Dobrý den, slyšel jste někdy o beránku božím? Že ano? Tak na to zase rychle zapomeňte, protože to vše bylo úplně jinak. Za prvé to nebyl beránek, ale jehňátko a za druhé rozhodně nepřišlo z nebe, ale z těch nejhlubších hlubin pekla. Pokloňte se a začněte se kát ze svých hříchů bezvěrní, neboť k Vám přichází a nešíří pravdu slovem a písmem, ale zbraní a magií. Připravte se topit se v potocích krve a brodit se hromadami vnitřností. Vítejte v kultu jehňátka.
Na začátku všeho bylo poslední jehňátko, které bylo předvedeno před biskupy a obětováno, čímž bylo zabráněno starodávnému proroctví. Do doby, než se nebohé mládě dostalo před Toho, který čeká, který si ho vyvolil ke svému osvobození a potrestání biskupů za to, že sešli z cest víry a chopili se moci. Tak nějak by se dal rychle shrnout úvod a hlavní děj nové hry The cult of Lamb od studia Massive Monsters, které je známé například počinem The Adventure Pals.
Titul by se s největší pravděpodobností dal zařadit do žánru roguelike, který je ovšem obohacený o sociální a budovatelský prvek. Vezmeme to hezky popořadě. Nejvíce mi hra připomínala The Binding of Issac, alespoň co se akční stránky týká. V rámci titulu se toho však dá dělat mnohem, mnohem více. Slovo kult totiž není v názvu jen tak náhodou. Abyste porazili biskupy a jejich přisluhovače, musí náš hrdina nejdříve nabrat sílu a tu získává za pomocí svých následníků, resp. uctívačů.
Po úvodním prologu a zaučení se tak ocitáme na mýtince, kde máme skály k vykutání, stromy k pokácení, hromadu místa pro stavbu a pouhý pár kultistů. Je načase s tím něco udělat. První co musím vyzdvihnout je grafika a opravdu roztomilé zpracování. Kdybych pominul úvod, působí celé prostředí nesmírně pohádkově a barevně, takže byste hru pustili v klidu i svojí ratolesti, ať si buduje se zvířátky vesnici v lese. Do doby než otevřete budovatelské menu a najdete jámu pro pohřbení těl, pranýř, svatyni, modlu a další radosti, které patří ke každodenním radostem života v kultu.
Jeho základním kamenem je vůdce, v tomto případě jehňátko, které sbírá sílu ze svých následníků a to pomocí každodenní mše, dáváním dárků a čerpáním energie z modliteb. První dvě možnosti slouží k vylepšování gearu používanému při procházení dungeonů. Poslední dává možnost odemknout nové stavby v rámci vesničky. Tvůrcům se rozhodně nedá upřít fantasie, když se podíváme na rozmanitost staveb a propracovanost celého systému. Pokud chcete být silný leader, musíte mít spokojené noshledy, pokud budou spokojení noshledi, bude silný leader a nepřátelé nemají šanci. Takhle to celé zní jednoduše a vcelku jako idylka. Ukočírovat však celý tenhle zvěřinec, to je ovšem něco úplně jiného.
Zpočátku jde všechno lehce. Surovin je dost a první nutné stavby jako je modla a chrám se postaví v klidu, stejně jako postýlky pro věrné věřící a kuchyň, aby bylo kde vařit. Pak jsou to ovšem už jenom starosti. Pokud si totiž špatně rozvrhnete suroviny a nebude se vám ve venkovním světě dařit, zásoby surovin včetně jídla rychle dojdou, zvířátka začnou být nespokojená a vše jde akorát tak do háje zelenýho. Kapitolou samou pro sebe je pak zajišťování potravy. Pokud spasete bobule, které v okolí kultu rostou, musíte doufat, že k vám venkovní svět bude milosrdný a nabídne při vašem tažení dostatek potravy. Kromě základních bobulí sice můžete uvařit i jídlo z trávy, ale zvířátkům za to hrozí postih, což samozřejmě nechcete.
Ke komplexnosti hry pomáhají právě i vaši kultisté. Aby se náhodou nestalo, že trávíte hodně času jen ve vesnici, občas za vůdcem přijde některý z jeho učedníků s úkolem, které ho často donutí jít něco posbírat ven a zajistit tak zároveň posun v příběhu. Na druhou stranu je to ovšem past, protože v okamžiku, kdy při misi zemřete a jste opět oživeni ve své základně, pomyslí si o vás ostatní, že jste slabí a poklesne vám ukazatel víry. Ten je přitom v této sociální a stavitelské části alfou a omegou kromě již zmíněného jídla. Pokud víra klesne na určitou úroveň, stane se z některého z poskoků heretik a nejen, že nebude pracovat, ale co je horší, začne kázat ostatním o lžích a falši božského mesiáše. S takovým je třeba se rychle vypořádat. Na druhou stranu vidět jelena s rudýma vyvalenýma očima, který vztekle žvatlá do homemade megafonu je jedna z nejvtipnějších a nejroztomilejších věcí, jaké jsem kdy viděl.
Možností, jak se nespokojensem vypořádat je několik. Při vedení kultu totiž lze po nasbírání tří kusů kamenné desky určit nové přikázání. Části desky lze získat vylepšováním následníků za pomocí darů a požehnáními nebo při výpravách. V rámci přikázání lze vybrat například obětování následníků, jejich povznesení či pragmatické vražení kudly do zad. Poté se v rámci svatyně vybere příslušný rituál a heretik je definitivně odstraněn. Pokud byste o něj nechtěli nadobro přijít a dát mu druhou šanci, poslouží stará dobrá kláda, denní nápravné kázání a zvířátko je po pár dnech zpět ve věrném stádečku.
Nástrah je v rámci budovatelské části mnoho a najít tu správnou rovnováhu mezi spravováním vesnice a toulkami v divočině dá opravdu zabrat. The Cult of Lamb navíc občas dává trochu nelogické nebo nesplnitelné úkoly. Asi nejhorší, co se mi stalo, byl úkol, kdy jsem měl postavit budovu na kterou je samozřejmě potřeba dřevo, které jsem ale neměl. Problém nastal, když jsem chtěl opustit vesničku, což mi nebylo umožněno dokud nepostavím danou stavbu. Nezbylo mi tak nic jiného, než opustit hru a začít hrát úplně od začátku. Vcelku to zamrzelo.
Druhá příhoda byla spojená s výpravou do dungeonu, kdy jsem hrál pozdě v noci a únavou usnul. Poté co jsem se ze svého dřímotu probral, jsem s hrůzou zjistil, že hra běžela tak dlouho, že stihlo uplynout třicet herních dní. Dokončil jsem tedy dungeon a vrátil se do základního tábora v očekávání nejhoršího. A moje vize se naplnila beze zbytku. Šest mrtvých kultistů, vyčítavě čekalo na příchod svého pána, aby jim uvařil nějaké jídlo, zatímco jejich šéfík v klidu pochrupával na gauči. Ani nejupřímnější víra vás však neuchrání před smrtí hladem, a tak to věrné ovečky jedna po druhé vzdávaly a odcházely do věčných lovišť. Zůstalo jen jedno zvířátko, které mělo už také smrt na jazyku. Uvařil jsem tedy to nejlepší co jsem mohl a svého jediného následníka opečovával jak nejlépe jsem uměl. Odměnou mi bylo jeho oznámení, že cítí, jak jeho tělo a kosti chřadnou, což je známka, že v mých službách strávil celý život. V ten okamžik zestárnul a oblékl si bílé roucho, tedy známku stařešinů. A tím jeho produktivní věk skončil. Takový nohsled je dobrý už jen na čerpání síly při ranní mši nebo jakýkoliv druh obětování pro zlepšení víry zbylého stáda.
Ačkoliv se situace mohla zdát bezvýchodná, opak je pravdou. Prostě jsem uvařil další jídlo a znovu se vydal na novou výpravu. Jak už jsem zmínil hra mi nejvíce připomínala nebohého Issaca, s tím rozdílem, že prostědí je o dost pestřejší než jeskyně či sklep, který se nacházel pod domem Issacovy matky. Pravidla však zůstávají stejná. Po příchodu do lokace čeká na hrdinu jedno zaklínadlo a jedna zbraň bez kterých se v následujících bitvách neobejde. Zbytek je vše jen věcí náhody.
Lokace se generují náhodně a nikdy se vám nestane, že byste navštívili stejnou mapu dvakrát. Hra se tak rychle neomrzí a naopak člověka láká zvědavost, na co narazí příště. Nevýhodou je neúměrná obtížnost jednotlivých výprav. Zatímco někdy jsem prošel celou cestu až k některému z bossů, jindy jsem měl problém projít vůbec prvními třemi arénami. Kromě soubojů slouží tyto lokace i ke sbírání surovin ať už formou rozsekání všemožných dekorací čí rostlin a zvířat nebo v rámci speciálních místností. V těch je možné najít i nové členy kultu, které je třeba nejdříve osvobodit z obětního oltáře a poté přijmout do své mesiášské náruče. Přitom je možné změnit rasu a celkový vzhled přijímaného.
Další zajímavostí, která vám při putování pomůže, jsou tarotové karty, které přidávají různé bonusy. Kromě toho můžete najít během putování i další NPC, která budou nabízet předměty nebo zadají jehňátku úkol, samozřejmě za náležitou odměnu. Kromě příběhových dungeonů je možné navštívit postupem času i další lokace jako například jezero, kde se dají nejen chytat ryby.
Čím se stáváte mocnějším, tím více možností ohledně vašeho arzenálu máte. Stále platí pravidlo jedné zbraně a jednoho kouzla, ale místo jedové dýky se odemkne například meč nekromanta, který po zabití nepřítele vyvolá jeho ducha, aby zaútočil na jiného nepřítele atd.
Co se nepřátel týká, jejich různorodost není zrovna epická, ale to ve výsledku ničemu nevadí. Nedají vám totiž moc šancí se jejich vzhledem kochat a útočí jakmile vás spatří. I tak se dají rozlišit na základní potvory, jako například netopýry, housenky, žáby a kultisty, mini bosse, kteří čekají vždy na konci konkrétní lokace. A samotné biskupy. Každý biskup má svoje teritorium, které se liší vzhledem a formami nepřátel. Jen kultisté zůstávají stejní.
Ohledně ovládání nemám co vytknout. Snad jedině přílišné brnění ovladače, které mi u tohoto druhu hry přišlo zbytečné. Hra se jinak ovládá intuitivně a rozložení tlačítek mi skvěle vyhovovalo. Stejně jako u většiny podobných titulů bych však doporučil hrát na obrazovce s konzolí zapíchnout v dokovací stanici a ovladačem v ruce. Upozorňuji však dopředu, že pokud byste chtěli svůj kult vzít na cestu například vlakem, bez internetového spojení si nenabrousíte ani dýku.
Co říci na závěr. Kult of lamb je mixem několika různých herních žánrů. Jeho předností je krásné zpracování a mnoho zajímavých nápadů týkajících se vedení kultu. Na druhou stranu hra trpí nevyvážeností obtížnosti, možností záseku kvůli špatně zadanému úkolu a i když se fantazii meze nekladou, The Cult of Lamb má zbytečně možností, ať už jde stavby nebo vylepšování vaší sekty. Trochu střídmosti by neuškodilo.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Devolver Digital
