Útrpné čekání na detektivku L.A. Noire ve verzi pro staré dobré počítače některé z nás dohánělo pomalu k šílenství. Buďme ale rádi za to, že jsme se nakonec přeci jen dočkali a navíc máme několikaměsíční prodlení vynahrazené bonusovým obsahem, za který si konzolisté museli platit zvlášť. Základní fakta o hře jste se už mohli dočíst kdysi dávno z naší recenze xboxové verze, a tak je zde přeskočíme a rovnou se podíváme na to, jak se to počítačové a kompletní L.A. Noire hrálo.

A bohužel, hned na začátku budeme nadávat. Slovy kolegy Karla: „Tohle by se mi na konzoli nestalo.“ Tedy to, že nešlo hru vůbec rozběhat. A vězte, že o problém na mé straně nešlo. Nějaký chytrák v Rockstar Games prostě něco pokazil, a tak hned první věc, kterou na vás hra vytasí, je stažení a instalace povinného patche. Jenže ta samozřejmě nefungovala a nezbylo než hledat nějaké řešení pomocí strýčka Googla. Naštěstí se řešení řešení našlo hned na stránkách oficiální podpory a také jsme se o něj s vámi podělili v novince. Takže – o den a jednu reinstalaci hry později jsem konečně uviděl herní menu. Kolega Jirka, který si hru taktéž natěšeně pořídil, tolik štěstí neměl. Z nějakých jiných důvodů mu totiž L.A. Noire doteď (tedy už více než dva týdny po vydání) nefunguje a ani lidé z podpory Rockstaru mu nejsou schopni pomoci.

Tím ale samozřejmě trable nekončí, po spuštění mě přivítala smrdutá sekaná, aneb nízký počet snímků za sekundu. Po dalším hledání (ano, L.A. Noire je plný hledání už před tím, než se konečně dostanete do kůže detektiva) a tipu od Jirky jsem objevil, že když se do herní konzole zadá příkaz „-str“, hra zapne tzv. „single threaded renderer“ a na některých systémech se tím zlepší výkonnost. Bingo, tentokrát už se hra dala konečně hrát. Jenže co to? Co má sakra znamenat ten dvojitý kurzor myši?

Světe div se, i o tom už byla vytvořena stránka na podpoře Rockstaru. Prý o problému vědí a na nápravě se pracuje. Jenže co teď, když vám na obrazovce zcela nelogický běhá kurzor, který tam nemá vůbec být a pěkně vám překáží ve výhledu? Inu, pomocí Googlu (díky, Bože, za něj!) zjistíte, že existují prográmky, které dokáží kurzor myši v systému zneviditelnit – například Nomousy. Takže po dalším nastavování, které – troufám si říci – nemůže méně počítačově zdatný hráč zvládnout, tu máme konečně L.A. Noire, tak jak ho Team Bondi stvořili. Pokud ničím takovým nebudete muset projít, tak vám zpětně upřímně závidím.

A co tedy dojmy ze samotné hry, kterou už má drtivá většina lidí dohranou? Pocity převládají značně smíšené. Zpočátku budete nejspíše všechno hltat plnými doušky – prozkoumávání míst činu, rozhovory s podezřelými, honičky po svých i v autě, ale jelikož je L.A. Noire hra dlouhá, dost možná vás něco z toho začne časem nudit. Hlavně tak od druhé půlky, kdy se příběh Colea Phelpse začne globálně chýlit ke konci, už vám možná přijdou zdlouhavá hledání důkazů spíše na obtíž, protože působí, jako by jen prodlužovali herní dobu a vyplňovali nějak místo mezi těmi skvělými a příběhem nabitými filmečky.

L.A. Noire je totiž opravdový seriál a na každý případ by se klidně dalo dívat i bez hraní jako na televizi. Technologie snímání obličejů reálných herců totiž současně s jejich skvělým dabingem totiž zajišťuje téměř srovnatelný zážitek. A pokud znáte seriál Mad Men (nebo samozřejmě nejspíš i nějaké další) budete si čas od času ukazovat prstem a říkat – hele, tohohle já znám! A od epizodického pojetí se také odvíjí fakt, že L.A. Noire není hra, kterou byste měli nutkání dohrát od začátku do konce na jeden zátah. Kromě finální části hry, kdy už to má opravdu spád, jsou totiž případy zpočátku prakticky neprovázané a jeden dva případy denně vám k detektivní spokojenosti budou bohatě stačit. Nebo alespoň mě.

Počítačová Kompletní verze je rozšířená hned o pět bonusových případů, jeden do každé části hry (kromě úvodní pochůzkářské) a o jejich kvalitě svědčí už nejspíše fakt, že až do předposledního případu jsem neměl tušení, že je hraji. Jsou totiž zařazeny přímo do kampaně, a pokud dopředu nevíte, jak se jmenují, tak si nejspíše ani nevšimnete, že hrajete případ, který v původní verzi vůbec nebyl. A i díky nim se nám už tak slušně dlouhá herní doba ještě prodlužuje.

Přes to, že se L.A. Noire svými jednotlivými prvky tváří jako skvělá hra, ve výsledku trochu skřípe. Možná jsem opravdu nevhodný materiál na policistu, ale štvalo mě, jak často jsem se mýlil při rozhovorech. Mimika postav mě často vedla k mylným závěrům, hlavně když mi důkazy prostě neseděly jako správný protiargument na lež vyslýchaného. Navíc se i tvůrci L.A. Noire řídili slavnou hláškou Dr. House: „Všichni lžou“ a snad žádná postava nikdy neříkala jen pravdu (přeci někdo takový musí existovat!). Asi by to chtělo, aby hra hráče na více příkladech naučila, jak vlastně funguje a jaké čeká od hráče reakce.

A některé nedodělky trochu kazily hraní i nadále. Třeba stopy, které se pokaždé válí někde na zemi nebo na stolech, jakoby herní padouši neuměli používat šuplíky. A pak ještě další interaktivní objekty jako třeba prací prášek nebo různé vařečky, které než Phelps zvedne a utrousí něco ve stylu: „Tohle s případem nesouvisí,“ aby vás ujistil, že to k ničemu není, tak to zabere věčnost. Horší je, když to samé říká u pistole, která by podle vší logiky zločinů mohla s případem nějak souhlasit. A najít na místě výbuchu továrny na elektroniku zcela nedotknutou a naleštěnou polobotku – to už byl snad jen žert opilého vývojáře.

Větším problémem byl ale fakt, že u hry nijak nepoznáte, kdy se vlastně naposledy uložila - pokud jste vyloženě neviděli v pravém dolním růžku nápis "Saving...". A také nedejbože, abyste pokazili nějakou akční pasáž nebo vám hra spadla, pak totiž musíte poslední filmeček chtě nechtě zhlédnout znovu, nedá se nijak přeskočit.

Přestože se prohledávání místa činu, tedy v podstatně takový základ pro vyšetřování každého případu, stane v podstatě stereotypní záležitostí (musíte prostě oběhat a prošmejdit danou oblast), ze začátku vám to vadit vůbec nebude. Je totiž protkáno skvělými dialogy, filmečky, akčními pasážemi – tedy honičkami, pronásledováním v autech a střílečkovými pasážemi – a i pár logickými hlavolamy, takže ve výsledku jde o velice hratelný mix. Není to taková herní revoluce, jak se na první pohled zdálo, ale faktem zůstává, že žádná podobná hra prostě neexistuje. Pro všechny detektivy-amatéry tedy jasná volba, protože hra vás – naštěstí nebo bohužel? – nenechá „prohrát“, aniž když vám to vážně nepůjde.

Počítačová verze je čistým portem, nečekejte, že by snad byla nějak poupravena pro intuitivnější ovládání pomocí komba myš-klávesnice. Chová se prostě tak, jako na konzoli. Zase tolik to nevadí, ale určitě by se dala vymyslet spousta úprav pro lepší herní zážitek na počítačích.