Osobně si myslíme, že by se nejnovější díl klasiky Painkiller – Painkiller: Hell & Damnation – měl spíš jmenovat: Painkiller High Definition. Ono to vlastně zapadá a je to vlastně i tak. Vývojáři ze studia The Farm 51 si sice nechtějí moc přiznat, že jejich počin Painkiller: Hell & Damnation je vlastně moderní remake původního Painkillera a datadisku Battle Out of Hell v pěkném rozlišení, ale je to prostě tak. Ikdyž… u této série je to vlastně jedno. Nikdy nebude součástí nějakých „světových herních síní“, ale bude patřit ke kvalitním Béčkovým titulům. Příběh by zde měl být jako z nějaké světové love-story (nebo to tak aspoň vypadá), akce je pořádná a neustálá, mise přísně lineární, zbraní tu je požehnaně, nepřátelé jsou až příliš naskriptovaní, ale přesto je to zábava. Jak je to možné? Čtěte dál.
Jak jsme již psali, příběh tu krásně připomíná love-story. „Nesmrtelný“ Daniel Garner je stále uvězněný v místech někdy mezi nebem a peklem – konkrétně v místě zvaném Očistec. Po zabití samotného Ďábla je stále uvězněn a šance na cestu zpátky na zem do normálního života už vypadá nulově. V tom se najednou objeví Lucifer (nebo co to bylo za pekelnou postavu) a dá Danielovi další nabídku. Přinést 7000 duší za možnost vrátit se do reálného života a sejít se znovu s Catherine (Danielova žena). Zprvu se mu to nezdá, ale nabídka být zase normální člověk a ne vraždící nástroj z pekla je, přiznejme si, k nezaplacení. Toto je pěkně napsané a zpracované, ale v průběhu hraní přestanete vědět, proč vlastně tento podnik děláte. Příběh nemá ve hře vůbec, ale vůbec žádnou roli. Jdete, střílíte, sbíráte náboje, střílíte, hledáte tajné prostory, střílíte, kocháte se zajímavým prostředím a už jsme zmínili to, že střílíte?
Celá podstata této hry je, že prostě chodíte a střílíte. Jak prosté… Ale vždyť je to jedno. Hry tohoto smyslu byly kdysi nejlepší svého druhu – série DOOM a Quake jsou toho krásným příkladem. Kdyby nebyla akce ve hře tak rychlá, zběsilá a zábavná, tak by to ale vypadalo v konečném hodnocení jinak.
Akce. To je to, na co tato hra sází – na co jiného by taky sázet měla, že? Hordy nepřátel, spousta výbuchů, velký arzenál zbraní,… No prostě akční stránka hry se autorům povedla na jedničku a možná i hvězdičku k tomu. Hra vás odpočinout asi tak možná jednu minutku. Sice si to můžete prodloužit sami, když momentální hordu nepřátel vystřílela vaše dvouhlavňová brokovnice a vy se máte přesunout na jiné bitevní pole, ale jinak si vážně neodpočinete. Nepřátel je často tolik, až nás napadlo, jestli to autoři v tomhle ohledu trochu nepřehnali. Nic ve zlém. Náhodou, o to je to větší zábava a rychlost klikání levého tlačítka myši se pomalu blíží rychlosti skoku Felixe Baumgartnera z 39 kilometrů nad zemí. Oddechnutí uprostřed boje bychom nedoporučovali (teda pokud hru celkově nepauznete). Chvilkové zpomalení může způsobit to, že nepřátel u vašeho těla bude najednou tolik, že vás zachrání možná tak střela z raketometu pod nohy. – Ne, děláme si srandu. Nepřátelé se k vám sice dostanou, ale spousta z nich běhá pomaleji než vy, takže utéct je jedna z možností. Další možnost je použití tarotových karet, které můžou například nepřátele dvojnásobně zpomalit. Jiná možnost je zase obrátit nepřátele na vlastní stranu pomocí Lovce lebek (screenshot číslo 2). Můžete si do něj nasát duše nepřátel a při určitém množství vystřelíte na blížící se nepřátele. A hle, najednou jdou sekat mečem do svých řad a vy si můžete v klidu pískat, protože jejich ničivá síla proti svým spolubojovníkům je větší, než když útočí na vás.
Celková rozmanitost bojů ale trochu kolísá. Nepřátelé s mozkem velikosti malé brambory jsou až příliš naskriptovaní. Úplně se to blíží k nepřátelům z Modern Warfare 3, jenže tam se Rusáci nebo někdo jiný aspoň kryli. – Počkat, ale jak by se tady měli krýt?! Otevřené místnosti, ve kterých nejčastěji bojujete, neposkytují žádný úkryt. Nepřátele nikdy nic nevymyslí, jen se naspawnují a běží vám přímo před hlavně zbraní. To ale ani moc nevadí, je jich opravdu tolik, že se kryjí mezi sebou navzájem. Co nám tady vadilo, byly bugy. Nebyly tak časté, ale někdy se nám stalo, že jsme museli projít aspoň dvakrát celou oblast, než jsme našli toho posledního nepřítele, kterého jsme museli sejmout, protože bychom se jinak nedostali dál. Naproti tomu, rozmanitost nepřátel je vysloveně perfektní. Od malých kostlivců, přes sprintující rytíře až po obrovské sumo děti k monstrózně velkým kostlivcům ve zbroji. Dále zde narazíte na malinké děti, které se podobají Almě ze série F.E.A.R., další kostlivce, kteří po vás střílí zbraněmi jak z první světové války, nabušené, dvoumetrové chlapíky, jenž vypadají jako herci z nějakého sadomachistického porna. Holt všehochuť!
Rozmanitost zbraní opravuje menší nedostatky v akci. Nečekejte žádné stříkací pistolky typu AK-47, M4A1 apod. Toto jsou hračky pro děti. Tady dostanete pořádnou hromadu pořádných zbraní. Brokovnice s pořádným dostřelem, kolíkovač s granátometem jako bonus, výše zmíněný Lovec lebek s brutálně ostrým ostřím, drsňácký raketomet podpořený kulometem jak prase,… Prostě nic pro děti, toto jsou správné zbraně!
Souboje s bossy jsou dalším kolísavým bod. Jsou ohromně velcí – překvapivě. Ale zdálo se nám, že s každým dalším bossem obtížnost na jejich skolení klesala tak, až to bylo už skoro směšné. První nám dal docela zabrat, druhý už byl v takové normální rovině, u třetího jsme se začali usmívat, jak je to lehké, a finální boss… Radši bez komentáře. Nebudeme klamat, vyzkoušejte si to a pak usuďte, jestli jsme měli pravdu. Kdyby se někdo ptal, hráli jsme na obtížnost Nespavost (normální).
Audiovizuálnímu zpracování hry není co vytknout. Z Unreal Enginu 3 vytáhli autoři pěkné kousky. Měnící se prostředí (od satanistických kostelů po zábavný park s horskou dráhou), pěkně vyhlížející nepřátelé, design zbraní a to vše podloženo pořádně tvrdou heavy-metalovou hudbou se nejen k sobě perfektně hodí, ale zvyšuje to i požitek ze hry. Bohužel i toto místo má své mínusy. Když se zrovna neprobíjíte hordou nepřátel, tak jakoby hra nebyla. Hudba není, slyšíte jen sebe, když vystřelíte. Jako byste si ve hře Garry’s Mod postavili nějaké bitevní pole, ale nedali tam vojáky. Svět bez lidí. Jen vy. Naštěstí, tyto pasáže trvají vždy jen malinkou chvilku – teda pokud nehledáte skryté místnosti nebo nehledáte nějaké náboje.
A další, ale tentokrát velké zklamání, je hra více hráčů. Na tu jsme byli velice zvědaví, ale už jen připojit se do nějaké SLUŠNÉ hry je docela oříšek. Oficiálních evropských serverů je docela dost, jejich obsazenost zase nulová. Z vlastní zkušenosti, největší hra, kterou jsme měli štěstí hrát, byla klasický deathmatch, jenž nijak originální nebyl. Jdete, střílíte, zabijí vás a zase jdete a střílíte. Herních módů je tu samozřejmě více, ale z důvodu nulové zaplněnosti serverů vám nemůžeme přinést žádné dojmy.
Takže, jak na tom jsme? Skvělou zábavu podkládá dobré audiovizuální zpracování; sráží to souboje s bossy. Procento inovací se pohybuje v řádech desetin procent. Velice smutné je to, že celou kampaň projdete tak za 4 až 5 hodin. Zavedení multiplayeru sráží nezaplněnost serverů. Když to ale vezmeme z té strany, že titul stojí od začátku plus mínus 500Kč, tak za tu cenu to je přeci jen super titul.
