Pokračování duchovního nástupce Baldur’s Gate mně překvapilo dost našláplým začátkem – už v první pětiminutovce jsem pobil hordy nepřátel, stanul tváří v tvář obrovskému Ogrovi a v mé slabší chvilce mi zachránil krk úžasný červený drak (skromně vybraný High Dragon), který se snesl z nebes jako vykonavatel boží vůle. Drak se proměnil v naší oblíbenou Flemeth, kterou z původního Dragon Age: Origins jistě znáte jako „Witch of the Wilds“ a matku Morrigan. A protože tohle ještě není dost omračující, celé je to vyprávěné ústy Dwarfa, který vytažen z vězení vypráví příběh našeho hrdiny černovlasé templářce. Ihned jsem si představil první díl Dragon Age podaný s takovýmto nasazením a rozzářily se mi oči...

Zavzpomínal jsem do docela blízké minulosti, kdy jsem původnímu Dragon Age: Origins udělil 98%. Ta hra měla zajímavý a neustále se rozvinující příběh, který vás provázel komplexním světem s dalekou historií a krásnými, rozmanitými a často i doslova monumentálními lokacemi. Měl jsem možnost potkat zajímavé charaktery a s některými z nich si ve hře utvořit velmi osobní vztah například v podobě přátelství. Na několik postav si pamatuji dodnes natolik, že jsem se na ně těšil v Dragon Age II.

O to vice jsem zavzlykal, když Flemeth zvolila v Dragon Age II naprosto stejná první slova, jako Morrigan v Dragon Age: Origins: “Hmm, mm, co to tu máme?” Jeden z mnoha odkazů na minulost… Nyní, když mám druhý díl již plně dohraný odvětím suše: “Máme tu to nejpovrchnější RPG od BioWare co znám…”

Příběh je hráči převyprávěn skrze rozhovor této templářky s vaším uvězněným parťákem - velmi originální

Druhý Dragon Age se snaží hráče vtáhnout více do hry – na svého soka jste nuceni koukat z větší blízkosti i po maximálním odscrollování, a k tomu jste neustále bombardováni nascriptovanými ingame záběry - rozhovor, výbuch, rozhovor, smrt. Abyste se na to všechno pořádně zblízka mohli koukat, autoři notně vylepšili engine - na PC v nastavení najdeme mimo jiné i volbu DirectX 11. Co se týče celkové vizuální stránky hry, je to však jako celek oproti jedničce docela bída – GUI je dost strohé a hlavně vše jen ne útulné. Čtení soupisek či výtažků z knih, brouzdání inventorářem nebo prohlížení map tak nemá to správné koření, což mě vedlo k tomu, že jsem si tyto klasické RPG dobrůtky nechal často ujít. Nejvíc mě ale dostaly textury sexy nočních košilek na slečnách, které jsem dostal do postele. Muselo jít o letošní kolekci od intimissimi! Mimochodem, graficky je hra oproti několik let starému Oblivionu k smíchu.

Největší ránu mi však uštědřili designéři jednotlivých map, dungeounů či budov… Téměř celá hra se odehrává ve městě Kirkwall a již po prvním propařeném dni začnete pociťovat déjà vu. Dragon Age II obsahuje několik dungeonů a interiérů budov, které jsou skutečně “extra”, ovšem většinu času strávíte procházením „map“, které se neustále opakují a do kterých jsou pouze umístěné jiné questy a postavy. Čím dále ve hře postupujete, tím více si uvědomujete, jak hodně velká rychlokvaška Dragon Age II je. Tohle nezachrání ani krásně zpracovaný Kirkwall.

Neustále se opakujícímu se prostředí by možná pomohlo, kdybychom v něm čelili originálním soubojům a soupěřům, ovšem zde budu jen pokračovat v kritice... Bojový systém je sice předělaný, ovšem zdali je lepší nebo horší nevím. V jedničce byl občas dosti zdlouhavý a v posledních hodinách hry hráč musel trávit hodně času v zapauzovaném „taktickém“ stavu. Nyní je vše rychlejší, ale z části i proto, že kouzel i abilit je podstatně méně než u jedničky a tak je přemýšlení rychlejší. I kdyby byl bojový systém, který si vývojáři tak vychvalovali, sebelepší..., v ničem by to nepomohlo v kombinaci se souboji, které jsme nuceni v Dragon Age II vést. Neustále ta samá pohádka: první vlna protivníků-lam, druhá již těžší vlna a nakonec třetí vlna s bossem či zkrátka nejtěžší (všichni nepřátelé samozřejmě vystupují ze země nebo se zjevují ze vzduchu). A znovu a znovu, neustále dokola. V tomto režimu boje je zkrátka taktika vždycky stejná, od začátku hry až dokonce.

Proto mi přijde dosti nezajímavé popisovat předělaný systém získávání abilit a zkrátka leveluping... Ano, ve dvojce je obojí lepší. Vypíchnu např. že ke kýžené abilitě se nyní nedostanete pouze jednou cestou kdy se učíte i věci které nikdy nechcete použít, ale třeba dvěma cestami z nichž si můžete alespoň vybrat tu zajímavější. K čemu to ale je, když jsou souboje postupem času čím dál více nudné?

Další věcí, u které narazíme na omezení oproti jedničce, je tvorba naší postavy – na výběr máme jedinou rasu (člověk, muž/žena) a tři povolání (mage, warrior, rogue). Jde o to nejmenší zlo a můžeme argumentovat třeba tím, že postava muže i ženy je kompletně nadabovaná (bez ohledu na povolání), což přidává na filmovosti. Asi by bylo vhodné dodat, že namluvené jsou naprosto všechny postavy se kterými se ve hře budete bavit. Když už jsme u toho povídání, Dragon Age II přináší do série systém velmi podobný Mass Effectu – u každé z odpovědí vidíte (ikonkou vyobrazený) tón, jakým váš hrdina větu řekne – ironický, drsňácký, mírumilovný, milující... Občas vidíte přímo ikonku naznačující akci – dej mu peníze, mám zájem o odměnu apod... Líbilo se mi, že moje odpovědi měly jistý nezpochybnitelný důsledek na vývoj následujících událostí.

Jestli první díl s postupujícím časem nabíral obrátky, u dvojky mám pocit naprosto opačný. Skvěle nasazené tempo prvních hodin hry nevydrželo déle než cca do 20% celkové hrací doby, která je mimochodem cca tříčtvrteční oproti jedničce. Většinu hry jsem jen čekal, až zase přijde nějaký pořádný nástup, něco, co mě zase přiměje koupit si na večerní pařbu cestou z práce bagetu („na dělání večeře nebude čas“). Chyba lávky, tohle byla první hra od BioWare, kterou jsem dohrál jen kvůli recenzování.

Tohle přesně se nekonalo – příběh byl propracovaný, měl dostatečnou komplexnost a dokonce jsme již od poloviny hry nevěděli, jak to celé dopadne. Ale nebudu chodit kolem horké kaše, buď jak buď, od toho zmíněného dvacátého procenta hrací doby to byla nuda. Epický příběh se nekonal, a narozdíl od jedničky jsem celou hru čekal, až přijde to něco většího, oč ve skutečnosti kráčí. Svět přeci čelí totální skáze v podobě nemrtvých, ... To, na co jsem čekal, nepřišlo, přišel konec hry a já jsem zděšen pochopil, že tohle bylo opravdu celé jen o souboji templářů s mágy. W-T-F?

Dragon Age II je pouhopouhý datadisk k jedničce. Z pohledy jedničky je dvojka něco jako „a potom se v nedalekém městě událo něco, co mělo jistý vliv na postoj templářů k mágům...“ To je teda kopec nudy...

Po zabití Arishoka mi zřídili hezkou sochu

A tím bych recenzi ukončil... Dragon Age II nám ukázalo, že akční pojetí do tradičních RPG umí přinést trochu svéžího vánku, že zjednodušení některých věcí vede k lepší hratelnosti, ale také přináší velmi nudný a naprosto neepický příběh jménem „bokovka“ a kompromisy, které si nezasloužíme.

Ale vcelku to chápu – chápu, že Dragon Age II byl spatlán tak rychle – na tomto příběhu nemělo cenu trávit více času, než bylo nezbytně nutné...