Po vydání vynikajícího Rome: Total War a jeho následném úspěchu se dalo čekat, že konec série ještě nenastane a mohli jsme přemítat o tom, kam se podíváme v další hře. Já osobně jsem doufal ve fantasy motiv, snil o nějákém sci-fi konfliktu a předpokládal severoamerický kontinent a konflikty tamnější indiánské populace o přízeň Alláhovu. Nicméně, autoři mě celkem překvapili tím, že se pustili do tématu už jednou použitého. Jasně, dělat něco podruhé je tak trochu srabárna, ale když se to tak vezme, tak třeba EA znásilňuje druhou světovou svojí sérií MoH pěknou řádku let a kdy s tím přestane, se neodváží tipovat ani ti, jejichž vize o konci světa můžeme sledovat každou sobotu v Blesku.

Nuže nebudeme to zdržovat - jsme zpět ve středověku a je jenom na nás, co s tím uděláme. Styl hry se od předešlých dílů nezměnil a tudíž zde máme turn-based strategii (figurkami se znázorněním armád a agentů se pohybujete po mapě) kombinovanou s realtimovými bitvami (stovky vojáků se řežou hlava nehlava u hradu, pod hradem, v hradu i na poli). Zpočátku si můžete vybrat z několika frakcí, bohužel jsem lajdák a nezapamatoval jsem si kolik jich bylo, když jsem hru poprvé spustil, nicméně tipnul bych že tak pět. Při mojí druhé kontrole jich je osm, takže buďto je moje paměť opravdu špatná nebo frakce přibývají stejným způsobem jako v Rome Total War (tj. že nejdříve musíte nějaký ten národ vyhladit a porobit, abyste si za něj mohli později zahrát). Osobně se přikláním k možnosti číslo dvě. Nicméně nic to nemění na faktu, že autory opět nenapadlo do hry vložit i slavný a mocný národ český, zatímco Skoti jsou překvapivě k mání a to i přesto, že při kampani za Anglii jsem je vyhladil asi v pátém tahu. Bohužel tedy český lev i moravská orlice znovu ostrouhá a nemůže dobýt Evropu ve jménu svatého Václava a jeho kumpánů z Blaníku. Nebudeme však plakat nad rozlitým mlékem a vybereme si tedy některý z národů, jež autoři do hry vložili. Každý z nich má rozdílné silné stránky a slabiny, plus svoje speciální jednotky, jak už to ve hrách podobného typu bývá. Já osobně jsem moc dlouho neváhal a vzal si Angličany, kteří jako vždy (beru od Age of Empires 2) disponují longbowmany. Dále si můžete nastavit obtížnost protihráčů a to co se týče bitek, tak i v tahové části hry délku kampaně (dlouhá/krátká), přičemž hlavním úkolem je buďto obsazení Jeruzaléma nebo jiného města podobného rázu a vězte, že dlouhá kampaň vám vydrží na hodně, hodně dlouho.

Stejně jako v originálním Medievalu máme pro naše výboje k dispozici celou Evropu a přidružené kusy Afriky, plus blízký východ (časem se popluje i do Ameriky, ale pšššt ). Vůbec i jinak hra probíhá téměř stejně jako minule, jenom tahy nyní nezabírají celý rok, ale poloviční periodu. Na taktické mapě vidíte svoje města a svoje armády, popřípadě armády jiných zemí, pokavaď se jim producírujete po území nebo vás napadnou. To co vidíte, když se svým vojskem jdete na výlet, však záhy zmizí, takže chcete-li mít stále vizuální kontrolu nad určitým územím, musíte tam vybudovat strážní věž, popřípadě nechat sondovat špiona. Poslední možností je vyzískání informací od spojenců (od nikoho jiného to bez tučných poplatků nedostane).

Ať se vám to líbí nebo ne, města jsou prakticky jediným zdrojem vašich příjmů a to ať už to vezmete z jakékoliv perspektivy. Vaše města každý tah přispívají do státní pokladny a nepřátelské obce zase vábí vaše vojáky, lačné po drancování a bohatství, jež se za zdmi cizáckého města skrývá. Největším problémem každého města jsou samozřejmě jeho všeteční obyvatelé, kteří vyžadují svou stálou spokojenost, ovšem není tak úplně jedno, jestli to bude tím, že do města naperete tisíc vojáků nebo výstavbou hospod a podobných zařízení. Každá budova stojí nemalý obnos (ty lepší až nekřesťanský, což je ironie, pokud zrovna chcete nechat postavit katedrálu) a staví se většinou několik tahů, takže vaše rozhodnutí postavit si větší hradby, když nepřátelská armáda už stepuje před branami, nepřipadá v úvahu. Nemusím snad ani říkat, že ve všech městech nemůžete mít postavené všechny budovy, jelikož na to finance nebudete mít nikdy a navíc jen málokdo potřebuje ve všech městech produkovat nejlepší rytíře na koních, zatímco lepší hradby a stavby veřejného veselí se hodí vždy, protože pokud pořádku ve městě dosahujete pouze přítomností početné vojenské posádky, při jejím prvním výjezdu mimo městské zdi se prostý lid vzbouří a o město přijdete. Nicméně rebelie mohou nastat i v přítomnosti vojáků, přičemž je jisté, že o některé z nich přijdete, navíc zemře i spousta občanů, což znamená menší zisky. Proti rebeliím se dá obligátně bojovat snížením daní, či stavbou správných budov.

Co se týče daní, ty můžete měnit pouze pokud je ve městě přítomen některý z vašich generálů (čti - příslušníků královské rodiny), jinak můžete vybírat jen směr vývoje města (vojenský, kulturní…), což je využitelné pouze v případě, pokud máte aktivováno automatické spravování města. To je mimochodem velmi užitečná věc, jelikož časem budete mít (samozřejmě pokud vám to půjde dobře od ruky) přehršel osad a starat se o vývoj všech je nadlouho.

Jak jedna načítací obrazovka hry říká: „I ten nejnevýhodnější mír je lepší než válka“. Na každém šprochu pravdy trochu a pacifisti jsou taky lidi. Pravda však je, že své impérium můžete rozšiřovat stejně dobře neutuchajícími válkami, jako cestou bílých holubic a proslovů o tisících zachráněných (no dobře, silou to jde o dost líp). Pomocí vhodně zkonstruovaných sňatků svých ratolestí můžete čas od času vyfásnout nějaký ten region jako solidní věno, i když souprava nerez hrnců má také své kouzlo. Další dobře fungující strategie na šíření barev své domoviny je též velmi jednoduchá, stačí si udržovat silnou ekonomiku a mnohatisícovou vojenskou posádku a pak vyhrožovat nějaké slabší zemičce útokem, jestliže vám neodevzdá lukrativní pozemek.

To ovšem vyžaduje nejen množství prostředků, ale i schopného diplomata, který z vašeho jednoduchého příkazu udělá proslov tak barvitý, že by se díky němu Čechů bál i Hočimin. Jenže sehnat takového mluvčího není věc jednoduchá a veřejné castingy okolo roku 1200 nebyly v módě. Zpočátku si za své těžce vydobyté peníze pořídíte pouze chlapína, co by nepřinutil psa jít k noze s půlkilem slaniny v rukou, takže ho musíte posílat na mise, které by nemohl zvorat ani Otík, například domluvení obchodních práv. Jelikož cvičení dělá mistra, časem se svému řemeslu naučí tak, že vidět ho Cicero, mohl by jen potichu plakat v koutě. Bohužel, než se váš chovanec dostane na takovou úroveň zjistíte, že už mu pomalu táhne na pětašedesát a je načase najít mu nějaké pěkné místo na hřbitově s výhledem na vycházející slunce.

Kromě diplomatů se ve hře setkáte ještě s jinými agenty a to s obchodníkem, zabijákem, špionem a knězem. Kramáře jednoduše vyšlete na místo, kde se nachází cenný kontraband a on už vám ho sám převede do pěkných a kulaťoučkých zlatých mincí. Zabiják jednoduše odstraňuje nepohodlné osoby, tedy má-li patřičné schopnosti a špion prozkoumává mapu, případně vyzvídá, jak je na tom ona armáda, jež bez ostychu mašíruje směrem k vašemu městu. Krom toho umí patřičně prohnaný špion otevřít nepřátelské brány při vašem útoku a nechat započít řež ještě, než se protivník stihne sešikovat. A kněz…

…ten se svou ohmatanou holí křižuje celý známý svět a šíříc jméno Boží loví čarodějnice a pohany, jež by mohly nepravou pohanskou vírou nakazit jeho bezbranné stádo. Pokavaď mu to půjde dobře a zářezů za upálené kacíře bude na jeho holi víc než supů nad čerstvou mršinou může se stát biskupem. A biskupská rada, to není jenom spolek starců, co o pozdních večerech tlachá o tom, jak jsou rádi, že v jejich době ještě není celibát povinností a že jejich ženuška umí dobře nejen vařit. Tedy alespoň ne v dobu, kdy svatý otec z nejsvatějších natáhne své svaté bačkory. To přichází na řadu hlasování o papežově nástupci, které se opravdu neřídí jen srdcem a svědomím čistším než mešní víno. Pokud je v radě nějaký biskup náležící vašim barvám a není vybrán mezi kandidáty na svatého otce, máte právo alespoň hlasovat, který z nich by měl na stolici usednout (samozřejmě pokud máte biskupů víc, máte víc hlasů). A vězte, že pokud to bude zrovna váš hlas, který rozhodne, že úřad bude zastávat právě francouzský muž boží, bude vašemu národu velmi nakloněn. Říkáte si, k čemu to, že vás jeden děda v čele pidistátečku má/nemá rád? Musíte si uvědomit, že jsme ve středověku aneb v časech, kdy lidi věří, že země je placka stejně jako tomu, že každý kacíř by měl škvařit sádlo až do posledního vydechnutí.

Papež je modlou národů a stejně jako kdysi, tak i ve hře, patří mezi jeho oblíbené činnosti vyvolávání křížovych výprav do států, které mu nejsou po chuti. Ke křížovým výpravám se může přidat i vaše armáda, která má ve velení generála a nejméně osm grup válečníků. Na takovém tripu si můžete solidně vydělat a to co se týče potravy pro vaší pokladnu, tak expů pro vaše vojsko. Na druhou stranu vám po cestě do Země zaslíbené může půlka armády dezertovat a druhá umřít při útocích muslimů, čímž se do historie nezapíšete. Pokud zrovna žádná výprava vojáků pod znakem kříže neprobíhá, můžete se pokusit přesvědčit papeže, že támhleti zelení milánští vyvrhelové, by zasloužili okusit hněv boží. To se vám ovšem povede pouze pokud máte na papeže dostatečný vliv a vězte, že to funguje i naopak a vaši pobožnější nepřátelé mohou nechat poslat tisíce krvechtivých křižáků na vaše území.

Křížové výpravy ale nejsou jediná hrozba z papežovy strany, stejně nebezpečná (ne-li víc) je i inkvizice. Znepřátelený papež totiž znamená tlupu inkvizitorů plížících se po pláních vaší země, což značí spoustu vašich lidí (rodinní příslušníci a agenti) veřejně upálených na hranici. Navíc jedinou obranou proti těmto zlosynům je řádně vycvičený assasin, kterých není nikdy dost a vůbec ne dost na to, aby mohli pobít všechny terče, jež si to zaslouží a tak si buďto budete muset nahrávat pozice o pár savů zpět, nebo se smířit s tím, že váš oblíbený generál už své muže do boje nepovede.

Podle dobrého pána dobrá jízda bývá (viz. chorál Kdož jsů boží bojovníci) a tím se řídí i tato hra. Každý generál má nějaké ty bojové vlastnosti, jež ovlivňují všechny pod jeho velením, čímž se vaše vojsko stává účinnější a úspěšnější. S kvalitním vojevůdcem vaši vojáci nebudou utíkat ani při přesile 100:1 a devadesáti procentních ztrátách, dokáží zasazovat tvrdší rány a lučištníci trefí mezeru v brnění těžkooděnců za mlhy v níž by se ztratil i predátor. Nicméně jen generál to všechno sám o sobě nevyřeší, a tak je řada na hráči. Tedy můžete za sebe nechat bojovat počítač a jenom si počkat na výsledky, ale kolikrát takto prohrajete i naprosto jasnou bitvu (nebo vyhrajete tu, kterou se vám samotným vyhrát nepodařilo).

Nuže, konečně jsme se dostali k bitvám, to jest nedílné součásti hry pro většinou lidí (a pro většinu i ta nejzábavnější) a také tomu, co jednu Total War hru rozlišuje od druhé nejvíce. Největší pokroky jsou vždy samozřejmě v grafice a i když se to dalo jen těžko představit, Medieval II poráží svého předchozího římského kolegu na celé čáře, i co se týče vizuálního zpracování. V bojích se nyní může střetnout údajně až 10 000 jednotek, ale to je spíše technologické maximum než reálná věc, jelikož já osobně jsem zatím v největší bitvě tušil kolem dvou tisíc postaviček. Nicméně ani to není ostudné číslo a bitvy jsou velkolepé ažaž. Všichni vojáci mají nyní mnohem více pohybů (které jsou navíc o hodně méně kostrbaté) a když si zazoomujete hodně blízko, můžete vidět jednoduchý, ale dobře vypadající souboj. Dobře vypadá hlavně proto, že okolo je padesát podobných. Nejepesnější částí bitvy jsou samozřejmě okamžiky, kdy vaše jízda (nejlépe sloní) nezastavitelně drtí protivníkovi lukostřelce pod kopyty koní nebo když děla ustřelí hradby pod nohama za cimbuřím stojících obránců. Jak slibovali autoři, nyní už nevypadá vaše vojsko jako armáda klonů, ale každý druh jednotek má několik různých skinů (asi tak pět), plus spoustu různých štítů. Možná se to nezdá, ale hře to přidává na rozmanitosti opravdu velkou měrou.

Bitvy však nejen dobře vypadají, ale dobře se i ovládají (vojáky ovládáte po grupách a můžete průběh boje libovolně pauzovat) a poskytují spoustu strategických možností. Tradičně má bitva tři fáze: vyčkávací – kdy útočník může třikrát počkat na jemu vyhovující počasí, rozestavovací – kdy si jednotky poskládáte tak, aby pozice vyhovovaly vaší taktice a pak už přichází samotný boj. Ve hře je celkem 6 základních typů jednotek a to pěchota, střelci, jízda, stroje, dobývací stroje a lodě (lodní bitvy hrát nemůžete, ty počítač vypočítá sám). Nečekaně i tady omezeně platí náš oblíbený CG princip ala kámen, nůžky, pejpr. Střelci jsou nejlepší proti kopiníkům, ti proti jízdě a jízda proti lučištníkům, nicméně neplatí to u každé skupiny úplně absolutně, tudíž jsou střety zajímavější a musíte si nacvičit více taktik pro různé situace…

…ale to tady nebudeme rozepisovat. Zaprvé o svých vojevůdcovských schopnostech pochybuji i já sám, zadruhé si na to prostě každý musí přijít osobně. Ale co ještě poznamenám, než rozhodnu o osudu hry svým finálním verdiktem je fakt, že i přesto, jak dobře hra vypadá, nepotřebuje nijak zvlášť nabušený počítač a jela mi svižně na průměrném Athlonu 64 3000+ a 1,5GB RAM. Ke cti hře musíme připočítat parádní muziku, jež podkresluje bitvy i tahovou část, loadovací obrazovky (kde si alespoň počtete) a proslovy generálů na začátku boje, které jim dodávají správný šmrnc. Od minule se hra sice příliš nezměnila, ale máme tu lepší grafiku, víc jednotek, zajímavější dobývání, cestování do Ameriky…. takže na co ještě čekáte? Běžte si pro Medieval II….