V dnešní době už to chce asi více než jen odvahu, aby si člověk vsadil na takový mix žánrů, jakým COCDCOTE je. Možná už musí být i trochu blázen. Cthulhu je totiž hororová akční adventura říznutá nějakými těmi stealth prvky. Sečteno a podtrženo, kde se dá, tam vykradeno. Možná je to pravda, možná ne. Každopádně, pokud všechny tyto suroviny smícháme dohromady, vznikne nám moc dobrý dort, jen to nesmí dostat na starost pejsek s kočičkou. A poučili se autoři z chyb svých literárních předchůdců?

Příběh z pera génia

Tak aby bylo jasno, tato hra je úplně jiná než všechny ostatní. A je to vidět již při první animaci, kterou uvidíte ještě dříve, než budete vpuštěni do samotné hry. Ta totiž zobrazuje vaši smrt a několik málo indicií, které budou vaším hnacím motorem v postupu hrou stále kupředu. Nebo snad nechcete vědět co vás dohnalo k sebevraždě? To jsem ale asi řekl špatně. Měl jsem spíše říci, že to je celý příběh, který vás bude nutit hrát stále dál a dál až do trpkých okamžiků vaší smrti v léčebně pro duševně choré (jen ve hře samozřejmě ). I tak totiž může skončit ten, kdo viděl, co žije v temných zákoutích světa, pletl se do vnitřních záležitostí divných sekt uctívajících ještě divnější bohy a nakonec ještě zachránil svět. Zní to ohraně a také ještě aby ne - svět zachraňujete v každém trapném béčku. Neodvracejte ale oči od těchto řádků, neboť za ně nevděčíte nikomu jinému, než H.P. Lovercraftovi – legendárnímu autorovi hororů, jehož památka nyní prosakuje na světlo reflektorů herního průmyslu.

Hra v rouše filmovém

Cthulhu (nebo jak říká můj prckoidní bratr - Šululu) je hra především příběhová a silně atmosférická. Soukromý detektiv Jack Walters, do jehož role se zde vžijeme, je na rozdíl od běžných smrtelníků navíc obdařen schopností schizofrenie a amnézie. To mu, jak vidno, na odvaze zrovna nepřidává, nám to ale nevadí. Vlastně naopak. Je to součástí promyšlené zápletky a původcem „vzpomínkových“ videjí, které mají za úkol vyšponovat atmosféru a hráče dostat do fáze, které se hovorově říká podělanost. Kdyby ale tvorba tísnivé strašidelné atmosféry kombinované s neustálým pocitem bezmoci spočívala jen na těchto videích, asi by konečný výsledek nebyl tak intenzivní. Náš hrdina je, jak jsem se již zmínil, jen obyčejný smrtelník. Má strach z výšek, obří vražedná chobotnice mu na tváři úsměv taky nevykouzlí (i když drsňáckou hlášku si náš detektiv taky někdy neodpustí) a zubatá s kosou pro něho není jen pohádka. Zkosí ho dvě rány do nohy (a po té první bude kulhat) a je tu i nebezpečí infarktu. Divné. Jednou se mě takhle pokouší zabít obrovská oslizlá obluda, jsem nadopován prášky, že nepotřebuju týden jíst, sem tam si do žíly

bouchnu koňskou dávku adrenalinu a hned dostanu infarkt … No nic, přejděme ke grafice, která se na atmosféře podílí nemalou měrou. Hra je celkově velice tmavá. Může za to jednak skutečnost, že se to celé semele v noci, ale hlavně grafický styl. Umělé nekvality obrazu, která se v hráči snaží vyvolat dojem, že se právě kouká na nějaký starý film, jsem si všiml hned. Zajímavé a poměrně povedené, ovšem je zde ještě několik dalších prvků, které s tím dohromady moc nejdou. Za prvé je hra postavena na totálně zastaralém enginu, který se svou interaktivitou a kvalitou textur nemůže rovnat ani Quake 3 enginu, a za druhé je celkově tak tmavá, že jsem kvůli tomu nemohl ani natípat uspokojivé screenshoty. Nepůsobilo mi to ale potíže jen v mém řemeslu, ale také v postupu hrou - spoustu věcí je díky tomu neskutečně jednoduché přehlédnout a jako bonus, postavy většiny NPC vypadají jako zombies těsně před smrtí stářím. Nejvíce je na tom ale zarážející, že engine umí perfektně všemožné rozmazávání obrazu a pěkně pracuje s různými světelnými efekty. Nutno dodat, že velmi často mi připadaly dost přehnané a donutilo mě to zapřemýšlet, jestli zde občas neplní spíše funkci makeupu, kterým se někdo snažil toto ošklivé kačátko zamaskovat. Dohady ale stranou, přejděme k faktům. Ano, grafická stránka není nejsilnější stránkou této hry, ale i když mi občas byla dost na obtíž, tak musím uznat, že bez ní by asi atmosféra byla jen stěží tak hutná. A co víc, hardwareové nároky jsou vskutku minimální.

Akce a jedem

Nevím jestli mám ten pocit jen já, ale poslední dobou mám ve všech hrách problémy s citlivostí myši. A Cthulhu není výjimkou. Z dob kdy jsem ještě hrál Counter–Strike jsem zvyklý na nižší senzitivitu a připadá mi hloupé, aby mě nějaká hra v tomto ohledu omezovala. Nakonec jsem ale upravil senzitivitu přímo ve Windows a pustil jsem se do hraní.

Jakási osoba mě povolala do zapadákova jménem Insmouth. Velice zvláštní místo. Místní zde na návštěvy asi nejsou moc zvyklí a dávají mi to pořádně najevo. Já jsem ale přicestoval s určitými povinnostmi a je především v zájmu mé vlastní hrdosti, abych odjel teprve až je všechny splním. První třetina hry je tvořena především chozením a mluvením, už zde je však jasné, že tu běží o něco více než jen o pouhé zmizení majitele místního podniku. A když toho nachodíte a namluvíte dost, zjistíte že ani místní pořádek není tak úplně v

pořádku a že ta sekera, kterou se někdo dobývá do vašeho pokoje, nevěstí rozhodně nic dobrého. Předtím jsem měl pocit že hraji adventuru z first person pohledu, pořád jsem si s někým povídal (mimochodem namluvení je velice kvalitní) a chodil od jednoho podivína k druhému, a najednou tohle. Adventuru vystřídala akce a srdce se mi rozjelo na takový výkon, že jsem se bál exploze. Nemáte tušení jaké to je, když vás honí banda chlápků s puškami a sekáčky na maso a vy máte jen lékarničku. Co jsem měl asi dělat, udusit je všechny obvazem? Naštěstí se mi skýtala poměrně jasná úniková cesta, na kterou asi jen tak nezapomenu. Hra má totiž v oblibě zahrnovat vás situacemi, na které je na první pokus velice těžké vůbec zareagovat. Loadovat se bude často, velice často, a to rozhodně není nic pěkného. Obzvláště pokud se dá ukládat jen na určitých místech. V jednu chvíli utíkáte před majitelem hotelu, který máchá zakrváceným sekáčkem v pravačce (samozřejmě vás chtěl jen oholit, nic jiného ) a najednou prd … zase stojíte u přepážky a povídáte si s ním jako by se nic nestalo. A takhle si povídáte třeba deset minut bez možnosti to přeskočit. Naštěstí se v pozdějších fázích hry dá najít savepoint doslova na každém rohu. To ale také není úplně nejšťastnější řešení. Proč? To je velice jednoduché. Stačí aby Jack schytal jednu přesnější ránu z pistole a čuchá ke kytkám zespoda. Díky tomu by hráč neměl mít pocit nesmrtelnosti, jako je tomu v defacto všech střílečkách, což je pro atmosféru jednoznačné plus. Navíc se můžete zranit a tím pádem začnete třeba kulhat, nebo se vám zalije obrazovka krví, aby jako bylo jasné, že vnoučata si už neužijete. V obzvláště vyhrocených situacích vám zešedne obrazovka a čas se rapidně zpomalí (těsně před infarktnem), a nebo jste v takovém stresu, že ani nezamíříte. Útěk střídá střelbu, z jejíhož vyvedení jsem byl v sedmém nebi. Není tu nic jako crosshair, a tak musíte mířit přes hledí. Způsob je to nepoměrně pomalejší, ale pro potřeby hry mnohem lepší - je to prostě takové více adrenalinové. Užíváte si střídavé pocity strachu, šetříte lékárnami, šetříte náboji, když je možné vyhnout se přestřelce a zkusit to tajně, tak to zkusíte raději tajně … to vše tady je, jen je to sražené do kolen až příliš častým výskytem savepointů. Kvůli nim vás k takovému postupu nemotivuje. Když to nevyjde, prostě to zkusíme znovu, že? Je to smutné, ale hru si podle mě naplno užije jen hráč, který savepointy částečně ignoruje. Ale ruku na srdce, kdo z vás neukládá, kdykoli to jen jde?

Hádej, hádej hádači

Ve hře není chvilka, kdy by nebylo třeba někde něco sebrat nebo někde něco použít. K tomu vám bude dobrým pomocníkem inventář, do kterého se vám mimo jiné ukládají i náboje (takže není jiné cesty jak zjistit, kolik jich ještě máte). Prakticky vždy je naprosto jasné, co je potřeba udělat, bez určité znalosti angličtiny však nemáte šanci dostat se ani do první desetiny hry. Mnoho informací je potřeba vyčíst z různých deníků a dopisů, které nezřídka mívají třeba i přes deset stran písma. Toto moje tvrzení je podpořeno i nevyvratitelným faktem, že všemožných tiskovin najdete opravdu dost a také tím, že z nich vyčtete velkou část příběhu. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych si ve hře s takovou chutí četl a že bych byl svou touhou po rozluštění všech materiálů donucen jít hledat na internet slovíčka, která jsem si vypsal …

Bosáci a jiné překážky

Doufal jsem, že AI bude na dobré úrovni, ale jak vidno, někdo asi zrovna neměl čas. Počítačoví protivníci vám tak dokážou zatopit jen v naskriptovaných situacích, jinak se chovají naprosto tupě a nabíhají na porážku, jako kdyby to byl jejich smysl života. Nejeví žádné známky spolupráce mezi sebou a dokáží vás ohrozit jedině svým počtem. Obzvláště zamrzí, že někdy jsou schopni vás najít s přesností na milimetr čtvereční, a někdy jim zmizíte pouhým uskočením do stínu o půl metru v pravo. Funguje to i v případě, že jste předtím po sobě stříleli z těsné blízkosti. Tito ale naštěstí dopadli ještě dobře. Raritou (naštěstí opravdu velkou raritou) jsou pak jedinci, kterým pánbůh zapomněl při

stvoření vložit do hlavy absolutně cokoli, a tak nejeví ani známky projevování. Kvalita je tak v tomto ohledu nechutně kompenzována kvantitou a to prakticky ve všech levelech, které jsou naopak velice povedené a chytře vymyšlené a pokaždé úplně jiné. Co mě ale na nich mrzelo, byla jejich přílišná linearita. I když je vše uděláno tak, aby to vypadalo, že má hráč velikou volnost, prim hrají naskriptované události kombinované s časovými limity (které mají na hratelnost zcela fatální vliv – nutno podotknout že pozitivní) a zablokovanými cestičkami. Nakonec stejně zjistíte že ta druhá cesta po pěti metrech končí … a na jejím konci zpravidla čeká smrt. Našel jsem třeba ulici, na jejímž konci byl za autem schovaný nesmrtelný chlápek s velmi, ale velmi přesnou muškou a z boční ulice mu na pomoc chodily nekonečné zástupy podivných vesničanů. Abych to zkrátil, po půl hodině zbytečného střílení zjistíte, že tato cesta opravdu není správná. Mně se samozřejmě nic takového nestalo . Díky bohu, alespoň bosové se drží v zaběhaných mezích a jejich skolení tak není pouze o tupém střílení. Vždy musíte udělat i něco okolo. Samozřejmě vám zde nebudu prozrazovat co, jen zdůrazním že jsem byl příjemně překvapen. I tak ale platí, že největším protivníkem je tu jazyková bariéra. Pokud neumíte anglicky, německy nebo francouzsky, pak nemáte ani sebemenší šanci si zahrát.

The neverending story

Za zmíňku stojí ale ještě jedna věc. Pokud nemáte to štěstí, pak zjistíte že hra je prakticky nedohratelná. V poslední úrovni, asi tak deset minut herního času do dohrání, je nepříjemný bug, který vám naprosto zničí požitek ze hry. Utíkáte totiž z jeskynního komplexu, který se rozpadá a ze stropu padají kameny (pro milovníky adrenalinu doporučuji jako sport). Na konci, když už to vypadá že máte skoro vše za sebou, se ale propadnete. A to ať děláte cokoli. Můžete to zkoušet donekonečna, pokaždé to ale skončí smrtí. Já měl to štěstí, že mě hra nechala projít po zhruba padesáti pokusech ...

Jak že mi chutnal dort?

I když po tolika vypsaných záporech to vypadá, jako že jsem právě dohrál naprostý brak, který nemá cenu kupovat, není tomu tak. Je tu spousta věcí, na základě kterých by se dala hra jiného žánru jednoznačne odsoudit a poslat na smetiště herních dějin, toto je ale hlavně adventura s příměsí akce. Ubohou AI a slabou grafiku sice nemohu úplně pominout, i tak se ale jedná o nevšední zážitek, který začíná takřka ihned po spuštění hry a končí až když vám krvácejí oči a vy to opravdu musíte vypnout. Milovníky stříleček tato hra určitě zklame, ti co ale rádi zkusí něco nového a ti co raději myslí než jednají, by už teď měli utíkat do obchodu. Jedině tak totiž budou moci rozplést příběhový uzel, který vám odhalí fakta jen stěží uvěřitelná i pro napůl šíleného, mentálně zaostalého alkoholika. Pokud vám někdo bude tvrdit, že ta hra je špatná, postavte se před něho, podívejte se mu do očí a řekněte: COCDCOTE. A jak že mi chutnal ten dort? Byl výborný, ale ten krém okolo nebyl nic moc.