Tak takhle ne. Kolik hanby, kolik špíny, kolik tun hnoje už jsme na tuhle sérii nakydali! A stejně – vždycky se nakonec nějakým podivuhodným zázrakem připomínajícím Ježíšovo zmrtvýchvstání objeví na prvních příčkách prodejnostních žebříčků. Dokazuje to dvě věci: že špatná reklama kolikrát předčí tu pozitivní, a že kritizovat Call of Duty se stává jakýmsi zvráceným módním trendem. O tom, že kvalita jednotlivých dílů v poslední době osciluje někde mezi céčkovým akčním filmem a výukovým videem pro pyrotechniky, snad není třeba vést spory. Ale stejně – proč to okamžité odsouzení?
Aby bylo jasno: nehodlám se tu v několika stovkách slov pouštět do nějaké obhajoby celé série. Když někdo každý rok produkuje hru, jejíž singleplayerová kampaň se opakuje jako přes kopírák už bůhvíkolikátou sezónu a kde herní mechanismy, nefunkční a prosté, ostudně bortí základy jakékoliv potenciální obrodě, nemůže čekat ovace. Kvůli tomu se tedy setkáváme v pravidelných intervalech s novým přírůstkem do univerza, které krutě doplácí na chamtivost vydavatele. Světe div se, letos tomu není jinak. Už začíná být docela jedno, jestli za hrou stojí Infinity Ward nebo Treyarch. Výsledky se totiž v mnoha aspektech podobají jako vejce vejci.
A kopírují stejné chyby. Příběh se může zdát „cool“ snad jen uhrovitému deváťákovi, přestože ho vypráví retrospektivně jeden z veteránů akcí v prvním Black Ops. Na ně druhý díl přímo i nepřímo navazuje. Je to klišé s několika hrdiny drsnějšími než šmirgl v rukou Schwarzeneggera a s dialogy strohými víc než v průměrném filmu pro dospělé. Zapomeňte na jakýkoli rozjezd. Modern Warfare 3 bylo co se týče uvrhnutí hráče rovnou do centra dění to nejkonzervativnější RPG ve srovnání s tím, jak rychle na to vlétne Black Ops 2.
Hráč pendluje mezi sedmdesátými léty a blízkou budoucností, ve které se příběh odehrává. Hlavní záporák Raul Menendez se totiž rozhodl znovu slušně zavařit světu, který ho teď má z největšího samaritána. Opět si zahrajeme za tvrďáka Alexe Masona, ale protože masonovský klan plodí samé schopné bijce, přijde řada i na synka, který zatímco tatík hrdě válčil v džungli, on pochytával cenné zkušenosti, jak obstát v životě plném nástrah (viz jedna z úvodních scén se stromem – pro zasvěcené). Takže jsme uvrhnuti mezi výbuchy a ten, kdo by náhodou neznal výbušná ántré všech moderních Call of Duty her, pěkně se vyleká. Kdo zná, jen se lehce pousměje a bez zaváhání odstartuje jatka. Naskriptovaní nepřátelé pobíhají jako splašený dobytek sem tam a v podstatě jen čekají, než je stihne vaše kulka.
A chraň tě ruka Páně, jestli se odvážíš vybočit z trasy! To si totiž Black Ops 2 najednou neví rady a raději vás nechá naprosto nesmyslně umřít. Takže když například o něco déle hledáte raketomet, abyste sestřelili dotírající helikoptéru někde jinde, než byste měli, okamžitě jste mrtví. Někde za vámi se totiž objeví nepřítel, který vás spolehlivě vrátí k poslednímu checkpointu. A kdybyste ho náhodou zabili, už vám do zad láduje olovo jeho kolega, který se tu mezitím nějak zázračně respawnoval. Flegmatik se uculí a prohodí cosi jako: „No jo, vždyť je to Call of Duty.“ Cholerik patrně praští s myší či ovladačem o zem a navždy se s hrou rozejde.
Nelze si nevšimnout, že prostředí hi-tech džungle budoucnosti silně připomíná sérii Crysis. Tady si ale hlavní hrdina ani nemusí navlékat nějaký přiléhavý oblek. Prostě je nezničitelný i bez něj. Nejenže tedy singleplayer ničí neskutečná linearita, ono se k ní rychle přidá taky neoriginální pojetí celé vzdálené budoucnosti. Nelze se ubránit „tohle už tu někdy bylo“ dojmu – každý si vybaví minimálně tucet her, které posílaly hrdiny do nekonečných podzemních katakomb a supertajných zařízení. Začněme s Mass Effectem, pokračujme druhým Crysis a zakončeme to třeba nedávným komerčním propadákem Syndicate. Zatímco výše zmíněným to v interiérech docela šlape, Call of Duty se pro ně rozhodně nenarodilo. Zbytky kouzla, jímž ještě série jakž takž oplývala, se definitivně ztrácí v dezinfikovaných prostorách a halách, kde absence systému krytí bolí ještě víc, než když pelášíte v koňském sedle ruinami a u toho kosíte nepřátelské vojáky.
Příliš nenadchnou ani různé doplňkové možnosti – jako třeba vlastní útočný robot nebo neviditelný oblek. Hra vás totiž připraví i o tu poslední radost: a sice z toho, že jste objevili skrytý předmět. Nic takového. Co kdybyste se totiž náhodou poflakovali v místech, kde podle tvůrců nemáte co pohledávat. A tak, místo toho, vás k těmto objektům hra dovede úplně sama. Nevídané.
Nějaká velká pozitiva těžko hledat i v grafickém enginu. Ten už sice zvládá bez problémů motion-capturing, zato ale hoří ve chvílích, kdy se to rozhodně nehodí. Mrtví nepřátelé díky tomu propadávají zdmi a skripty se pouští kostrbatě, takže vlastně i sami nepřátelé se občas skryjí ne za zdí, ale uprostřed placu a myslí si, že jsou dokonale maskovaní. To pak není vůbec žádný problém se s nimi vypořádat. Destrukce prostředí je nulová, nehledě na fakt, že už se pomalu stává zaběhnutým standardem ve všech áčkových FPS.
A tak se pomalu, ale rok co rok jistěji, přesouvá hlavní těžiště do multiplayerové části. V ní tkví hlavní přednost hry, byť se hratelnost a zážitek z ní už léta nemění. Přibylo několik kosmetických změn, taky módů, jenže ať už se to jeví jako skvělá věc, stejně je jasné, že většina hráčů zůstane věrná klasickému týmovému deathmatchi. V porovnání s Modern Warfare 3 se jedná prakticky o to stejné, a tak se rozhodne jen o tom, jestli hráči budou ochotní přesedlat na novinku či nikoli. Zatím se tak vždycky dělo a čísla napovídají, že trend se zopakuje i letos.
Kdysi jsem v preview zmínil, že velké změny – myšleno teď zasazení do blízké budoucnosti se vším všudy – hře prospějí. Byl to tip, nic než jen bláhový odhad. Teď už je jasné, že tyhle obří změny hře nesluší. Funguje na zastaralém enginu a stejně jako její konkurent ze stáje EA (Medal of Honor) je plná chyb. V Modern Warfare 3 se alespoň trochu vyplatilo sledovat příběh. Ale naprosto otřesné dialogy a opakující se úkoly pohřbívají šest stop pod zem i jej. A tak najednou – snad kromě multiplayeru – nezbývá nic (možná kromě zombie módu, ale ten se rychle omrzí a Strike Force misí), co by vyvážilo fakt, že tvůrci se pustili do rozkladu jména Call of Duty.
Jestli to takhle půjde dál, opravdu nevím, jestli se vůbec vyplatí singleplayer spouštět.
Lineární a strašlivě klišovitou sólo kampaň sice onlinové hraní po čase vynahradí, ale rozhodně nečekejte žádné převratné změny ani tady. Prostě se připravte na první ze série výbušných vysokorozpočtových akčních kousků pojmenovaných velice výstižně: Call of Boring.
