Psal se rok 2004, když se na trhu objevila na první pohled vcelku nenápadná hra – Rome: Total War. Nebyla to žádná nová značka, série už měla za sebou dvě pokračování, ovšem autorský tým z The Creative Assembly s nimi neměl takový úspěch, jaký by asi předpokládal. Ten přišel až s přesunem do antického Říma. Dnes, o devět let později, jsou britští vývojáři slavní a jejich strategii milují lidé po celém světě. Nejnovější díl Total War se tak vlastně obloukem vrací tam, kde to celé začalo. Přesněji řečeno, kde nabralo obrovskou popularitu a díky němuž se z ní stalo to, co známe nyní.

Kampaň, ať už budete hrát sami nebo kooperativně, prošla pravděpodobně tou největší obměnou. Na výběr máte přibližně okolo desítky frakcí, z nichž každá má své vlastní unikátní bonusy. V případě velkých států, jakými jsou Řím nebo Kartágo, si dokonce můžete vybrat rodinou, kterou budete reprezentovat, což vám opět poskytne nějaká ta zvýhodnění (případně znevýhodnění). Za zmínku stojí také nové způsoby ukončení kampaně. Už nemusíte jenom dobýt určitý počet území, ale lze dosáhnout i vojenského, kulturního nebo ekonomického vítězství. Rozdíly mezi nimi a požadované podmínky jsou zřejmě jasné na první pohled.

Tím však autoři pochopitelně neskončili a docela výrazným způsobem překopali celý systém hraní. V první řadě zavedli systém provincií. Provincie se skládají z několika měst (většinou dvou až čtyř) a pokud je máte ve svém držení všechny, ať už přímo či nepřímo prostřednictvím klientských států, dostáváte určitý bonus navíc. Rozšiřování měst je pak vyvedeno ve velice minimalistickém stylu, který ze začátku může působit trochu nepřirozeně.

Ještě daleko větší úpravou je přepracovaný systém armád. Své jednotky totiž již nerekrutujete tak říkajíc kdekoliv, ale pouze na vlastním území (s výjimkou žoldáků, které „seženete“ všude) a v armádě, do které se zařadí. Ty jsou nově zcela pevnými složkami, mající své generály, jména, znaky, tradice (jinak řečeno bonusy) a historii. Každá část krom toho nezávisle leveluje – generál, jednotky i celá armáda. Armády se mimochodem mohou pohybovat i po moři, aniž byste jim museli stavět transportní lodě (postaví si je během jednoho kola sami).

Pár slov o diplomacii, jenž je v Rome II propracovaná podobným způsobem jako v nedávném Europa Universalis IV. Okolní státy reagují na vaše jednání, ať už jsou to války, zabíjení zajatců (Římanům například vadí, když je propouštíte), kulturní rozdíly nebo špionáž. Do vztahů je započítávána i vzdálenost daného státu od vás, tudíž pokud hrajete třeba za Spartu, Athénám může vadit vaše probíhající válka se státem Epirus, zatímco Egypt to nijak neovlivní.

Mimochodem, stejně jako ve dřívějších Total Warech si můžete zahrát také několik historických bitev. Bohužel, Rome II je v tomto směru menším zklamání, nabízí totiž pouze čtyři bitvy. A co víc, rovné tři z nich, konkrétně obléhání Kartága, bitvu na Nilu a bitvu v Teutoburském lese, jsme už viděli v dříve zveřejněných videích. Pevně doufáme, že se nabízený seznam rozšíří co nejdříve.

Podobnými změnami prošla i druhá část hry, tedy samotné bitvy. Ze všeho nejdříve si všimnete pozměněného hudu. Už se o něm napovídalo mnohé, já osobně si myslím,že se na něj dá zvyknout. Je pravda, že na můj vkus je možná až příliš minimalistický a chybí mi v něm šipky pro posun jednotek (jež jsem začal v poslední době hodně využívat), ale jinak se to dá. Až tedy na nový ukazatel „zdraví“ jednotek, který nahradil počet zbývajících mužů. Ten už vidíte pouze v případě, kdy nad ní přejedete myší. Módařská komunita si však s největší pravděpodobností poradí sama.

Daleko důležitější je zavedení označených pozic, které přichází ke slovu při obléhání města či pokud mají na bojiště dorazit posily. Pomocí nich můžete dosáhnout něco na způsob strategického vítězství, jinak řečeno nemusíte nepřátelskou armádu rozcupovat na kousky, stačí zabrat tyto body a máte vyhráno. Závěrem dodáme, že bodů může být klidně i několik, například pokud obléháte větší město. Stejně důležité, ba možná i důležitější, je premiérové spojení námořních a pozemních bitev. A tím teď nemyslíme něco na způsob bombardování z loňského Fall of the Samurai, ale regulérní námořní a pozemní bitvy probíhající na jednom bojišti ve stejnou chvíli. Obě části spolu mohou dokonce i spolupracovat, to když lodě vezou čerstvé jednotky coby posily.

Umělá inteligence si o něco polepšila. Samozřejmě, stále nedosahuje kvalit skutečného člověka a nevyhýbají se jí chybky ve stylu „vezmu všechny jednotky a pošlu je jedním směrem“, nicméně posun je očividný. Dokonce zvládá krýt více přístupových cest do města a snaží se vás obklíčit. Bohužel, v kampani si stále vede velmi špatně. Až velice často se totiž stává, že opustí ohrožené město a absolutně ignoruje fakt, že máte poblíž armádu.

Hru více hráčů jsme si příliš mnoho vyzkoušet nemohli, tudíž se o ni zmíníme spíše zkratkovitě. Stejně jako v Shogunovi 2 může jednu hru hrát až osm hráčů, rozdělených do dvou týmů (FFA tedy chybí, což je velké zklamání). Každý si pak vybírá svůj národ a pochopitelně i armádu. Drobnou novinkou je možnost vybrat si typ svého generála. Na výběr jsou tří specializace (válečník, stratég a velitel) a každá z nich nabízí trochu jiné výhody a schopnosti. Válečník udílí větší zranění, velitel zase umí zvýšit morálku mužů ve svém okolí. Když už jsem nakousl FFA, v módech najdete všechno možné – klasickou bitvu, obléhání města či přístavu, kombinaci námořní a pozemní bitvy, čistě námořní střet, případně přepadení.

Grafický posun oproti předloňskému Shogunovi 2 je očividný. Chválit budeme především animace, které se posunuly o pořádný kus dopředu a vojáci již skutečně připomínají tvory z masa a kostí. Jednotliví bojovníci reagující na dění kolem sebe, neustále něco pokřikují (a dokonce se jim i hýbou ústa), mají trochu odlišené vybavení (nejnázorněji je to vidět u barbarských národů), každý z nich je zkrátka zcela samostatnou postavičkou. Krásně je to vidět třeba po boji, kdy se někteří radují, jiní jen tak postávají a další doráží zraněné nepřátele. Stejně živé je i bojiště, kde už nepoletují jenom ptáci, ale potkáte třeba i srnky.

Přesto se musíme zmínit o menších problémech, které naše recenzování doprovázely. Nevíme proč, ale na mapě kampaně jsme se potýkali s vcelku brutálními poklesy snímků za sekundu. A bylo vcelku jedno, jaké grafické nastavení jsme zvolili, až nepříjemně často hra padala na hranici deseti FPS. Zajímavostí je, že během bitev bylo vše v pořádku. Pevně doufáme, že jde pouze o specifikum recenzentské verze či že bude tento problém vyřešení patchem v den vydání. Ten už byl oficiálně potvrzen a přinese i novou hratelnou frakci - Seleukovská říše (anglicky Seleucid).

Total War: Rome II je dalším skvělým pokračováním výborné série, které navíc skvěle navazuje na devět let starou „jedničku“. Autoři se odhodlali pro několik zásadnějších novinek a ať už se z našeho pohledu povedly nebo ne, celek hodnotíme velmi pozitivně. A to jsme ještě ani neměli možnost si zahrát multiplayer, jeden ze stěžejních bodů celé hry! Zbývá tedy nalézt odpověď na vcelku zásadní problém: co to bude příště? Empire nebo Napoleon? Ať už tak či tak, pokud půjde o stejně kvalitní produkt, jako je tento, nemáme strach. Snad jen z toho, kolik hodin u něj prosedíme.