Call of Duty – hra, která se loni stala modlou všech milovníků akčních stříleček plných akce, krve a mrtvol. Jedna z prvních her, kde jste se nestali superhrdinou, který celou válku vyhraje sám, ale byly jste opravdovou součástí válečného soukolí. Patrné to bylo hlavně na přítomnosti skupinky vašich spolubojovníků, bez které to někdy vůbec nešlo. Hra tehdy do puntíku naplnila své heslo „Ve válce nikdy nejsi sám!“. Ale nebyla to pouze přítomnosti spolubojovníků, která z Call of Duty udělala jeden z největších hitů loňského roku. Hra nabízela skvělou atmosféru, akci a dokázala vás vtáhnout do sebe. Občas se mi stávalo, že jsem od monitoru vstával jen v nejnutnějších případech.
Ale dost již o původním Call of Duty, o tomhle tahle recenze přece není, a přesuňme se k tomu oč tu jde – tedy k datadisku. Ten nevyvíjeli autoři původní hry Infinity Ward, ale studio Gray Matter, které má na svědomí třeba další střílečku z 2. světové války Return to Castle Wolfenstein. Chlapci z Infinity Ward zřejmě pracují na nějakém novém projektu (že by CoD 2?) a tak se rozhodli svěřit vývoj datadisku externímu týmu. Ovšem na hře se jiný výrobce příliš neprojevil. Náplň misí je opět velmi rozmanitá, hra nabízí jak klasické chodící mise, tak i zběsilé jízdy auty, na motorkách či nově obranu velkého bombardéru B-17 z pozice střelce… Opět si zahrajete za tři spojenecké strany, kterými (překvapivě ) jsou Britové, Američané a nakonec Rusové. Na všechny tři kampaně se podíváme pěkně zblízka.
Jako první přichází na řadu Američané a jejich boje v Belgii ve známé Battle of Bulge. Kampaň je rozdělena na 4 mise a začíná poměrně klidně. Zdánlivý klid je však vzápětí zahnán velkým nacistickým oddílem a na první pohled klidná obchůzka ze strhává ve zběsilý útěk na korbě džípu. Ve zběsilém tempu pokračuje i zbytek kampaně, kde si užijete nepřátelské bombardování, mohutnou ofenzívu a chvílemi nebudete vědět kam skočit. Tato kampaň se asi nejvíce blíží původní hře. Po Američanech se vám do rukou dostanou Britové a s nimi i relativní zklidnění vašeho postupu hrou. Na začátku si sice musíte protrpět 20 minutový let bombardérem B-17 nad Nizozemskem, při kterém sestřelíte tolik Messerschmittů, kolik všichni čeští letci za celou válku dohromady. 
Ihned po úspěšném svržení bomb ale přijde a vy se rázem octnete na nepřátelském území, kde vás naštěstí jako první najde starý známý major Ingram a jeho speciální záškodnická jednotka. Pomůžete jim s jejich aktuální misí a později se stanete regulérním členem SOE (předchůdce SAS) a roku 1943 na Sicílii máte za úkol zničit protileteckou obranu v místní pevnosti. Tahle kampaň, je jak jsem již zmínil nejklidnější částí United Offensive, ale na druhou stranu také asi nejméně zábavnou. Přeci jenom více než 15 minut střílet z děla na palubě bombardéru odrovná i tvrdší jedince… A nakonec přichází na řadu Rudá armáda. Jestliže jsem o americké kampani řekl, že se občas odehrává v šíleném tempu, tak pro tu ruskou to platí po celou dobu a to ještě s větší intenzitou. Začínáte bitvou u Kursku a i hned jste (beze zbraně, jak jinak) vrženi do prudkých bojů mezi zákopy. Pokus se vám podaří toto peklo přežít, čeká na vás vzápětí peklo další. Tím je jediná tanková bitva ve hře a můžete si být jisti, že tady se bez funkce save/load neobejdete. Poslední 2 mise ruské kampaně se odehrávají při bojích o Charkov a kdo si pamatuje Stalingrad z původní hry, tak zde se odehrává přesně to samé. Stovky vojáků v rozbombardovaném městě a místy už opravdu vysoká obtížnost.
Všechny mise pro jednoho hráče jsou opravdu dovedené téměř k dokonalosti. Nikdy se nebudete nudit nebo plnit stále ty samé úkoly. Akce je zde opravdu velmi důležitá, ale i samotný design misí je výborný. Hra na vás udělá takový dojem, že budete mít pocit, že jste to opravdu zažili. K designu misí se ale také váží dva největší zápory celé hry. Tím prvním je neuvěřitelná přeskriptovanost všech scénářů. Hra je skripty přímo prolezlá a pokud děláte něco, co tvůrci nezamýšleli, je hned zle. Úsměvně působí hlavně momenty, kdy se na vás valí hordy německých vojáků až do té doby, než dosáhnete určitého bodu na mapě. Jakmile překročíte pomyslnou hranici proud nepřátel se jakoby zázrakem zastaví, ale když budete stát metr před ní, budou se objevovat stále nový a nový Němci až 
do vaší smrti… Jako další příklad můžete posloužit situace, kdy se snažíte nepřítele oběhnout a vpadnout mu do zad. Místo radosti nad tím, jak mazaně jste zvítězili, na vás většinou bude čekat potupná smrt v podobě miny nebo neviditelné bomby z nebes… Pokud půjdete tvůrci navrženou (a většinou také nejpřímější) cestou, na žádné problémy nenarazíte. Pokud ale budete chtít hrát jiným způsobem než chtěli tvůrci, se zlou se potážete.
Jelikož jde o datadisk, nemůžou logicky chybět nové exempláře zbraní. Tady mě tvůrci příjemně překvapili svou nabídkou opravdu neznámých nových zbraní pro každou stranu. Ať už se jedná o automatické pušky Gewehr43 či ruského Tokareva nebo kulomet s trojnožkou, který vyžaduje chvíli na rozložení a poté znemožňuje pohyb, vždy jde o příjemnou změnu, která má ve hře i praktické využití. Posledním přírůstkem na poli zbraní je plamenomet, který si tvůrci nejspíš vypůjčili ze svého Wolfensteina. Ten sice při střelbě vypadá efektně, ale jinak je celkem nepoužitelný. Většinou totiž kromě Němců přismahnete i sebe či své kamarády. Když už jsem u vašich spolubojovníků, je třeba zmínit jejich občasnou natvrdlost. Občas vám dokážou opravdu pomoci superpřesnou střelbou a perfektním krytím, ale když vám zablokují dveře nebo hodí granát pod nohy, asi si dost zanadáváte. Naštěstí se tohle neděje příliš často a tak není důvod se nad tím příliš pozastavovat.
Ačkoliv hra běží na již 5 (!!!) let starém Quake 3 enginu, který je však téměř kompletně upraven, nevypadá vůbec špatně. Nemůže být řeč o nějaké fyzice objektů a podobných vychytávkách her jako Doom 3 nebo Half-Life 2. Byly však vylepšeny efekty výbuchů, kouře či prachu ve vzduchu a ty vypadají opravdu realisticky. Na screenshotech to možná tak nevypadá, ale v běhu tyto nové efekty opravdu vyniknou. Ostatní grafika je plně dostačující a není ničím, za co by se hra musela stydět. Tvůrci prostě vymačkali ze 
stařičkého enginu úplné maximum a United Offensive je tak asi jednou z posledních her na tomto enginu. Použití staré technologie má i výhodu v menších technických nárocích a na United Offensive opravdu nepotřebujete žádnou high-end kartu. Jestliže ale grafika není úplně špičková, tak potom zvuky již určitě jsou. Perfektním ozvučením se mohlo pochlubit již Call of Duty a datadisk na tom není jinak. Výbuchy dokáží vašimi repráčky opravdu otřást a hudba dokonale podmalovává atmosféru. I dabing všech postav je výborný a dotažený k dokonalosti. Takže německý zajatec nemluví angličtinou s trapným německým přízvukem, ale opravdovou němčinou.
Multiplayer v Call of Duty, byl zpočátku proti singleplayeru velmi opomíjen. To se ale v posledních měsících změnilo a Call of Duty komunita je v současnosti jednou z nejrychleji se rozvíjejících na poli online hraní. Novinky v multiplayeru, tak byly očekávány téměř stejně horlivě, jako zbytek hry. A tvůrci se opravdu vytáhli. Novinek je hned několik a některé jsou vskutku revoluční. Tou největší je určitě zařazení možnosti ovládat vozidla. Hra se tak posunula od čisté akce o kousek blíže k Battlefieldu. Vozidla jsou perfektně vyvážena a žádné není přehnaně silné nebo naopak slabé. Přibylo také 11 nových map. Ty jsou větší než ty původní, což také mírně hratelnost přibližuje Battlefieldu. Kromě map přibyly také 3 nové herní módy a to CTF a dva velmi podobné Battlefieldu - Domination a Base Assault.
Call of Duty: United Offensive je perfektní akcí. Je zábavná, chytlavá a velmi intenzivní. Kdyby nebylo přílišné krátkosti a přeskriptovanosti, byl by tento datadisk ještě lepší než původní CoD. Takhle se jí jenom vyrovnává…
