Okolo počinu The Saboteur krouží hned několik zdánlivých nesrovnalostí. Studio Pandemic, jež hře vdechlo život, o něj krátce před vydáním titulu samo přišlo. EA mu podřízla krk stejně jako stovkám dalším loajálním zaměstnancům, kteří doplatili na utahování opasků v srdci zámořského molochu. Tvůrci se ukázali světu jako zdatní vývojáři především díky akční sérii Mercenaries, kde nabídli otevřený svět se spoustou výbuchů a nebáli se vyzvat na nerovný boj samotné Grand Theft Auto. Souboj Saboteura s týmž protivníkem však pozorují jen ze záhrobí.
„Pandemický“ výtvor rozhodně oplývá silnou motivací. Chce světu ukázat, že každou „volnoměstskou“ akci hned netřeba házet do pytle GTA klonů. Objevuje se navíc v herní branži jako zcela nová značka, která se později může rozvinout v plnohodnotnou sérii. Na hru Saboteurových rozměrů třeba pohlížeti poněkud odlišně a hlavně: Pod bekovkou a taškou plnou výbušnin rozhodně nehledejte Nika Belice. Postrach pařížských okupantů se jmenuje Sean Devlin. A je to Ir.
K partyzánským zvyklostem přičuchl tento charizmatický chlapík náhodou. Pracuje jako automechanik a příležitostný jezdec, tudíž jej válečná nálada ani zdaleka nepoznamenala jako mnoho ostatních. Jeho příběh odkrýváme postupně formou několika misí. Zjišťujeme v nich, že se Sean a jeho týmový kolega a nejlepší kamarád v jedné osobě rozhodnou oplatit podraz v závodech jednomu německému závodníkovi. Jenomže padnou náckům do zajetí a onen kamarád zaplatí životem. Nikoli však Sean, jemuž se podaří uprchnout. Slibuje všem německým pohlavárům pomstu, jíž vyjádří právě cílenými sabotážemi v nitru fašistické moci.
První, co se vám neochvějně zaryje do paměti, se zřejmě bude nazývat prolínání barev nezávisle na počasí. Podle toho, jaká nálada zrovna panuje v ulicích města, se odráží také barva podnebí. Mrtvolně černobílou potkáte všude tam, kde se koncentrace nacistů kupí v obludných rozměrech. Hratelnosti přispívá velkou měrou také hutná atmosféra celé hry, díky níž velmi rychle přirostete k hlavnímu hrdinovi. Fašisté o své přítomnosti občas dávají vědět tím nejkrutějším způsobem – střelbou. Ne vždy se však v jejich hledáčku vyskytujete vy. Z oken vlají vlajky s hakenkrajcy a zvedání pravic na signál věrnosti říši rovněž zaplňuje hráče pocitem, že Pandemic vystihli agresivnost doby na výsost přesně.
Každá správná městská akce vám dovolí tu a tam si vyhodit z kopýtka a do syta se ponořit do víru velkoměsta. I Paříž skýtá mnoho možností, jak se zabavit a přitom nedemolovat pilíře říše náckům za zády. Buď navštívíte podzemí nevěstince, v němž se nachází i váš úkryt a zkusíte štěstí v hazardních hrách, anebo si v témže podniku prohlédnete představení lehkých slečen. Provokací fašistů si taktéž ukrátíte volnou chvíli, ovšem v krátkém sledu se na vás sesype tak početná přesila, že náboje v zásobníku dojdou zatraceně rychle.
Souboje vůbec tvoří tu nejadrenalinovější složku hry. Saboteur vám zprvu vždy vyloží dvě možné cesty ke zdárnému konci, ale ať už zvolíte tu tišší nebo hlučnější, po pár momentech si ale někdo z fašistů všimne podezřelého pohybu, zapíská na poplach a vše se zvrtne v tvrdou přestřelku. Nácci mají tuhý kořínek, obzvlášť „gestapáci“ v balonových pláštích vydrží kulku navíc, ovšem autoři výborně vyřešili systém krytí, tudíž i drsná tajná „benga“ Třetí říše brzy padnou čelem na chodník.
Ačkoliv jednotlivé mise sbíráte nezávisle na sobě, často se v jádru podobají jako vejce vejci. Je nutné vniknout mezi početné legie Němců, pokud možno diskrétně a v tichosti provést stanovený úkol a vytratit se jako pára nad hrncem. Jenomže situace často velí chopit se zbraně a skrz tuhý odpor protivníka se zkrátka prostřílet. Padlého nácka lze zbavit uniformy, ta ovšem nesmí vykazovat jakékoliv trhliny, jinak vás nepřítel spolehlivě odhalí. Dobře fungující systém krytí dodá olověným debatám tu správnou míru reality. Zbraně se chovají dosti zběsile, proto se krutě nevplácí nácka zasypat sprškou ran, ale raději vyčkat a vpálit mu jednu přímo mezi bulvy.
Pestré a hlavně nenudící dialogy ještě z druhé vlny podporuje svižná kamera, s níž v průběhu rozhovoru lze otáčet a snímat tak účastníky z odlišných úhlů. Díky tomu rozhovory nabírají spád a ani se jich nemusíte zbavovat stisknutím enteru. Nastavíte-li sluchovody správným směrem, sem tam uslyšíte špitnout kolemjdoucího cosi ohledně nastalé situace v jeho domovině.
Saboteur se po grafické stránce tváří velmi vyspěle, čemuž znatelně dopomáhá právě ona změna barev. Jeví se jako originální čin, ovšem takové prolínání barev označující momentální rozmar jsme už v několika hrách mohli zahlédnout. Pařížské ulice často zkrápí mračna deště, na plynulosti hry se to ale nikterak nepodepisuje. Na hru se hezky kouká, grafika dobře doplňuje celkovou náladu titulu, takže jí těžko vytýkat nějaké nedostatky, jako třeba drobné nedodělky v texturách a tak podobně.
Trvanlivost počinu ještě znásobuje fakt, že se prakticky za celou dobu nesetkáte s nudou či jiným faktorem demolujícím radostné zážitky z hraní. I přes skutečnost, že podstata misí se mnohokrát shoduje. Umělá inteligence si sem tam vybere slabší chvíli, jedno zda z řad vašich přátel či nepřátel. Druzí jmenovaní často neváhají vylézt z úkrytu a nakráčet vám přímo pod hlaveň. Obyvatelé Paříže občas nedokážou vystihnout správný směr úskoku a tak se místy stane, že vám skočí rybičku přímo pod kvílející pneumatiky.
Ať už však Saboteurovi podráží nohy jakýkoliv počet takových neduhů, stále disponuje spoustou pozitiv, jež ho vrací zpátky mezi elitu. Pandemic mu ještě před svým zánikem stihli předat něco, čím zaujme obyčejného hráče stejně jako hardcore maniaka. Jednoduchost se v něm účinně snoubí s atmosférou a pokleslou náladou. Jelikož autoři tyto ingredience namíchali ve správném pořadí, nelze Saboteura nedoporučit jako zpestření pod vánoční stromeček. Ale dříve než se plně sžijete s ulicemi okupované Paříže, mějte na paměti, že GTA i přes obří snahu vývojářů stále hraje o fous vyšší ligu.
