Roma Victor! Zvolal Aelius Maximus Decimus Meridius, když v čele své armády úspěšně rozprášil barbary ve velkolepé úvodní bitvě Gladiátora od Ridleyho Scotta. Jako kluk jsem tenhle film miloval a kdo by taky ne. Zrada, slizounských padouch u kormidla moci, touha po pomstě čestného a spravedlivého hrdiny a spousta krvavých bitek v kulisách starověkého Říma. Nesmrtelná klasika, kterou si vždycky rád pustím.

A má náklonnost k období římského impéria od té doby neopadla. Na této historické etapě je zkrátka něco magického, a ačkoliv člověk s přibývajícími léty zjišťuje, že Římané nebyli zas tak skvělí a většinu svých vynálezů kradli od porobených národů, na věci to moc nemění neb zvyk je železná košile. Touto érou lidské historie však nezůstali okouzleni jen filmoví tvůrci, ale máme tu i řadu herních projektů, v jejímž čele je nejprofláknutější Rome: Total War.

Expeditions Rome je třetím pokračováním Expeditions série, která nás naposledy zavedla na chladný sever v Expeditions: Viking, jež jsem recenzoval před skoro pěti lety. Po spuštění Expeditions: Rome jsem se tak záhy cítil jako doma. Pro čtenáře touto značkou nepolíbené na úvod podotknu, že se jedná o RPG s taktickými tahovými souboji okořeněné o několik dalších mechanik, jenž je zasazeno do historických reálií.

Příběh začíná na palubě galéry, kterou hlavní hrdina používá coby únikový prostředek před neznámým nebezpečím hrozícím jemu i jeho rodině. Famílii však musel nechat na rodné hroudě osudu napospas a po boku svého rádce Synera prchá k dalšímu kamarádovi svého otce, který je čirou náhodou vysokým vojenským důstojníkem. Jop, příběh na začátku připomíná legionářskou soap operu plnou klišé a popravdě, ono to tak zůstane.

To však nutně neberu jako mínus. Autoři z Logic Artists si dali hodně práce s tím, aby příběh dával smysl v rámci skutečných historických událostí a pokud máte pečlivě našprtáno a načteno, budete si mnout ruce. Tedy alespoň zpočátku. Já bez mučení přiznám, že na studium dávné minulosti úplně nejsem a ač se mi líbí římské viadukty či vojenské formace a vím něco málo o tehdejší filosofii z poslechu podcastů, nejsem na danou éru žádným expertem. Hraní tak na mě mělo i lehce edukativní účinek. Na Harvardu bych sice z fleku přednášet nemohl, ale máme tu jasný důkaz o tom, že videohry nejsou jen o bezúčelném násilí.

Tedy, ne že by se hra vyhýbala krvi a vraždění, to opravdu ne. Pokud nepobíháte po městech a táborech a neklábosíte s NPCčky nebo nepochodujete po mapě světa, budete bojovat se bít s nepřáteli Říma a vaší vlastní osoby. Tahové souboje na hexové mapě jsou potěchou pro každého staromilce. Soubojový systém je poměrně klasický IGOUGO, tedy nejdříve provede své akce hráč, poté je na řadě počítač. Není zde žádná iniciativa ani nic podobného, přesto je tu pár twistů. Kupříkladu když vaše jednotka disponuje ovládá vícero typů útoků, může po zabití nepřítele, který je označen jako untrained, zaútočit na další cíl. To poskytuje další taktické možnosti a hodí se mít v týmu vrahouna, který dokáže během jednoho tahu dobít několik načatých soků a ještě si odskočit schovat se za palmu, aby na něj nemohli lučištníci.

Nevýhodou tohoto systému je v případě Expeditions: Rome fakt, že nelze přeskočit tahy počítače. Můžete je pouze zrychlit na dvojnásobek, nicméně v případě rozsáhlých bitev s desítkami protagonistů se z bitky stane projekt o délce maratonského běhu. Většinou jsem se tak přistihl u toho, že jsem při tahu počítače (který hraje i za spřátelené jednotky) přepínal do jiných oken a čekal, až budu opět na řadě.

Boje zpočátku nepatří mezi ty nejjednodušší a dokonce se mi podařilo asi dvakrát umřít, ale s postupem času se vaše elitní jednotka, složená ze společníků a pretoriánů (aka náhradníků, které nasadíte, když jsou hlavní postavy zraněny nebo se o ně bojíte), vybaví nejlepším možným vybavením a naboostí nejdůležitější skills a vše půjde o poznání snadněji. Kromě klasických soubojů však Expeditions: Rome nabízí ještě bitvy hromadné. Jakožto člen významné rodiny jste záhy (asi tak za dvě hodiny hraní) posazen do čela celé legie, kterou následně můžete používat k dobývaní či bránění měst nebo zabírání důležitých staveb jako jsou doly či pily. Bitvy s nepřátelskými hordami neprobíhají ve stylu Total Waru, ale vidíte zjednodušené znázornění aktuálního stavu bitvy. Mrkněte na obrázky nebo si představte Football Manager či CSM.

Výsledky těchto střetnutí jsou kombinací náhody, tvrdých čísel a modifikátorů ve formě volby velitelů a použití akčních karet, jež mohou posunout jazýček vah na vaši stranu. Nikdy se vám však nestane, že byste prohráli, jestliže máte několikanásobnou převahu, takže se vyplatí vždy držet počet vojáků na co nejvyšším čísle a mít svou legii dobře zásobovanou. Pro postup v příběhové linii musíte vždy dobít určitou část mapy, takže pochodováním po mapě světa strávíte slušnou porci herní doby. Aby to nebylo úplně stereotypní, čas od času na vás vyskočí náhodné setkání, které může ale i nemusí mít vliv v dalších fázích hry.

Obecně se ale dá říci, že vaše volby zas tak velkou váhu na vývoj příběhové linie nemají, ačkoliv se vývojáři snaží tvrdit opak. Například všichni členové vaší družiny mají určité osobnostní rysy. Voják Caeso je čestný a otrocký rádce Syneros jest zarytý sexista. Ale ač jsem se někdy schválně choval úplně nevyzpytatelně, jen abych to trochu okořenil, nikdy jsem se nedočkal žádné zásadní reakce. S přibývajícími hodinami si ke svým kumpánům vybudujete trochu bližší vztah, avšak příběh začne začne ztrácet na pospolitosti, což mi sice úplně nevadilo, jen je vidět, že autoři nedokázali udržet nastavenou laťku po celou dobu.

Expeditions: Rome vám má dle oficiálních odhadů zabrat kolem padesáti herních hodin na výchozí obtížnost, což není málo. Je otázka, jestli se budete celou dobu bavit. V mém případě jsem s ubíhajícími hodiny začal ztrácet pozornost, jelikož tahové souboje se vlekly jak politické dobaty o nedělním poledni a legionářské bitvy nebyly přílišnou výzvou. A nezachránilo to ani podařené audiovizuální zpracování. Hudba je příjemně autentická a velmi dobře jsou zpracované i dialogy, jež jsou kompletně nadabované, včetně snahy o korektní starořímskou výslovnost. Alespoň jsem se dozvěděl, že Ceasar se vyslovuje “Kézar”.

Fanoušci série si při hraní přijdou na své, to je nad slunce jasné, ale nejsem si jist, jak moc titul dokáže oslovit nové publikum. Protože ač je Expeditions: Rome dobrá hra, má určitá specifika, která ji vyřazují z mainstreamu. Není totiž ani čistokrevným RPG ani velkolepou strategie typu Crusader Kings, nýbrž kombinací obojího, jež ve výsledku v ničem nevyniká.