáhl ho sebou do hlubin nicoty. Hezké na pokoukání, ale pomalu se nabíjela, takže jsem ji mohl použít jen jednou za čas a ostatní likvidovat klasickým způsobem. Ostatně kromě stylů boje je i samotné levely možné projít několika způsoby, resp. cestami. Až na výjimky jsou jednotlivé mise vcelku rozlehlé a mohl jsem se tak plížit mezi uličkami nebo po střechách nebo skákat skrz okna budov. I přes to všechno má ale hra zásadní vadu a tou je neustálé opakování.
Jako by se snad tvůrci inspirovali u série Nioh, které by i vizualizace mapy odpovídala. Na jednotlivých zhruba 10 míst se totiž hrdina vrací stále znovu. Jediné, čím se dané místo liší je nové rozmístění nepřátel nebo zpřístupnění nové části dané lokace. To co fungovalo v Niohu tady ale neplatí, protože ono přidání kousku území není vždy a úkoly jsou stále stejné ať už se jedná o sbírání zásob nebo zabití nepřátel či únosu nebo naopak záchrany nějaké osoby. Nioh v tomhle ohledu alespoň rozlišoval jasně, které mise jsou hlavní a které vedlejší, přičemž právě v rámci vedlejších jsme se na místo vraceli znovu. Aragami bohužel mezi misemi moc rozdíl nedělá a o změně nepřátel kromě umístění také nemůže být řeč.
Co se dá naopak pochválit je hudba. V rámci základny hraje příjemně laděná píseň, která působí uklidňujícím dojmem a opravdu se povedla. V rámci misí naopak dokresluje atmosféru a nemám jí co vytknout. Ostatně by se dala pochválit ještě jedna věc a tou je multiplayer. Ano, opravdu je tu multiplayer a věřím, že by mohl být i povedený. Proč říkám mohl? Protože kvalita mulťáku je přímo úměrná spoluhráči. A pokud budete mít štěstí na hráče jako já, který se vrhne mezi pět vojáků a čeká sebevražedný support no tak to good luck hochu tady vidím velký špatný. Na druhou stranu, pokud byste se domluvili s kamarády, může se tahle hra stát příjemným večerním pokecem, při kterém budete mimoděk likvidovat tupé nepřátele a stihnete si přitom říct kdo z práce doma svojí polovičce nasazuje parohy. Navíc takový kooperativní skok na střechu, kdy se postavy rozpouští v dým, aby se následně zformovaly a zachytily římsy taky nemusí vypadat špatně, nehledě na to, že v průměru čtyřicet nepřátel v rámci mise se ve třech (max. počet hráčů) likviduje lépe než samotnému stínu.
Co říct na závěr. Aragami 2 není špatná hra, není to ale ani žádná pecka, na kterou by se dlouho vzpomínalo. Ačkoliv někomu může učarovat a stráví s ní dlouhé hodiny při sbírání všeho co se dá sebrat a plnění misí na 100%, věřím, že většina hráčů bude mít vzhledem k délce průměrného příběhu a opakovanému vzorci misí problém vůbec hru dohrát. Je to škoda, protože autoři chtěli po úspěšné jedničce určitě doručit hru, která by svým rozsahem konkurovala AAA titulům. Bohužel si ukousli moc velké sousto a nedokázali vše dopilovat do zdárného konce. Zde tak platí, že méně je někdy více.
Za poskytnutí hry děkujeme společnosti Lince Works
