Po ohraní Medieval: Total war a Shogun: Total war se začalo čekat na Rome: Total war. A nebylo to čekání ledajaké. Nestačilo, že se vydání hry zpozdilo oproti původnímu termínu prakticky o rok. Navíc se neustále valily nové a nové zprávy o tom, jak bude Rome: Total war tou nejlepší a naprosto bezkonkurenční strategií. Ale co se podařilo vývojářskému týmu Total war splnit a na co poněkud pozapomněli? To se můžete dozvědět například v naší recenzi…

Už od prvních okamžiků, když jsem se o novému Total Waru dozvěděl jsem se nesmírně těšil. Proto se vám občas může zdát, že je nějaká ta zpráva poněkud neobjektivní. Ale pokud jste také o této hře slyšeli už asi tak před dvěma lety jako já, pak jistě víte proč se Rome: Total war stal jednou z nejočekávanějších her roku 2003 a později i 2004. První zprávy vyprávěli o masech vojáků, jaké jste ještě nikdy ve hře nemohli vidět…. Další zprávy zase vypovídali o extrémní propracovanosti každé jednotlivé jednotky a nesmíme zapomenout ani na zprávy o malé náročnosti. Asi tak před rokem jsem se dozvěděl, že půjde o hru, která po vás bude chtít prakticky jenom počítač. S nároky CPU 500 MHz, 64 bitovou grafickou kartou a o paměti RAM nemluvě mělo jít asi o nejlepší hru co se týče poměru grafika:náročnost. Dále se mluvilo o vypuštění hlavního smyslu mapy Evropy. Ale co z toho se povedlo?

Co se týče mapy, změnilo se hned spousta věcí… Ale to hlavní je, že se ve hře mapa pořád ještě nachází. Ale většinu hráčů to neodradilo ani v obou hrách předešlých a tak se toho nemusí bát ani Rome: TW. Vlastně dobré pověst celé série je to hlavní na čem si zakládá i třetí a zřejmě poslední díl série. Ale je super, že se i dalšímu dílu povedlo postavit na pevných základech další pevné patro. Ale zpět k mapě. První změnou, kterou jsem zaznamenal je přechod mapy do pěkně zpracované 3D podoby. Panáčci obsahující všechna vaše vojska se už nepohybují z území do území, ale podle typu jednotek obsažených v každé skupince se může hráč posunout do určité vzdálenosti. Tahy jsou rozděleny po půlce roku. Vždy po odehrání několika tahů a výstavbě několika budov, cest, či jednotek se můžete pustit do dalšího kola odkliknutím malých přesýpacích hodin v pravém dolním rohu mapy. Jako vždy hraje mapa prostě tu nejdůležitější roli a hru můžete dohrát klidně jenom na této mapě… Další zajímavostí je, že mapa obsahuje několik řek, či moří a ty se musí náležitě obejít nebo v případě moří přeplout… Stavění probíhá klasicky. Nejdříve zadáte co chcete stavět a po uplynutí jisté doby se vám vámi vybraná budova prostě dostaví, což vám přinese nové možnosti atd. Zajímavá je zde role tzv. rodinných členů, kteří silně ovlivňují úroveň vašich možností ve stavění i trénovaní. Ale hlavním tahákem hry jsou samozřejmě bitvy…

Co se týče bitev dodrželi lidé z Creative Assembly své sliby naprosto do puntíku. Vlastně až na náročnost, která není zrovna ideální. Ale pokud si chcete Rome: total war prostě zahrát a netrváte na maximálních počtech vojáků a maximální grafice, zpustíte ho téměř na všem. Takže ani co se týče požadavků se Creative moc nezvrátili. A co se týče vojáků, kteří jsou v bitvě to nejdůležitější, jde skutečně o přelom. Pohled, kdy se tři tisíce koní řítí na pět tisíc elitní pěchoty je vážně uchvacující. A co teprve poté, co se zmínění koně k pěchotě dostanou. Ti, kteří nejsou rozházeni několik metrů do vzduchu, jsou zadupáni do země, nebo rozsekáni do posledního. Ale pozor ze zad pěšáků se najednou vyrojil hlouček sluhů a tisícovky koní jsou vcelku bezbranní. To samé platí o napadení psy. Ano jak je každá jednotka super silná tak má každá svojeho přemožitele. Ale sloni jsou celkově asi nejúčinnější vůbec. V jedné skupince těchto starověkých tanků je nějakých dvacet kousků a i tak se tato armáda vyrovná několika stům koní. A věřte mi. Dobývat Kartágo bez dostatečné palebné síly je sebevražda. Ano na slony totiž jednoznačně platí pouze jedna zásada a to zabij rychle dokud je slon daleko, nebo budeš zabit. Další ´žasnou věcí jsou katapulty a jiná obléhací zařízení. Tím mám na mysli například obléhací věže, beranidla, děla, ale i žebříky. Je radost pozorovat, jak se vaše věže posunují směrem ke zdem nepřátelského města a vaši vojáci pak po lehkém boji s lučištníky, kteří na hradbách kempí otvíráte bránu svým koním pro poslední naprosto plenící útok. K bitvám o města mám pouze jednu připomínku a to finish samotné bitvy. To musíte zabrat libovolným počtem vojáků centrální náměstí a pokud ho udržíte třeba jedním vojákem (A to i v případě, že kousek od vás postávají tisíce nepřátel) zvítězíte. A už vidím slavného vojevůdce jak při pohledu na svá tisícovková vojska a na jednoho nepřítele (ovšem na náměstí) oznámí viděl jsem, pobil jsem, leč prohrál jsem…

Tyto pojmy byste měli bezpodmínečně znát. Pokud to tak není můžete se jít…. Kochat pohledem na rozpadající Řím. Kromě krvelačného řádění vašich tisíců vojáků si také můžete vybudovat Řím stabilní a výnosný dobrou politikou a skvělými vztahy nejen s ostatními národy, ale hlavně s vašimi vlastními lidmi. Pokud ovšem budete pouze vést války a uděláte si hned ze začátku mnoho nepřátel, můžete buď naprosto zbankrotovat, nebo v horším případě být dobit.. Vaše města se totiž po troše nezájmu začnou bouřit a ve městě může začít mnoho rebelií, které kolikrát i končí vyhnáním vašich vojáků z města. Hned vzápětí vám začne vyhrožovat senát a připomene vám, jak lehko je každý z šéfů nahraditelný. Ano je zde spousta možností jak si senát naklonit popřípadě i podřídit, ale na všechno je dost času a tak se ze začátku budete hlavně snažit dobře hru rozehrát a udělat co nejméně chyb. Ale po rozhýbaní pevné ekonomiky a dobrého vojenského chránění si můžete pískat. Jak ve skutečnosti tak i ve virtuálním Římě je možné takřka všechno. A tak si můžete po nějakém tom spoření začít kupovat barbarská města. Někdo prodá levněji a někdo zase dráž. Někdy se vám také podaří podplatit nějaké to město, aby se k vám přidalo za lidovou cenu a například za nabídnutí ochrany, nebo za informace o mapě. Jak jste asi pochopili ekonomika a hlavně politika jsou složky nad míru důležité a po jistých zkušenostech může být ovládnutí politické situace ve světě dokonce jediný způsob zvelebování Říma.

Bohužel kampaň můžete hrát pouze za Řím. Ale i tak je výběr vojáků docela rozmanitý. Jediná věc, která dokáže naštvat, je, že slony vidíte leda tak na druhé straně bojiště a pozdější střet s těmito jednotkami vás může stát mnoho životů. Ale i vy mate dostatek vojáků k překonání takové síly jako jsou právě sloni. Další věcí, která hraje roli ve starověkém Římě je hlas lidí. A ne ani tak lidský hlas jako spíše lidský život pro vás má veliký význam. Pokud se ve vašem městě nenalézá dost lidí na trénování vojáků je to stejný problém, jako když dojdou peníze. A i peníze závisí na lidech, protože pokud pomineme vydírání ostatních národů, které je mimochodem také možné, jsou pro vás hlavním zdrojem peněz daně z lidských životů. A pokud vám nějaké město prodělává například dva tisíce za tah nesmíte otálet. Stačí pouze opustit městské brány, počkat až vám město převezmou rebelové. Pak rebelii potlačit zabít všechny, kteří se snaží klást odpor a peníze z dalšího kala jsou jisté… Celou situaci se snaží ovládat pasivně i aktivně senát. Zadává vám úkoly, za které dostáváte vždy náležitou odměnu. Po některých nesplněných misích dostáváte dokonce od senátu i trest. No a v neposlední řadě je Evropa plná nebezpečných barbarů. Mimochodem pro ty, kteří si nepamatují ze školy barbar byl za dob Říma každý neřímského původu. Klasickým nepřítelem Říma je například Galská říše, nebo Turci, Egypt, ale i Germáni a Samozřejmě Řecko. Ty všechny si musíte porobit, nebo s nimi aspoň uzavřít mírovou smlouvu. Mimochodem celá hra má vlastně základ na skutečnosti a tak se nedivte, že ministerstvo školství vážně uvažuje o zakoupení dvou miliónů kopií (samozřejmě legálních) této hry pro své školy :-).

Doufám, že vás naše recenze alespoň trochu obohatila cennými informacemi, ale hlavně doufám, že hned zítra poběžíte do obchodů pro tu svoji kopii Rome: Total war. Mě osobně hra opravdu nadchla i když se nepovedlo splnit úplně všechno co Creativ Assembly slibovalo. S hodnocením opravdu nemůžu zajít níž.