Polské vývojářské studio City Interactive mám zakódované jako bandu lidí, kteří neustále vyvíjí nějaké budgetové hry a je jim asi docela jedno, jak vypadají. Už dvakrát jsem měl tu čest nějaký jejich titul recenzovat: nejprve jsem si zahrál třetí díl Code of Honor a usoudil, že je to takový ten klasický mírný podprůměr, abych vzápětí propadl nezastavitelnému smíchu při Battlestrike: Shadow of Stalingrad. Když s odstupem času pročítám svojí (tehdy třetí) recenzi, stále nechápu, proč jsem hře dal hodnocení 25%. Ne, vážně, to jsem neuvěřitelně nadhodnotil, dnes bych dal tak 8%. Ale to je jedno, to sem nepatří. Po sérii her hodnocených pod čtyřicet procent si možná lidé ze City Interactive řekli dost a rozhodli se vytvořit něco opravdu kvalitního. Něco, na co by nebyli hrdí jenom oni a recenzenti, protože mohou kritizovat do aleluja, ale také sami kupující hráči.

Vůbec si nedokáži představit, za jakých podmínek mohli vybírat sérii, jejíž následující díl udělají konečně alespoň trochu pořádně. No, ať už z toho, či jiného důvodu se rozhodli pokračovat ve hře Sniper: Art of Victory z roku 2008 (průměr hodnocení 37%) a už to začalo. Grafický engine, příběh, postavy, zbraně, no však to znáte. Ve všem postupovali obvykle, jenom s daleko větší precizností, než na jako byli doposud zvyklí.

Hru Sniper: Ghost Warrior jsem sledoval hned od první chvíle, co jsem si všiml prvního traileru, to bylo někdy v dubnu. Vypadal nesmírně zajímavě a mne hlavně zajímalo, zda City Interactive dokáží vystoupit ze svého dlouholetého stínu. Další trailer nebo spíše gameplay pojmenované Basic Tactics mé očekávání ještě umocnilo. I díky všem těm videím jsem si při instalaci nervózně podupával a čekal. Buch, intro, mimochodem úplně stejné, jako první trailer a já se pouze usmál a hlavou mi proletělo: "Snažili se...". Jenže hned po skončení videa jsem si uvědomil, že některých svých neřestí se zbavit nedokázali, myslím tím například povinné vytvoření herního účtu.

Jelikož jsem si několik týdnů před plnou hrou stáhl i demoverzi a dohrál ji na nejvyšší obtížnost, hrdinsky jsem okamžitě volil možnost hard. Uvítací tutoriál nejdříve nepřekvapil, ukazovat nováčkům výhody míření přes mířidla zbraně mne nijak nevzrušilo. Jenže pak to přišlo, demonstrace střelby z odstřelovací pušky. Se suverénností sobě vlastní jsem zalehl, zamířil a vystřelil. Nic, kulka letěla dobrých pár metrů vedle. Dobře, nebudu to zdržovat, vydržel jsem se trápit pět minut, než jsem si uvědomil, že demo postrádalo implementaci větru, gravitace, tepu a podobně. Proto jsem musel ze svých nároků slevit a zvolit obtížnost střední. Možná je trochu škoda, že je mezi touto obtížností a tou nejlehčí pouze malinkatý rozdíl, když si to tak promýšlím, on je tam snad jediný rozdíl, a to v počtu zásahů, které vydržíte. Chtělo to nějaký mezistupeň.

Pokud očekáváte nějaký propracovanější příběh hry, musím vás zklamat. Hlavním hrdinou je jakýsi americký kluk Tyler Walles, jenž se vydal na cestu odstřelovače. Svým umem se prokousal do americké jednotky Delta Force, která má před sebou tajnou, neoficiální a důležitou misi. Partyzánská vláda ve státě Isla Trueno terorizuje místní obyvatele a dokonce disponuje starým Uranovým dolem. Americká vláda to takhle pochopitelně nemůže nechat a proto je Tyler a pár dalších vojáků vysláno zvrátit situaci. Vypadá to zcela jednoduše, stačí zabít hlavního velitele generála Vasqueze a jeho jednotky situaci nezvládnou. Jenže všechno se nějak při prvních chvílích zvrtne a před vámi leží balíček šestnácti misí. Pokud si chcete učinit představu o délce celé hry, já se zastavil na pěti hodinách a jedenácti minutách.

Herní náplň v osmdesáti procentech dodržuje název hry – v ruce máte jednu ze čtyř dostupných sniperek (A550, MSG90, SR25 nebo SVD Dragunov) a snažíte se probojovat (proplížit) na konec mise. Ptáte se, co zbývajících dvacet procent? City Interactive se rozhodli své dílko krapet zpestřit a proto si v několika částech zahrajete také za jiného člena tajné mise, v jehož kůži si zastřílíte ze samopalů a útočných pušek. Bohužel, hra v tu chvílích dost ztrácí dech – zbraně se chovají podivně a jsou strašně slabé, vaši dva spolubojovníci moc inteligence nepobrali (o nepřátelích později) a vůbec si tak nějak připadáte, že všechno musíte vystřílet sami. Navíc, v těchto pasážích se párkrát dostanete k vykopnutí dveří a kdo hrál Modern Warfare 2, zbystří. Ano, bylo to dokonale obšlehnuto. Najdete tu i ropnou plošinu, autoři s tím očividně žádný problém neměli. Celkově vzato mne tyto mise vůbec nebavily a vždy jsem čekal na návrat do Tylerova těla. Daleko lepším zpestřením se stala hra za vašeho občasného parťáka O'Neila, který je vaším průvodcem a rádcem. Označovat cíle pro Tylera mne docela bavilo, uvítal bych více příležitostí.

Během plnění hlavních úkolů se také můžete zaměřit na sbírání notebooků nepřátel. Ve většině misích je jich několik a za jejich sbírání jsou vám odkrývány bonusové informace. Bohužel mezi tyto tajnůstky patří zprávy předávané mezi povstaleckými jednotkami, pokud čekáte nějaké nákresy nebo záběry z vývoje, musím vás zklamat. Při misích také musíte (ale nemusíte) sbírat léčivé injekce, protože Tyler a teď pozor, zbystřete pozornost, NEdisponuje regeneračními schopnostmi. Není to sice tak úplně pravda, protože pokud vám život klesne pod hodnotu třicet, po chvíli se na třicítku obnoví, ale i tak autorům tleskám. Konečně! Každé použití injekce vám dodá padesát životů, při sobě jich unesete maximálně pět.

Postupem času a v dalších a dalších misí vám některé věci začnou vrtat hlavou. Třeba mise, kdy máte vylézt na maják, abyste se dostali do výhodné pozice. Na začátku mise máte pušku s tlumičem, během mise máte pušku s tlumičem, jenže jak se dostanete na maják a máte odstranit rozestavěné snipery, abyste měli volné pole působnosti, hlavní hrdina najednou do rádia říká, že když vystřelí, prozradí se. Aha a proč tedy má najednou jinou zbraň? Proč nemůže použít tu dosavadní? Jenže to není všechno, člověk má v hlavě zakódováno, že sniper má být hlavně schovaný, útočit ze zálohy a vytvářet psychický tlak na nepřátele. Tudíž byste měli mít tlumič, že? Zvlášť, když pistole jej má. Smůla! No, ono je to vlastně stejně jedno, jak poznáte v následujícím odstavci, ale působí to nějak podivně. Ztráta zbraně při přechodu mezi misemi, neprostřelitelné listí nebo okno vedle toho působí jako prkotina.

Sniper: Ghost Warrior by měl být také hlavně o kryté akci, třeba nějaký mix Splinter Cellu a střílečky. Zvlášť při tom přídomku "Ghost Warrior". Jenže chyba lávky, hra vás za váš odlišný styl hraní nijak nepenalizuje a pouze v několika případech (konkrétně se mi vybavují dva) vás nutí k tichému pohybu. Jinak si můžete dělat doslova co chcete, zahodit sniperku a vzít do ruky samopal, běhat uprostřed cesty, skákat na nepřítele, házet granáty... A aby toho nakonec nebylo málo, hra je přísně lineární. Linearita zašla dokonce tak daleko, že vám váš další cíl ukazuje po pár metrech! Nebylo by lepší (a zábavnější) označit cíl mise a říct – "Tak, teď se snaž, frajere!"? Protože běhat za šedým kolečkem jako pejsek není žádný odvaz...

Dalším podstatným problémem Sniper: Art of Victory a vlastně i této hry je umělá inteligence. Ta je minimálně dost podezřelá, proměnlivá a nevyzpytatelná. Nikdy si nemůžete být jistí, jak zareaguje, což je sice zajímavý herní prvek (musíte být neustále ve střehu), jenže v realitě by to takhle fungovalo horko těžko. Pár příkladů – opět zažíváte misi v utajení s puškou bez tlumiče a na silnici stojí hlídka. Řeknete si: "Tak jo, tohohle sejmu a rychle zkusím vyřídit i toho druhého.". V pohodě si namíříte na hlavu levého vojáka, vystřelíte, podíváte se, jakou já pěknou díru v hlavě a psychicky se připravujete na rychlé umlčení toho druhého. Jaké je však překvapení, když druhý vůbec nereaguje. Vůbec mu nevadí, že jeho kamarád leží na zemi, že se údolím ozvala podezřelá rána, nic. Stojí jak dřevo. Podobné situace se často opakují, vystřílíte hlídku před táborem a vojáci uvnitř nereagují. Asi je to v Jižní Americe jinak, nevím.

Dalším totálním extrémem je reakce na vaše stealth snažení. Jdete úzkým kaňonem a před vámi se otevře planina a na ní tábor. Před branou stojí hlídka, nic nenaznačuje tomu, že by o vás někdo věděl. Chcete si pojistit své utajení a tak se plazíte křovím. Pohodička, klídeček, jenže náhle se váš ukazatel skrytí zabarví do ruda, v táboře se rozezní alarm a už do vás ti od brány pálí. Zhruba na dvě stě metrů, přímo mezi oči. Jak vás viděli? Vím já? Nebo když jste prozrazeni a schováte se do křoví a pomaličku se plazíte pryč, jste prozrazeni! Ratatatata! O to víc vás pak zarazí, když skočíte k nepříteli, který stojí bokem, on se otočí, zmerčí vás, ale než stačí vyvolat poplach, lehnete si do křoví. A najednou se nic nestalo, nepřítel je opět v klidu, jako kdyby se nic nestalo! Trochu mi to připomíná scénky z kreslených filmů, kdy se někdo plazí chodbou s krabicí na hlavě a vždycky, když se stráže otočí na něj, zůstane stát a stráže jej jakoby nevidí. Hahaha...

Ano, bohužel. Kdo si pamatuje na docela dobrou a zábavnou hru od studia Rebellion Developments a kdo ji dokonce hrál, bude si připadat jako doma. A pokud se najde nějaký člověk, jenž hrál i Sniper: Art of Victory, bude si připadat jako doma ještě o mnoho více. Tady přichází největší problém, připadá mi, jako kdyby autoři jen tak vzali svůj dva roky starý titul, trochu pozměnili příběh, další důležité věci a vydávali to za nový titul. Vždyť tu najdeme detailní pohled na letící kulku k nepřítelově hlavě, realistické zpracování přírodních podmínek a další shodné prvky. Škarohlíd by mohl říci – "Najděte rozdíl!" a bude mít nejspíš trochu pravdu, protože byly převzaty i některé chyby, například umělá inteligence. Mrzí to. Sice je to daleko lepší hra, než Art of Victory, ale i tak to mrzí.

Jedna z věcí, za kterou jsem City Interactive vždy kritizoval, bylo grafické zpracování. Když si vzpomenu například na Battlestrike: Shadow of Stalingrad, salvy smíchu měly důvod také v grafice. Pokud jste tu hru někdo nehrál (hrál ji někdo?), doporučuji si prohlédnout tento obrázek, hlavně sovětského vojáka u dveří. "To snad není možné! Vždyť to nemohli dělat stejní autoři!," řeknete si při pohledu na okolní obrázky. Jak vidíte, mohli. Naštěstí tentokráte neexperimentovali a vsadili na prověřený Chrome Engine, verzi 4, který poháněl například loňskou pecku Call of Juarez: Bound in Blood. Grafika vypadá opravdu úchvatně, navíc když se před vámi otevře velký prostor, vyplatí se zastavit a kochat se tou nádherou. Nejvíce vás uchvátí voda, ta mne skutečně dojala.

A nejen okolí vypadá výborně, stejně dobře dopadly i zbraně, nepřátelé, vaši kamarádi. Dobře vypadáte také vy. Samozřejmě tím nemyslím ruce Tylera, ale jeho nohy a břicho. Ano! Konečně zase po dlouhé době nelevitujeme někde ve vzduchu, ale máme kontakt se zemí. Takovým malým vyvrcholením je zpracování Bullet Camery, která vypadá vážně skvěle, hlavně ta animace zásahu. Pochopitelně si nemyslete, že jsem nějaký maniak na rozstříknuté mozky, ale když se rána povede (a hlavně na nejvyšší obtížnost), nějaká ta malá odměna přijít musí. Není lepší odměny, než když vidíte nepřítele, jak se po zásahu rychle kácí k zemi a helma stále visí ve vzduchu. To, že to není moc reálné je věc druhá, ale vypadá to efektně.

Asi by to nebyli City Interactive, kdyby i zde nenasekali pár chyb. Tou zřejmě nejzávažnější je neustálé zasekávání postavy o cokoliv. Jen si to představte – na každém žebříku, na každých schodech hrozí nebezpečí zaseknutí. Největší problém nastává vždy při opouštění obou "zařízení", kdy se prostě z ničeho nic zarazíte. Nezbývá vám pak nic jiného, než se ke svobodě nějak proskákat. Menší chybky jako zalezení nepřítele do stěny beru jako výstřelek, viděl jsem to vlastně pouze jednou, takže to se dá tolerovat. Suma sumárum však platí, že grafická stránka hry je opravdu na vysoké úrovni. Sice bych se neodvážil ji porovnávat s Crysis, ale své kvality má. Palec nahoru!

Jestliže i v ostatních multiplayerových hrách milujete především odstřelovací pušku, budete hru více hráčů v Sniper: Ghost Warrior milovat. Na výběr totiž máte jenom tyto zbraně (k dispozici jsou všechny čtyři), hraje se navíc na dost rozlehlých mapách. K dispozici jsou tři herní módy, dva z nich jsou známé už od samých počátků multiplayerových klání – Deathmatch a jeho týmová varianta. To třetí mód, VIP, je daleko zajímavější. Jednoduše se dá říci, že jde také o Deathmatch, jenže jeho pravidla jsou významně upravena. Jeden z hráčů je vždy VIP a ten jako jediný může za svá zabití sbírat body. Ostatní se mezi sebou mohou také zabíjet, jenže jim na kontě zůstává nula. Až když se někomu podaří zabít VIP, stává se jím a může zase sbírat bodíky on.

Velikost map jsem již zmínil v minulém odstavci, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji. Mapy jsou opravdu OBROVSKÉ a navíc to nejsou žádné dlouhé pásy, jaké znáte třeba z Battlefieldu nebo betaverze Medal of Honor (Helmand Valley), ale takové obrovské čtverce. Většina z nich, vlastně všechny, pochází přímo ze singleplayerové kampaně.. Kampaň vás však pustí do dosti omezené části celé mapy a proto budete dost překvapeni, jak je to všechno velké. Do každé hry se může připojit až dvanáct hráčů a vyblbnout se do aleluja. Jen je možná trochu škoda, že zde nefunguje podobný realistický systém střílení, počítá se zde pouze s dobou letu kulky. Možná by mohlo být zajímavé sledovat, jak se hráči potí a snaží se něco trefit. Na druhou stranu, moc zábavné by to asi nebylo.

Zřejmě si asi po přečtení této recenze myslíte, že celkem nadějně vypadající titul Sniper: Ghost Warrior nakonec opět nestojí za řeč. Ale ano, stojí za řeč, zas takový propadák to není. On to vlastně vůbec není propadák, pokud jej porovnáme s ostatními produkty z dílny Ciy Interactive, je to dokonce skvělá hra. Když autoři budou chtít a rozhodnou se následovat trend nastolený touto hrou, nemusíme se bát dalších rychlokvašek. Doporučuji vyzkoušet, minimálně pokud vás láká zahrát si Sniper Elite v trochu jiných kulisách a trošku jinými pravidly. Jako jasně, jsou tam dost závažné chyby, například umělá inteligence, ale ty se dají pro příště vychytat. Snad to bude příště ještě lepší, držme polákům palce.